Filharmonie Brno zahájila sezónu v katedrále Pärtem a Brucknerem

Program, který dramaturgie Filharmonie Brno zvolila, byl vskutku reprezentativní a promyšlený. První skladba byla věnována estonskému skladateli Arvo Pärtovi, který právě v tento den slavil 85. narozeniny. Spekulovalo se dokonce o tom, že by skladatel mohl do Brna přijet, či se alespoň spojit s publikem přes telemost. Protože s šéfdirigentem filharmonie Dennisem Russellem Daviesem, který koncert dirigoval, ho pojí dlouhodobé přátelství. Nic z toho se nestalo, nicméně interpretace skladby Cantus in memoriam Benjamin Britten pro smyčcový orchestr a zvon z roku 1977, kterou reagoval skladatel na úmrtí Benjamina Brittena, protože ho velmi obdivoval, byla velmi niterná a obdivuhodně interpretovaná. Zvon za počátku jako by šel z věže a jeho tichý zvuk postupně s opakováním tématu narůstal. Téma o několika taktech postupně pomalu gradovalo dynamicky a prodlužovalo se, stávalo se závažnějším a zvon byl stále silnější. Ke konci naopak smyčce zůstaly na jednom tónu a zvon se pomalu vzdaloval. Prosté, dojemné a přesvědčivé, zahrané s niterním nábojem.

Druhou skladbou byla Symfonie č.5 B dur WAB 105 Antona Brucknera. Tímto dílem vzdal dirigent hold skladateli, jehož orchestr léta řídil v Linci, kde působil. Jde o dílo monumentální, pracující s motivy, které propojují jednotlivé věty a obsahuje obrovské plochy, ve kterých se stále sváří dynamicky i tektonicky kontrastní části. Čtyři věty symfonie jsou dále děleny na další části, které samy o sobě jsou plnohodnotnými větami. Jde o polyfonní dílo, propletené množstvím témat, bohaté na instrumentaci. Velké obsazení symfonického orchestru je opulentní ve všech nástrojových skupinách. Velké plochy se propojovaly v kontrastních dynamických celcích, které dirigent pevně držel a postupně stavěl tak, aby dosáhl efektního zvuku. Melodické plochy smyčců a dřev se proplétaly s údernými částmi žesťů a bicích a vytvářely promyšlené zvukové pletivo.

Úchvatný celek držel posluchače v neustálém napětí a nedovolil mu vydechnout. Mohutná fortissima střídala něžná piána v efektních dynamických kontrastech, nebo naopak v postupně stavěných gradujících celcích. Zvuk orchestru jako celku byl promyšleně vyvážený, s plným a barevným efektem. Sólové vstupy jednotlivých nástrojů působily nenásilně a přirozeně a všichni hráči odvedli skvělé výkony. Především primárius Pavel Wallinger, violoncellista Pavel Šabacký, flétnista Petr Pomkla, klarinetista Emil Drápela, hobojistka Anikó Kovarikné Hegedűs, fagotista Jozef Makarovič, hornista Karel Hofmann, trombonista Jiří Vydra, tubista Petr Jirák, ale samozřejmě také všichni ostatní, kteří byli součástí týmu a odváděli skvělou práci v neuvěřitelně svízelných prostorových a pracovních podmínkách.

Opět se prokázalo, že orchestr filharmonie nemá takováto díla kde hrát. Chrám není akusticky na podobné produkce uzpůsoben, neboť dlouhá loď znamená i dlouhý dozvuk, díky kterému se poslech koncertů, které se konají před oltářem namísto na prostorově omezeném kůru, ve druhé polovině prostoru komplikuje. Funguje zde zpožďovací efekt, kdy zvuk nástrojů více vzadu posazených hráčů nedoletí k posluchači ve stejnou dobu. Navíc se zvuk odráží a mísí v polovině chrámu a dochází k jeho slévání. Je to stále stejný problém, který provází chrámovou akustiku, ale co naplat, když není v Brně sál, ve kterém by se velké koncerty s odpovídajícím výsledkem hrály. A je to škoda, protože orchestr filharmonie pod rozvážným a precizním vedením šéfdirigenta je dnes v takové kondici, která mu interpretaci velkých symfonických děl dovoluje a má energii na to, aby je ustál. Doufejme, že koncertní sál, po kterém hudební fanoušci i hudebníci sami tolik volají, se stane skutečností za několik málo let. Brněnská filharmonie by si ho za toto provedení Brucknerovy symfonie opravdu zasloužila! Už proto, že šéfdirigent Davies po dvouleté spolupráci s orchestrem opět podepsal smlouvu na další dva roky, což je pozitivní příslib do budoucna.