Filip Staněk: Česká taneční scéna by si měla více věřit

Vyjadřujete se k aktuálním tématům z tanečního světa. Která jsou pro vás v této době obzvláště palčivá?
Aktuálním tématem je určitě školství a tanec a publikum. Pro mě osobně je to ale autenticita. Ve své práci se k ní vždy snažím směřovat. Česká taneční scéna podle mě postrádá humor, nadhled a vkus. Často tanečníkovi jeho výkon nevěřím. Může to být způsobeno tím, jakého se mu dostalo vzdělání nebo přístupem choreografa. Příčina ale vězí v autenticitě, respektive jejím nedostatku.

Jak ji jako tanečník chápete vy?
V mé taneční praxi se promítají principy a filosofie, která prostupuje mým vlastním životem. Chci věřit tomu, co dělám. Kdyby mi choreograf řekl, že to mám zatančit určitým způsobem, ale já to tak necítil a jen se snažil naplnit jeho představu, šlo by to proti mému přesvědčení. Tanec mě musí oslovovat. Když třeba vidím soutěž společenského tance, technicky je to dokonalé, ale nic mi to neříká. Zato když tančí lidé na ulici v Argentině, autentické to je!

Jako další téma jste zmínil tanec a publikum…
420PEOPLE se zapojil do mezinárodního projektu CLASH!, a ten nahlíží na toto téma z různých stran. Řeší se cílová skupina současného tance, jak přilákat diváka na představení, jaký je rozdíl mezi divákem online a naživo v divadle, jak interpret vnímá jeho reakce atd.

Současný tanec není vnímaný jako mainstreamový žánr. Bude tomu tak vždy?
Hledají se různé cesty, jak do divadla přivést diváky, a často se na problém nahlíží jen tržně a servíruje se produkt, který má zaujmout. Druhým extrémem jsou konceptuální kusy, kde se divák nebere v potaz vůbec. Zásadní je podle mě snažit se vytvořit co nejkvalitnější dílo a svými výrazovými prostředky se pokusit vyjádřit, co chce tvůrce říct. Když vznikne dobré představení, diváci to poznají a rozkřikne se to. Na české taneční scéně ale panuje tak nízké sebevědomí, že máme tendenci se publiku přizpůsobovat a podbízet vkusu.

Takže na tom, že bývá opomíjená, má scéna současného tance svůj podíl?
Ano. Důležitá je i komunikace s divákem. S 420PEOPLE například děláme diskuze, zodpovídáme jejich dotazy, otevíráme se. Neznamená to ale, že prozradíme veškerá tajemství. Tanec je fascinující v tom, že všechno nejde popsat slovy a necháte ho na sebe prostě jen působit. Divák musí být zvědavý, mít zájem. Když se budeme podbízet a hlásat do světa, že současný tanec je pro všechny, může to být kontraproduktivní.

V souvislosti se současným tancem často zaznívá slovo „strach“. Myslíte si, že se ho diváci opravdu bojí?

Někteří možná ano, často ale oprávněně. Stává se mi, že v divadle vidím opravdové hrůzy. A pokud z toho divák získá dojem, že takhle vypadá současný tanec, nedivím se, že si lístek podruhé už nekoupí. Když se například bavím s rodinou nebo přáteli, kteří přišli na moje představení, často nevědí, co říct. To ale neznamená, že to na ně nějak nezapůsobilo!

Jak byste na současný tanec pozval diváky vy?
Já bych je právě vůbec nezval. Nevyvíjel bych žádný tlak. Reakcí na tlak je vždycky blok.

Vyjadřoval jste se i k tématu kvality taneční kritiky. Je pro vás jako pro umělce důležitá?
Čtu je a samozřejmě jsem šťastný, když jsou pozitivní (směje se). Rozčilují mě ale zabedněné postoje z obou stran – kritiků i umělců.

Jsou to dva znepřátelené tábory?
Určitá polarita a dynamika mezi nimi jsou důležité. Udržují obor při životě a ve střehu. Tanečníci a tvůrci jsou vystaveni odbornému, vnějšímu oku, a to je burcuje k lepšímu výkonu. Kritik je tu od toho, aby na představení kriticky nahlédl. Je ale dobře, že i kritika je vystavená kritice. Nebaví mě recenze, kde se jen dozvím, co se dělo na jevišti. Rád bych si přečetl třeba i ostrou kritiku. V zahraničí je například mnohem tvrdší. Přílišná diplomacie nudí.

Jak si představujete kvalitní kritiku?
Když je erudovaná – kritik dlouhodobě sleduje českou i zahraniční taneční scénu, zná kontext, historii, orientuje se ve světě umění obecně. Neměl by se bát přiznat subjektivní pohled. Objektivity nejde docílit. A i když je recenze ostrá, nelze ji vnímat jen negativně. Jiří Kylián má v Británii například kritika, který mu nemůže přijít na jméno. Na první pohled je to zdrcující, ale onen kritik je tak vzdělaný ve svém oboru, že je to vlastně velmi dobrá a přínosná kritika. Čím víc a z co nejvíce různých úhlů pohledu se toho o tanci napíše, tím lépe. Obor pak žije a vzbuzuje zájem i v divákovi. Přijde pak do divadla zjistit, co si o tom myslí on sám.

Než se opět otevřela divadla, mnohá se uchýlila k promítání online. Funguje tanec ve virtuálním prostoru?
Pro mě jako pro diváka ne. Slouží mi to spíše pro přehled, že se třeba můžu podívat, co se dělá ve světě. Nepovažuji to ale za umělecký zážitek a nevzbuzuje to ve mně emoce. V době covidu to byl takový kompromis z nutnosti. Pomáhal souborům udržet se při životě. Jinak to ale není cesta. Není to plnohodnotné řešení a nedokáže představení naživo nahradit.

Co se online ztrácí?
Intenzita zážitku. Nevnímáme jen očima, ale všemi smysly. Také je to otázka určité kultury. Do divadla se hezky oblékneme, jsme ve společnosti a sdílíme své dojmy s ostatními. Doma sedíme v pyžamu na gauči, chroupeme chipsy a kdykoli si představení stopneme nebo vypneme, když nás přestane bavit. Online je všechno povrchnější a přicházíme o hloubku.

Za covidu vznikaly i taneční filmy, kdy nešlo o pouhý záznam divadelního představení, ale byly stvořené přímo pro obrazovku. Ty dokáží tanec přenést i online?
Mě osobně se tanec na kameře nedotýká. Taneční film je ale jistě plnohodnotný žánr a respektuji jej. Také je to dobrá cesta, jak se dostat k širšímu publiku. Osobně by diváci do divadla třeba nepřišli, ze zvědavosti si film ale pustí, a můžou se tak seznámit s tím, co to současný tanec vlastně je.

Už několik let působíte v souboru 420PEOPLE. Jak se v něm máte?
Tančit ve 420PEOPLE je pro mě splněný sen. Jde o mou srdcovou záležitost už od dob jejich vzniku. Viděl jsem je poprvé ještě v Ostravě a byl jsem z toho úplně vedle. Říkal jsem si, že něco takového bych jednou chtěl dělat, a když jsem se do souboru nakonec skutečně dostal, moje představa se nelišila od reality. Hodně to stojí na osobnosti Vaška Kuneše. Je to zcela unikátní tvůrce jak po umělecké, tak lidské stránce. Líbí se mi jeho přístup k tanci, vize, témata, která ho zajímají. Zároveň se na věci dívá s humorem a nadhledem. Za tu možnost být ve 420PEOPLE jsem neskutečně vděčný.

Jako pedagog vedete též lekce pro veřejnost Smart Body. Co to znamená mít „chytré tělo“?
Stejně tak jako se vyjadřujeme jazykem, se vyjadřujeme i tělem. Projevovat se tímto způsobem je prazákladní lidská potřeba. A ta „chytrost“ spočívá v tom, když se ve svém pohybovém sebevyjádření cítíte svobodně a sebevědomě.

V čem nám může v životě pomoct mít chytré tělo?
Každému, kdo na kurz chodí, prospívá jiným způsobem. Tanec, jak jej vidím já, zlepšuje vztahy, zvyšuje sebevědomí a celkově kvalitu života.

V konceptu Smart Body se odráží vaše osobní životní zkušenosti. Je něco, co byste se v blízké době rád naučil nebo dověděl?
Smart body je otevřená metoda právě proto, aby do ní mohly neustále proudit nové vlivy. V průběhu let se mění, protože i já se měním a v každé fázi života mě zajímají jiná témata. Spíše než různé techniky stylů mě baví propojovat principy z různých oborů. Například Stanislavského hereckou metodu nebo starořeckou filosofii. Řekové měli holistický pohled na svět. Rozvíjeli se ve všech odvětvích – matematice, hudbě, gymnastice… Pro nás jde dnes často už jen o koníček, nikoli esenciální znalosti a dovednosti, a to se ve svém životě snažím změnit.

Filip Staněk vystudoval tanec, herectví a loutkoherectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Pět let působil jako sólista v ostravském baletu Národního divadla moravskoslezského.

Věnuje se taneční pedagogické práci a vlastnímu tanečnímu konceptu SMART BODY. V současné době žije v Praze a je členem tanečního souboru 420PEOPLE, trenérem ve 3D Fitness Gym a tanečním pedagogem na volné noze. Studuje na Filosofické fakultě UK v Praze a píše články, eseje, povídky. Loni vydal knihu Křehká struna.

Web: www.filipstanek.cz