Filharmonie v Besedním domě: provizorium, které musíme vydržet

Karla Hofmannová, 31.03.2019 0:01

Čtvrtý abonentní koncert s názvem Filharmonie doma II se konal v Besedním domě ve čtvrtek 28. a v pátek 29. března 2019. Oba koncerty vyprodané, vždyť ani kapacita dvou sálů nenahradí jeden vyprodaný sál Janáčkova divadla. A sem zatím filharmonie nemůže, i když to není příliš pochopitelné.

Fiharmonie Brno, Dennis Russel Davies (foto Jiří Jelínek)

Překvapení na návštěvníka čekalo hned před koncertem. V sále kvůli nutnosti prodloužit jeviště, aby se na něho všichni účinkující vešli, bylo nutno odebrat první řadu, a proto začínalo počítání řadou druhou, což byl pro mnohé návštěvníky hlavolam. Řady posunuté blíž k sobě snižovaly komfort pro nohy, ale to všichni chápali. Očekávání bylo totiž velké.

Název koncertu Symfonie hrdinská a komorní vzbuzoval zvědavost a jméno houslové sólistky Yumi Hwang-Wiliams rovněž. A to stojí za trochu nepohodlí. Jenže jak se ukázalo, ani tohle nebylo všechno, co musel posluchač překonat.

V první části koncertu zazněla klasika, Symfonie č. 3 F dur, op. 90 Johannese Brahmse. Symfonie z roku 1883 je pro svoji emoční vzrušivost i heroické části někdy nazývána Brahmsovou Eroicou, i když oproti Beethovenovu vítěznému konci je uzavřena naopak klidným a smířeným závěrem. Bohatství hudebních myšlenek, lyricky laděné klenuté celky, melodické části rozložené mezi jednotlivé sólové nástroje, jejichž hráči se svých partů zhostili víc než dobře, to vše přibíjelo posluchače do sedadel. Šéfdirigent Dennis Russel Davies zvolil poklidná tempa a pečlivě vypracovanou dynamiku. Jenže, a tady je ten problém, přes veškerou snahu nevyzněla symfonie jako kompaktní útvar, nástrojové skupiny trčely a housle zněly oproti celku až nepříjemně ostře. A to zejména v první části sálu. Problém je v akustice, neboť Besední dům při svých komorních rozměrech nedokáže zvuk tak velkého orchestrálního obsazení spojit v jeden celek, zvuk přelétává přes hlavy posluchačů a tam se tříští. Dirigent tohle nemůže vnímat ani ovlivňovat, ale jednu připomínku k němu přece jen mám. Chyběl větší rozměr dynamiky. Když už nebylo možné využít naplno silových možností orchestru ve forte, aby všichni zúčastnění neutrpěli sluchovou újmu, bylo možné využít niterných pian, do kterých by se orchestr stáhl, aby měl větší manipulační dynamický prostor. Jiná cesta práce se zvukem v Besedním domě dle mého názoru neexistuje, chceme-li zde i nadále symfonické koncerty hrát. Byť jako provizorium.

Yumi Hwang-Wiliams, Dennis Russel Davies (foto Jiří Jelínek)

Po přestávce vystoupila s napětím očekávaná hostující sólistka. Přednesla publiku českou premiéru díla současného britského skladatele Thomase Adése, skladatele a klavíristy, který už je v Brně známý. V divadle Reduta před časem uvedli jeho provokativní operu Powder her face a na posledním Festivalu Janáček Brno přednesl Adés jako klavírista Janáčkova komorní díla. A kdo měl štěstí, mohl vidět ve vídeňské Státní opeře jeho skvěle napsanou operu Bouře podle Shakespeara. Tentokrát provedla Yumi Hwang-Williams, původem z jižní Koreje a žijící v USA, jeho Houslový koncert č. 2 s názvem „Concentric Paths“ (Soustředné dráhy) z roku 2005. Dílo napsal na objednávku Berlínského festivalu a Losangeleské filharmonie. Hudba je sférická, osciluje kolem jednoho tématu, spíše se vlní, rozchází a propojuje, vrací se v kruzích, houslové téma přebírají další nástroje, zatímco v orchestru ho podkresluje ostinátní rytmus. Evokuje to nekonečnost vesmíru a stále se opakující pohyb jednotlivých planet, které se přibližují a vzdalují, stále ve stejném vesmírném pohybu a zákonu. Skladba má v sobě metafyzický náboj a evokuje nekonečnost vesmírného pohybu. Houslistka má jasný a pevný tón, který dokonale ovládá i v těch nejjemnějších odstínech pian, takže sklidila zasloužené ovace.

Yumi Hwang-Wiliams, Fiharmonie Brno, Dennis Russel Davies (foto Jiří Jelínek)

Poslední skladbou večera byla Symfonie č. 4 in A, op. 36 „Camerata“ Miloslava Kabeláče. Skladba je z let 1957-1958, tedy z nejtěžšího období a vyniká velkou muzikalitou i závažností hudebního vyjádření. Její název ukazuje na komorní orchestr, ale pravdou je, že se pro tuto skladbu orchestr ještě rozšířil o dalších několik hráčů. Klasicistní čtyřvětá symfonie je uvozena počáteční větou Grave, která má melodický základ a velké vyklenuté fráze. Presto je uvedeno fanfárami lesních rohů, které je podaly s bravurou a sólo prvních houslí bylo přednesené s něhou a vroucností. Lento bylo příležitostí pro sólo flétny a houslí. Postupná gradace celého orchestru stupňovala hudební proud, aby přešla do čtvrté věty, Allegro. Opět příležitost pro sólo flétny i houslí a pro orchestr, nastupující rytmus ujíždějícího vlaku, na jehož základě se ozývala parafráze chorálu Kdož jsú boží bojovníci, až do burcujícího závěru s fanfárou trubek. Kabeláčova hudba byla dosud opomíjena a bohužel neprávem. Pozitivní je na tomto faktu snad jen to, že ji můžeme dnes objevovat a obdivovat.

Jenže v prostředí Besedního domu to opravdu není to pravé. Ač se dirigent i hráči snaží dát svému výkonu parametry, které by unesly prostorová omezení, akustiku sálu to neovlivní a posluchač s vnímavým sluchem na místo hudebního zážitku se snaží být chápavý a přestát všechny nástrahy. Janáček měl jistě z Besedního domu radost, ještě že ho máme. Ale i on již snil o velkém koncertním sále a dnes by byl jistě velmi smutný, že nejsme po sto letech dál, než byli posluchači v jeho době. A to jen proto, že se otcové města nedokáží domluvit a nedokáží rozhodnout ve prospěch hudby, které rozumí všichni posluchači, bez rozdílu jazykové příslušnosti. Jestli chceme patřit ke světovým metropolím, bez koncertního sálu to nepůjde!