Filharmonie Brno hrála 19. září 2019 pod taktovkou svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese a publiku předložila neotřelou dramaturgii. V první polovině koncertu zazněla Symfonie č. 1 c moll, op. 68 Johannese Brahmse. Ten patřil ve své době k předním zastáncům čisté, absolutní hudby proti hudbě programní. Čtyřvětá skladba je uvozena mohutnou introdukcí s tympány, načež nastupuje sonátová část Allegro s opakujícími se dynamickými vlnami. Andante sostenuto přináší jímavou melodii, klenuté dlouhé fráze s melodií v prvních houslích, hoboji, klarinetu i s něžnými vstupy lesního rohu. Třetí věta Un poco allegretto e grazioso má nadýchaný taneční ráz, čtvrtá věta Adagio se zvedá z tajuplného zklidnění přes napínavé pizzicato a žesťové vstupy až po melodickou reminiscenci na Beethovenovu melodii Ódy na radost, která se rozrůstá až do energického závěru. Dirigent držel pevná a přesná tempa a pracoval s dlouhými frázemi, jež držel v napětí až do závěru.
Elisabeth Leonská a Dennis Russell Davies 2019 (foto Vojtěch Kába)
Po přestávce si dirigent ke spolupráci přizval ruskou klavíristku Elisabeth Leonskou. Dáma v letech, jíž provází pověst skvělé pianistky, která má ruskou školu a praxi z mnoha koncertních pódií, jako sólistka světových orchestrů i jako umělecká partnerka a žačka slavného pianisty Svjatoslava Richtera. Její působení se v roce 1978 rozšířilo do celého světa, když opustila SSSR a přestěhovala se do Vídně. Je na ní sice znát pokročilý věk, který ale ostře kontrastuje s její vitalitou a energií, kterou dává do interpretace. Hrála Klavírní koncert č. 3 E dur, SZ.119 maďarského skladatele Bély Bartóka. Skladatel psal koncert pro svoji ženu již ve stavu pokročilé leukémie v nemocnici a nedokončil jej, to udělal jeho přítel Tibor Serly. Navzdory nemoci vytvořil skladatel dílo plné energie, virtuozity, rytmických akordových pasáží i niterných částí. Mnohde je klavír součástí orchestru, aby s ním vzápětí soupeřil a polemizoval. Nebyl by to Bartók, kdyby nepoužil maďarské lidové nápěvy, nechybí ani snové a přírodní části s ptačím zpěvem. Celek byl grandiózní i díky nevyčerpatelné energii klavíristky. Obecenstvo si potleskem vynutilo přídavek, jímž byla druhá věta Adagio ze Sonáty F dur, KV 332 Wolfganga Amadea Mozarta, která v kontrastu s právě vyslechnutým koncertem působilo jako něžné zjevení.
Závěr koncertu patřil japonskému skladateli z Nagana, jenž si říká Joe Hisaishi. Pracuje především jako autor filmové hudby, za kterou nasbíral mnohé ceny. Působí i jako klavírista a dirigent vlastních skladeb. Skladba DA.MA.SHI.E znamená něco jako „trojrozměrný iluzivní obraz“. Vychází z jednoho synkopovaného motivu, který je v úvodu prvních houslí. Minimalistické opakování metrického formátu, jenž se barevně proměňuje a mění tóninu a instrumentaci a dává v závěru prostor pro žestě, aby se vzepjal ve vlnách a následně prudce skladbu ukončil.
Obecenstvo přijalo koncert s nadšením a ovacemi. Ale také se ptali přítomných řešitelů příštího koncertního sálu, jak daleko jsou přípravy a kdy se opět stavba pohne kupředu. A také, kdy zase budou koncerty alespoň v Janáčkově divadle, v němž byla rekonstrukce již ukončena. Zdá se, že sezona 2019/2020 bude pro brněnskou filharmonii rušná i plná překvapení.
Hodnocení autorky recenze 90 %
