Skandální koncerty, které změnily tok hudebních dějin

Koncerty klasické hudby, které vyvolaly skandál, nejsou nic výjimečného; i hudba vyvolává čas do času skandály, podobně jako literatura, výtvarné umění či film. Jeden z největších skandálních koncertů se odehrál ve Vídni 31. března 1913 a týkal se Druhé vídeňské školy a skladatele Arnolda Schönberga. A nebyl toho roku jediný…
Egon Schiele: Portrét Arnolda Schönberga (1917)

Nejdříve se musíme vrátit o měsíc zpět. V neděli 23. února 1913 měly ve slavném Velkém sále vídeňského Musikvereinu premiéru Písně z Gurre (Gurre-Lieder), které Arnold Schönberg (1874–1951) zkomponoval před deseti lety v pozdně romantickém stylu, který mezitím opustil a vydal se zcela jiným směrem, k atonalitě. Obrovitá partitura dvouhodinových Písní z Gurre pro sóla, sbor a orchestr na slova dánského básníka a prozaika Jense Petera Jacobsena (v německém překladu Roberta Franze Arnolda) je „jak v koncepci textu, tak v obsazení pravým dílem powagnerovské školy a jejich účin je veskrze dramatický.“ To o díle píše ve své schönbergovské monografii Hans Heinz Stuckenschmidt a pokračuje: „Neobvykle silné orchestrální obsazení slouží ani ne tak zvukově masivnímu působení (ačkoliv partitura toho není prosta), jako spíše možnosti instrumentovat akordy nebo určité úseky v jednotné barvě. Hluboká vážnost díla, opojné bohatství jeho melodiky a zvukových barev, jeho spojitost s mytickými postavami jsou mnohonásobnou odměnou za obtíže, jež se provedení stavějí do cesty.“ Autor dodává, že od svého prvního provedení měly Písně z Gurre „vždy bouřlivý úspěch, jenž mnoha jiným Schönbergovým skladbám zůstal odepřen“.

Přesto se ani jejich premiérové provedení, které řídil rakouský skladatel a dirigent Franz Schreker, neobešlo bez skandálu. Píše o tom například Alex Ross v knize Zbývá jen hluk: „Triumf se dal tušit už o přestávce, když skladatele obklopili jeho obdivovatelé. On byl ale v mizerném rozpoložení a o nové přívržence neměl zájem. Když představení skončilo, i ti největší antischönbergovci, kteří si s sebou přinesli píšťalky a řehtačky v očekávání skandálu, se spolu s ostatními diváky postavili a skandovali: ,Schönberg! Schönberg!‘ Křiklounům tekly slzy, jak prohlásil očitý svědek, a jejich nadšené volání znělo jako omluva.“ Místo moderní radikality slyšeli čirou pozdní romantiku. Jenže skladatel, v tvorbě již dávno jinde, tím nebyl nijak nadšený a nepřicházel před obecenstvo ani po sílícím potlesku. Seděl schoulený v nejzapadlejším rohu zlatého sálu s neproniknutelným úsměvem. Později na tuto svoji hodinu slávy vzpomínal: „Bylo mi to úplně jedno a snad mi to i trochu vadilo… stál jsem sám proti celému světu nepřátel.“ Nakonec Schönberg na pódium přišel, uklonil se k hudebníkům, ale k aplaudujícímu publiku se otočil zády. A to mu něco takového neodpustilo.

Plakát na koncert A. Schönberga 31.3.1913 (zdroj Gettyimages)

O měsíc a pár dní později, 31. března, se v Musikvereinu konal další koncert se skandálem, který měl všechny skandály předčit. „Program mapoval Schönbergovu minulost, přítomnost i budoucnost.“ (Alex Ross) Na programu byla díla skladatelů Druhé vídeňské školy, tedy vedle Schönberga (První komorní symfonie, op. 9) ještě Antona von Weberna (Šest kusů pro orchestr, op. 6) a Albana Berga (dvě z pěti Altenberg-Lieder, op. 4, č. 2 a 3); k nim navíc ještě čtyři Orchestrální písně na texty Maurice Maeterlincka od Alexandera von Zemlinského a Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder) Gustava Mahlera. Na Mahlera už ale nakonec nedošlo…

Takto popisuje průběh památného koncertu Florian Illies v knize 1913. Léto jednoho století: „…právě hudba Albana Berga vyvolá skandál. Berg skladbu nazval podle nejlepší popartové manýry Orchestrální písně na texty z pohlednic od Petera Altenberga, op. 4 – v provedení obrovského orchestru a s mimořádnou vážností. To publikum rozpálí doběla, hledištěm zní šuškání, smích, řinčí klíče, které si všichni přinesli už v únoru na Schönbergovo poslední vystoupení, ale které tehdy nepoužili. Najednou vyskočí Anton von Webern a rozkřikne se, ať všechna ta pakáž táhne domů, načež pakáž zahuláká, že kdo má rád takovou hudbu, patří na Steinhof. A Steinhof, toť blázinec, kde právě pobývá Peter Altenberg. Diagnóza publika: šílená hudba na texty šílencovy. […] Schönberg se oklepe a zvolá do publika, že každého, kdo vyrušuje, nechá vyvést násilím, načež dojde ke strkanicím, diváci na dirigenta pořvávají výzvy k souboji a jeden muž zezadu začne přelézat řady sedadel. Ve chvíli, kdy se dobere až dopředu, zfackuje Oscar Strauss, autor operety Kouzlo valčíku, prezidenta Akademického spolku pro literaturu a hudbu Arnolda Schönberga.“

Schönbergův koncert ve Vídni (karikatura z časopisu die Zeit, 7. dubna 1913)

V deníku Neue Freie Presse vyšla druhý den tato zpráva: „Fanatičtí stoupenci Schönbergovi a zarytí odpůrci jeho zvukových experimentů, často na nejvyšší míru odcizujících, se několikrát tvrdě střetli. K takové scéně však, tak jak se udála na daném koncertu Akademického spolku v jednom z vídeňských koncertních sálů, podle naší paměti ještě nikdy nedošlo. V zájmu roztržení vzrušeně se hádajících skupin nezbylo nic jiného než zhasnout světla.“

Spisovatel a dramatik Arthur Schnitzler, který koncert navštívil s manželkou Olgou, si zapsal své dojmy takto: „Schönbergův orchestrální koncert. Příšerné skandály. Pošetilé písně Albana Berga. Přerušení. Výsměch. Prezidentova řeč. ,Vyslechněte si v klidu aspoň Mahlera!‘ Jako by to bylo zaměřeno proti němu! Nestoudnost – – Jeden ,nevycválaný mladík‘ v přízemí. Muž z pódia do přízemí, hrobové ticho; pár mu jich vlepil. Všude rvačky.“ Koncert byl přerušen a písně Mahlerovy uvedeny nebyly. Florian Illies dodává: „Policie zatkla čtyři lidi, studenta filozofie, praktického lékaře, inženýra a právníka. Večer vstoupil do dějin jako ,fackovací koncert‘.“

Arnold Schönberg (zdroj UCLA Newsroom)

Došlo dokonce k soudnímu řízení, které vzbudilo mnoho pozornosti a zastínilo v tisku i proces s jakýmsi Johannem Skvarzilem obviněným z vraždy. Skladatel operet Oscar Strauss vypovídal: „Lidé se smáli. A já se otevřeně přiznávám k tomu, že jsem se smál také, protože proč by se člověk nemohl zasmát něčemu opravdu tak komickému?“ Halas způsobený rvačkou měl v sobě podle Strausse nejvíce harmonie ze všeho, co ten večer zaznělo.

Arnold Schönberg odjel následující den do Berlína, kde již nějakou dobu žil, utvrzen v tom, „že Vídeňané jsou neuvěřitelní ignoranti,“ jak píše Illies. Pro Albana Berga měl „fackovací koncert“ také důsledky: Altenberg-Lieder byly znovu uvedeny až dávno po jeho smrti, v roce 1952, a tiskem vyšly kompletně až v roce 1966. „Atonalitě bylo souzeno publikum naštvat. Nic nemohlo spolehlivěji vzbudit nevoli mezi příznivci umění ze střední třídy,“ píše k vídeňskému koncertu Alex Ross.

Igor Stravinskij: Svěcení jara (premiéra 29. května 1913)

A tím skandální koncerty roku 1913 nekončí. Už o dva měsíce později, 29. května, má v Paříži v Théâtre des Champs-Élysées premiéru balet Svěcení jara Igora Stravinského. Málokterý premiérový večer byl tak bouřlivý a skandální jako tento. Hudba Stravinského, stejně jako choreografie Vjačeslava Nižinského vyvolaly bouřlivé reakce. V divadle vypukla vřava a výtržnosti, diváci na sebe pokřikovali a hvízdali tak, že tanečníci na scéně ani neslyšeli hudbu. Zasáhnout musela nakonec i policie. Disonance, neobvyklé rytmy, barbarské melodie; agresivní, antibaletní pozice těla. Celý balet působil svou záměrnou „ošklivostí“. Ostatně Stravinského hudba působí dodnes moderně, brutálně; uchvacuje, ohromuje, zatne se do uší od prvních taktů a už nepustí…

Dnes už nás díla Schönberga, Berga, Weberna či Stravinského nepobuřují, ale je dobré a zajímavé si připomenout, jak je přijímalo publikum před sto lety a jaké skandály dokáže „vážná“ hudba občas vyvolat.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na