Skandální koncerty, které změnily tok hudebních dějin

Koncerty klasické hudby, které vyvolaly skandál, nejsou nic výjimečného; i hudba vyvolává čas do času skandály, podobně jako literatura, výtvarné umění či film. Jeden z největších skandálních koncertů se odehrál ve Vídni 31. března 1913 a týkal se Druhé vídeňské školy a skladatele Arnolda Schönberga. A nebyl toho roku jediný…
Egon Schiele: Portrét Arnolda Schönberga (1917)

Nejdříve se musíme vrátit o měsíc zpět. V neděli 23. února 1913 měly ve slavném Velkém sále vídeňského Musikvereinu premiéru Písně z Gurre (Gurre-Lieder), které Arnold Schönberg (1874–1951) zkomponoval před deseti lety v pozdně romantickém stylu, který mezitím opustil a vydal se zcela jiným směrem, k atonalitě. Obrovitá partitura dvouhodinových Písní z Gurre pro sóla, sbor a orchestr na slova dánského básníka a prozaika Jense Petera Jacobsena (v německém překladu Roberta Franze Arnolda) je „jak v koncepci textu, tak v obsazení pravým dílem powagnerovské školy a jejich účin je veskrze dramatický.“ To o díle píše ve své schönbergovské monografii Hans Heinz Stuckenschmidt a pokračuje: „Neobvykle silné orchestrální obsazení slouží ani ne tak zvukově masivnímu působení (ačkoliv partitura toho není prosta), jako spíše možnosti instrumentovat akordy nebo určité úseky v jednotné barvě. Hluboká vážnost díla, opojné bohatství jeho melodiky a zvukových barev, jeho spojitost s mytickými postavami jsou mnohonásobnou odměnou za obtíže, jež se provedení stavějí do cesty.“ Autor dodává, že od svého prvního provedení měly Písně z Gurre „vždy bouřlivý úspěch, jenž mnoha jiným Schönbergovým skladbám zůstal odepřen“.

Přesto se ani jejich premiérové provedení, které řídil rakouský skladatel a dirigent Franz Schreker, neobešlo bez skandálu. Píše o tom například Alex Ross v knize Zbývá jen hluk: „Triumf se dal tušit už o přestávce, když skladatele obklopili jeho obdivovatelé. On byl ale v mizerném rozpoložení a o nové přívržence neměl zájem. Když představení skončilo, i ti největší antischönbergovci, kteří si s sebou přinesli píšťalky a řehtačky v očekávání skandálu, se spolu s ostatními diváky postavili a skandovali: ,Schönberg! Schönberg!‘ Křiklounům tekly slzy, jak prohlásil očitý svědek, a jejich nadšené volání znělo jako omluva.“ Místo moderní radikality slyšeli čirou pozdní romantiku. Jenže skladatel, v tvorbě již dávno jinde, tím nebyl nijak nadšený a nepřicházel před obecenstvo ani po sílícím potlesku. Seděl schoulený v nejzapadlejším rohu zlatého sálu s neproniknutelným úsměvem. Později na tuto svoji hodinu slávy vzpomínal: „Bylo mi to úplně jedno a snad mi to i trochu vadilo… stál jsem sám proti celému světu nepřátel.“ Nakonec Schönberg na pódium přišel, uklonil se k hudebníkům, ale k aplaudujícímu publiku se otočil zády. A to mu něco takového neodpustilo.

Plakát na koncert A. Schönberga 31.3.1913 (zdroj Gettyimages)

O měsíc a pár dní později, 31. března, se v Musikvereinu konal další koncert se skandálem, který měl všechny skandály předčit. „Program mapoval Schönbergovu minulost, přítomnost i budoucnost.“ (Alex Ross) Na programu byla díla skladatelů Druhé vídeňské školy, tedy vedle Schönberga (První komorní symfonie, op. 9) ještě Antona von Weberna (Šest kusů pro orchestr, op. 6) a Albana Berga (dvě z pěti Altenberg-Lieder, op. 4, č. 2 a 3); k nim navíc ještě čtyři Orchestrální písně na texty Maurice Maeterlincka od Alexandera von Zemlinského a Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder) Gustava Mahlera. Na Mahlera už ale nakonec nedošlo…

Takto popisuje průběh památného koncertu Florian Illies v knize 1913. Léto jednoho století: „…právě hudba Albana Berga vyvolá skandál. Berg skladbu nazval podle nejlepší popartové manýry Orchestrální písně na texty z pohlednic od Petera Altenberga, op. 4 – v provedení obrovského orchestru a s mimořádnou vážností. To publikum rozpálí doběla, hledištěm zní šuškání, smích, řinčí klíče, které si všichni přinesli už v únoru na Schönbergovo poslední vystoupení, ale které tehdy nepoužili. Najednou vyskočí Anton von Webern a rozkřikne se, ať všechna ta pakáž táhne domů, načež pakáž zahuláká, že kdo má rád takovou hudbu, patří na Steinhof. A Steinhof, toť blázinec, kde právě pobývá Peter Altenberg. Diagnóza publika: šílená hudba na texty šílencovy. […] Schönberg se oklepe a zvolá do publika, že každého, kdo vyrušuje, nechá vyvést násilím, načež dojde ke strkanicím, diváci na dirigenta pořvávají výzvy k souboji a jeden muž zezadu začne přelézat řady sedadel. Ve chvíli, kdy se dobere až dopředu, zfackuje Oscar Strauss, autor operety Kouzlo valčíku, prezidenta Akademického spolku pro literaturu a hudbu Arnolda Schönberga.“

Schönbergův koncert ve Vídni (karikatura z časopisu die Zeit, 7. dubna 1913)

V deníku Neue Freie Presse vyšla druhý den tato zpráva: „Fanatičtí stoupenci Schönbergovi a zarytí odpůrci jeho zvukových experimentů, často na nejvyšší míru odcizujících, se několikrát tvrdě střetli. K takové scéně však, tak jak se udála na daném koncertu Akademického spolku v jednom z vídeňských koncertních sálů, podle naší paměti ještě nikdy nedošlo. V zájmu roztržení vzrušeně se hádajících skupin nezbylo nic jiného než zhasnout světla.“

Spisovatel a dramatik Arthur Schnitzler, který koncert navštívil s manželkou Olgou, si zapsal své dojmy takto: „Schönbergův orchestrální koncert. Příšerné skandály. Pošetilé písně Albana Berga. Přerušení. Výsměch. Prezidentova řeč. ,Vyslechněte si v klidu aspoň Mahlera!‘ Jako by to bylo zaměřeno proti němu! Nestoudnost – – Jeden ,nevycválaný mladík‘ v přízemí. Muž z pódia do přízemí, hrobové ticho; pár mu jich vlepil. Všude rvačky.“ Koncert byl přerušen a písně Mahlerovy uvedeny nebyly. Florian Illies dodává: „Policie zatkla čtyři lidi, studenta filozofie, praktického lékaře, inženýra a právníka. Večer vstoupil do dějin jako ,fackovací koncert‘.“

Arnold Schönberg (zdroj UCLA Newsroom)

Došlo dokonce k soudnímu řízení, které vzbudilo mnoho pozornosti a zastínilo v tisku i proces s jakýmsi Johannem Skvarzilem obviněným z vraždy. Skladatel operet Oscar Strauss vypovídal: „Lidé se smáli. A já se otevřeně přiznávám k tomu, že jsem se smál také, protože proč by se člověk nemohl zasmát něčemu opravdu tak komickému?“ Halas způsobený rvačkou měl v sobě podle Strausse nejvíce harmonie ze všeho, co ten večer zaznělo.

Arnold Schönberg odjel následující den do Berlína, kde již nějakou dobu žil, utvrzen v tom, „že Vídeňané jsou neuvěřitelní ignoranti,“ jak píše Illies. Pro Albana Berga měl „fackovací koncert“ také důsledky: Altenberg-Lieder byly znovu uvedeny až dávno po jeho smrti, v roce 1952, a tiskem vyšly kompletně až v roce 1966. „Atonalitě bylo souzeno publikum naštvat. Nic nemohlo spolehlivěji vzbudit nevoli mezi příznivci umění ze střední třídy,“ píše k vídeňskému koncertu Alex Ross.

Igor Stravinskij: Svěcení jara (premiéra 29. května 1913)

A tím skandální koncerty roku 1913 nekončí. Už o dva měsíce později, 29. května, má v Paříži v Théâtre des Champs-Élysées premiéru balet Svěcení jara Igora Stravinského. Málokterý premiérový večer byl tak bouřlivý a skandální jako tento. Hudba Stravinského, stejně jako choreografie Vjačeslava Nižinského vyvolaly bouřlivé reakce. V divadle vypukla vřava a výtržnosti, diváci na sebe pokřikovali a hvízdali tak, že tanečníci na scéně ani neslyšeli hudbu. Zasáhnout musela nakonec i policie. Disonance, neobvyklé rytmy, barbarské melodie; agresivní, antibaletní pozice těla. Celý balet působil svou záměrnou „ošklivostí“. Ostatně Stravinského hudba působí dodnes moderně, brutálně; uchvacuje, ohromuje, zatne se do uší od prvních taktů a už nepustí…

Dnes už nás díla Schönberga, Berga, Weberna či Stravinského nepobuřují, ale je dobré a zajímavé si připomenout, jak je přijímalo publikum před sto lety a jaké skandály dokáže „vážná“ hudba občas vyvolat.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat