Filippo Galli – nejkrásnější hlas Itálie

Jedna z našich komerčních televizních stanic vyhlásila před nedávnem soutěž o nejkrásnější hlas a mě napadlo, že kdyby se taková soutěž konala počátkem 19. století v Itálii, o vítězi by bylo pravděpodobně již dopředu rozhodnuto. Přestože se na italské operní scéně v tomto období vyskytovala celá řada pěveckých osobností s jedinečnou technikou, nádherně zabarveným hlasem a nezbytným hereckým nadáním, zcela výjimečné postavení mezi nimi zaujímal basbaryton Filippo Galli.Když Pán Bůh rozdával pěvecké nadání, musel Filippo stát v první řadě a nabírat si ho plnými hrstmi. Jinak se totiž nedá vysvětlit, aby naprostý pěvecký samouk bezmála třicet let s úspěchem vládl operním jevištím starého i nového světa. Jeho angažování bylo pro ředitele operních domů sázkou na jistotu, jeho virtuozita byla obrovskou inspirací pro mnohé skladatele a zcela zásadním způsobem přispěla k posunutí pěvecké hranice v jeho oboru. Neméně famózní byl jeho jevištní projev bez ohledu na to, zda šlo o ztvárnění postav komických či dramatických. V Itálii se dokonce používalo rčení „pohybuje se jako Galli“. Jak píší pánové Regli a Dalmazzo ve svém sborníku z roku 1860 o nejslavnějších italských umělcích první poloviny 19. století, sloužilo jako vyjádření uznání zpěvákovi, který se na jevišti dobře orientoval. 

Kdyby však nebyl Filippo už od mládí dostatečně tvrdohlavý, mohlo být všechno jinak.  Jeho otec, vedoucí květinářství při Papežském Stolci, měl totiž se svým prvorozeným synem jiné plány. Podle něj se Filippo měl stát knězem. Mladík si však byl velmi dobře vědom talentu, kterým byl obdařen a nemínil ho promrhat. Konflikt otce se synem vyvrcholil v okamžiku, kdy se Filippo proti otcově vůli ve velmi mladém věku oženil a rozhodl se, že si na živobytí bude vydělávat jako zpěvák. Přestože od útlého mládí vystupoval na veřejnosti, svůj první operní debut absolvoval až v jednadvaceti letech, roku 1804 v Parmě v opeře Ferdinanda Paëra I fuorusciti di Firenze. Debut to byl natolik úspěšný, že přišla okamžitá nabídka angažmá do divadla San Carlo v Neapoli, kde Filippo strávil následující čtyři roky a sklízel jeden úspěch za druhým. V roce 1808 se vrátil zpět do parmského Teatro Ducale, kde se také uzavřela, aniž by to předem tušil, jeho dosavadní a velmi úspěšná kariéra tenora.

Ano, je to vskutku tak. Někdy mezi lety 1809 až 1810 totiž Filippo těžce onemocněl a jedním z následků choroby byla i ztráta hlasu. Když se po několika měsících dal do pořádku, s překvapením zjistil, že jeho „nový hlas“ je hlubší a má jinou barvu. Po poradě se skladatelem Giovannim Paisiellem se rozhodl, že se hlasu přizpůsobí a přeorientuje se na repertoár pro basbarytony. Přestože toto vysvětlení najdeme ve většině dobových záznamů, objevují se názory, které jej zpochybňují. Tvrdí, že se jedná o smyšlenou historku, která měla pouze efektně krýt zpěvákovo vlastní, ničím nevynucené rozhodnutí. Ať tomu bylo jakkoli, Filippo se na operní jeviště vrátil až po dvou letech. V roce 1812 tak zažil svůj druhý operní debut tentokráte v Benátkách jako Tarabotto v Rossiniho farse L´inganno felice. Setkání mladého, mimořádně talentovaného skladatele, který v Benátkách zažívá svůj první velký úspěch a zkušeného, darem od Boha obdařeného zpěváka, který stojí znovu na začátku, se ukázalo být pro oba muže doslova osudové.

Nedlouho poté získává Galli angažmá v milánské La Scale a z téhož divadla obdrží Rossini záhy nabídku, aby pro ni zkomponoval svou první dvouaktovou operu La pietra del paragone. Vlastně ji komponuje především pro Galliho, který v roli hraběte Asdrubala exceluje. V jeho podání se árie Sigillara! stává obrovským hitem, který si během několika dnů prozpěvují milánské ulice.  S určitou mírou nadsázky se dá říci, že Galli zachránil svým výkonem Rossinimu život. Na premiéře byl totiž přítomen i Eugène de Beauharnais, Napoleonův nevlastní syn a francouzský místodržící v severní Itálii. Opera i výkony všech zúčastněných ho natolik nadchly, že vyžádal v Paříži pro Rossini zproštění od vojenské služby.

Od tohoto okamžiku se Galli stává Rossiniho dvorním zpěvákem a současně také jeho blízkým přítelem. Galliho mimořádný cit pro komiku přispívá k dalšímu enormnímu úspěchu. Premiéru L´Italiana in Algeri v Benátkách doprovází z hlediště salvy smíchu. Publikum se při výstupech, v nichž se objevuje Galliho Mustafa „smíchy popadá za břicho a po tvářích mu stékají slzy“, jak ve Vie de Rossini popisuje Stendhal. Čím více ale Rossini poznává Galliho hlasové schopnosti, tím více si uvědomuje, jak mimořádný nástroj se mu dostal do ruky.

Galliho hlas totiž není typický basso buffo, naopak vyniká mimořádnou krásou a ušlechtilostí. Ve spojení s jeho dalšími charakteristikami – vynikající technika bel canta, mimořádný hlasový rozsah, velká hlasová flexibilita a expresivnost – „inspiruje Rossiniho k psaní velmi obtížných pasáží plných fioritur, které vyžadují citlivé a jemné provedení zcela výjimečné pro takto nízký hlas“, jak píše Rodolfo Celletti, autor La storia di belcanto. A hned další ukázka společné spolupráce, Il Turco in Italia resp. postava Selima, nese již všechny tyto atributy. Galli se na premiéru Il Turco v roce 1814 vrací z ročního hostování v Barceloně a publikum v La Scale se ho již nemůže dočkat. Stala se z něj opravdová celebrita, kterou diváci doslova zbožňují. A nejde jen o milánské občany. Na reprízy La pietra del paragone se do Milána podle Stendhala sjížděli diváci z Parmy, Piacenzy, Bergama, Brescie a dalších měst, jen aby slyšeli a viděli Galliho Sigillara! Netřeba dodávat, že stejné to bylo i v případě L´Italiana.

Galliho výkon v Il Turco diváci opět ocenili mohutnými ovacemi a provoláváním bravo, ale opera jako celek byla přijata velmi vlažně. Identická byla situace v roce 1815 v Římě, kde Rossini napsal Gallimu na tělo part vévody D´Ordowa v opeře semiseria Torvaldo e Dorliska. Zatímco opera prakticky propadla, Galliho hvězda stoupala nezadržitelně dál. Jeho úspěch však byl pro Rossiniho jen potvrzením záměru, postupně realizovaného od Il Turco. Galli pro něho představoval vzor noble buffo par excellence, a proto s ním již nepočítal do svých komických oper, naopak chtěl jeho pěveckého a hereckého mistrovství využívat spíše ve svých opere serie a semiserie. Hned další role, Fernando v La gazza ladra, toho měla být jasným důkazem.

Nicméně Galli pár měsíců před premiérou udělal velkou chybu, když se začal dvořit jisté paní M., jejíž náklonnost záhy také získal. Nebylo by na tom nic divného, kdyby si však její dosavadní přízně neužíval i Rossini. A výhoda, ze které Galli do této doby těžil, se rázem změnila v obrovskou nevýhodu a nástroj dokonalé pomsty. Pro zpěváka totiž neexistuje nic lepšího, než když má svého skladatele, který dokonale zná jeho hlasové schopnosti a dokáže mu zkomponovat árii na míru. Rossini je v případě Galliho znal minimálně stejně dobře jako on, a proto věděl, že slabou stránkou basbarytonisty jsou dvě tři noty, na kterých mu hlas ujíždí, a není schopen zazpívat je čistě.

Všechny tyto noty tudíž zakomponoval mezi deset not, kterými byl zahájen úvodní rozhovor Fernanda a jeho dcery. Byla to sladká pomsta a k jejímu vychutnání ještě přispěla Galliho tvrdohlavost, kdy odmítal požádat o jejich nahrazení jinými, a naopak se s nimi neúnavně pral. Nutno dodat, že zcela bez úspěchu. Přes ironické posměšky a narážky, kterými bylo každé z jeho vystoupení v této pasáži doprovázeno, byla role Fernanda dalším z Galliho ohromujících úspěchů. Současně se stala jeho nejoblíbenější a vybíral si ji pro většinu svých mezinárodních debutů, například v Paříži či Londýně.

V průběhu svého angažmá v La Scale, které trvalo až do roku 1820, ztvárnil Galli pochopitelně i řadu dalších, nerossiniovských rolí. Exceloval v Mozartových Le nozze di Figaro, Il flauto magico, Don Giovanni a Così fan tutte a v operách dalších známých skladatelů např. Mayrových či Paërových. Árie Deh vieni alla Finestra ze třetí jmenované opery se v jeho podání stala obrovským hitem. Role přímo na tělo mu v tomto období ve svých operách napsali Carlo Soliva (Il testa di bronzo), Stefano Pavesi (La Gioventù di Cesare) anebo Michele Carafa (I due Figaro).

V roce 1820 se Galli vrací do Neapole, kde už na něj čeká Rossini s novou hlavní rolí, tentokráte v Maometto II. Opera, především kvůli tragickému finále, nesklízí u publika úspěch, ale Galliho výkon neapolské publikum ocení. I když ne tak, jak byl doposud zvyklý.

Když v roce 1821 debutuje v Théâtre Italien v Paříži v La gazza ladra, Rossini, který už dávno zapomněl na někdejší rivalitu, ho chce po neúspěchu v Neapoli povzbudit. Úvod Fernandova rozhovoru s Ninettou sice nepřepisuje, ale skládá Gallimu speciálně pro toto představení árii Oh colpo impensato.

Kromě prvotřídního pěveckého výkonu podává Galli i strhující výkon herecký a Paříž mu záhy leží u nohou podobně jako předtím Milán, Benátky nebo Řím. Stendhal dokonce prohlašuje, že slavný francouzský herec François-Joseph Talma podává v obdobných kusech v porovnání s Gallim pouze průměrný výkon. Angažmá v Théâtre Italien trvá až do června 1822, kdy se Galli vrací zpět do Itálie. O rok později ztvární v Benátkách krále Asura v Semiramide, poslední a pravděpodobně nejtěžší roli, kterou Rossini napsal přímo pro něj. A historie se opět opakuje. Zatímco Semiramide není na první pokus publikem příliš vřele přijata, Galli oslňuje hned napoprvé.

Mezi lety 1823 až 1825 je opět v angažmá v La Scale a poté se na další dva roky přesouvá do Théâtre Italien, jemuž nyní šéfuje Rossini. Přátelství obou mužů, které ve skutečnosti nikdy nijak zásadně neutrpělo, protože „boj“ o přízeň o madam M. byl jen vzájemným laškováním, ukazuje své kvality, když se Rossinimu hroutí manželství a dozvídá se, že jeho matka pomalu ale jistě umírá. Galli se mu stává oporou a pomáhá mu překonávat hluboký zármutek. V roce 1827 se však jejich cesty definitivně rozdělují, když Galli, na rozdíl od Rossiniho, přijímá nabídku na angažmá do King´s Theatre.

Londýnskému publiku se představuje jak jinak, než v La gazza ladra. Kritici, kteří jsou za jedno s publikem, o jeho výkonu píší např. toto: „…potěšilo nás, že pověst, která ho předchází, nebyla jen nafouknutou bublinou vycházející z přehnaného obdivu, ale že stojí skutečně na pevných základech nesporných kvalit. Těžko jsme kdy slyšeli zpěváka, který by pozoruhodnějším způsobem zkombinoval všechny kvality nezbytné pro prvotřídní bas. Hlas signora Galliho je nejčistší možný.“ V dalších letech však již londýnští kritici Galliho výkony tak jednoznačně pozitivně nehodnotili a dá se říci, že se rozdělili do dvou názorově odlišných skupin. V Londýně zůstal Galli až do r. 1833, avšak v letech 1830 a 1831 si odskočil zpátky do Milána, kde pro něho Donizetti napsal roli Jindřicha VIII. v Anna Bolena a Belini hraběte Rodolfa v La Sonnambula.

Následující roky tráví za velkou louží. Hostuje v New Yorku a v Mexiku je členem skupiny italských zpěváků, kteří představují latinskoamerickému publiku to nejlepší z italské opery, to je díla Paisielliho, Paciniho, Morlacchiho, Donizettiho, Belliniho a Rossiniho. Do Itálie se vrací až v roce 1839, a přestože stále vystupuje, jeho hlas již nese známky značného opotřebení. Jeden z jeho obdivovatelů z dob londýnského působení, jistý Parker, nám o tom zanechal následující stručnou informaci: „Galliho hlas je ve vysokých i nízkých polohách stále velmi mocný, ale svou mimořádnou kvalitu již ztratil.“ Galli si to záhy také uvědomuje a přijímá nabídku, aby se stal sbormistrem oper v Madridu a následně v Lisabonu. Hlasová deklinace však zdaleka není to hlavní, co Galliho v této době trápí.

Přestože po dlouhá léta patřil k nejlépe vydělávajícím operním zpěvákům světa, s penězi se nikdy nenaučil hospodařit. Navíc byla kromě tvrdohlavosti jeho další silnou vlastností přehnaná velkorysost. V roce 1842 se vrací do Paříže, aby se tu definitivně usadil, avšak jeho finanční situace je naprosto zoufalá. Jeho přítel Rossini je v té době už několik let zpátky v Itálii a navíc se potýká s těžkými zdravotními problémy. Naštěstí se o Galliho situaci dozvídá Donizetti, na jehož přímluvu získává místo profesora zpěvu na Národní konzervatoři v Paříži. Po šestiletém působení je propuštěn a o jeho dalších osudech již neexistují téměř žádné zprávy. Jisté je pouze to, že kdysi nejobdivovanější basbaryton světa zakončil svou životní pouť roku 1853 v Paříži, ve věku  sedmdesáti let, naprosto zapomenutý, opuštěný a bez prostředků.

Za  Galliho následovníky byli v  novodobé historii nejčastěji označováni Michele Pertusi a Samuel Ramey. Především díky druhému z nich si tak i dnes můžeme udělat alespoň částečnou představu o tom, jak velké muselo být Galliho pěvecké umění.