Finále klavírního maratonu Moravského podzimu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Osmým říjnem se uzavřel čtyřdenní klavírní maraton v rámci devětačtyřicátého ročníku festivalu Moravský podzim. Ten ve čtvrtek zahájilo kompletní provedení Satieho Vexations. V pátek pak následovalo orchestrální vystoupení, mimo jiné s Mosolovovým klavírním koncertem, na nějž v sobotu navázal klavírní recitál, kde zazněly skladby dvou velikánů klavíru dvou různých epoch – Johanna Sebastiana Bacha a Clauda Debussyho. V neděli osmého října pak vyvrcholily festivalové oslavy PIANA dvěma klavírními recitály – odpoledním provedením vybraných sonát Domenica Scarlattiho a Johna Cage a večerním koncertem ruských futuristů, kteří byli v Besedním domě konfrontování s českou meziválečnou avantgardou a Leošem Janáčkem.
Scarlatti, Cage: Sonatas, David Greilsammer – Moravský podzim 8. 10. 2017 (zdroj Moravský podzim / foto Jan Prokopius)

Na recitálu izraelského klavíristy Davida Greilsammera se na odpoledním koncertě v sále Besedního domu střetly dva naprosto odlišné světy – pozdně barokní sonáty pro klávesové nástroje Domenica Scarlattiho s preludii a sonátami pro preparovaný klavír známého amerického buřiče a experimentátora Johna Cage. Jakkoliv se může zdát koexistence těchto dvou velikánů na jednom představení pochybná, opak je pravdou. David Greilsammer uváženým uspořádáním svého konceptu dosáhl nebývalé jednoty prožitku.

Sólista měl k dispozici dva klavíry – jeden normální a jeden preparovaný – které však byly nezvykle klaviaturou naproti sobě. V nevelkém prostoru mezi klavíry byla klavírní stolička; avšak ne typická koncertní typu Beethoven, nýbrž obyčejná otáčecí židlička. Klavíristovi tento rotační systém totiž umožňuje neslyšné a promptní střídání obou klavírů. Ačkoliv se koncert konal už ve čtyři hodiny odpoledne, okna sálu byla zatemněna, světla zhasnuta a jediné světlo, které v síni svítilo, byly lampičky na obou klavírech.

Už od prvních tónů Scarlattiho Sonáty d moll K.213 byla patrná pianistova veliká senzibilita, kdy v naprostém klidu, dokonce s téměř nehybnými pažemi, kouzlil s klavírním zvukem takřka na pokraji slyšitelnosti. Posluchač snad do té chvíle netušil, kolik nuancí lze na piano vytvořit v rámci pianissima. Jeho prsty se jemně míhaly po klávesách, zatímco z klavíru vycházela subtilní a průzračně čistá interpretace Scarlattiho sonáty. Ačkoliv se nejednalo o striktní poučenou interpretaci, Gleisammerovo podání bylo zcela svébytné a původní a bezesporu adaptované pro posluchače jednadvacátého století. Na sólistovi bylo velice sympatických několik aspektů: za prvé se u něj v průběhu celého recitálu neobjevily typické přehnané manýry, kterými mnoho klavíristů trpí, za druhé se vzepřel nepsanému akademickému pravidlu a i Scarlattiho sonáty hrál z not. A za třetí, po každém dokončení skladby – ať už Scarlattiho nebo Cage – tyto své noty z pultu vzal a ladným pohybem je poslal na zem vedle klavíru, čímž si odkryl noty na další opus. Po dohrání zmíněné Scarlattiho sonáty tedy chytl své listy notového zápisu za pravý dolní roh, sejmul je z notového stojanu a házeje papír na podlahu, už se otáčel na židličce, přičemž svou další produkci, tentokrát Cageovy Sonáty XIV na preparovaný klavír, zahájil ještě před tím, než se k nástroji zcela obrátil.

Nejvíce překvapující bylo, že následující kompozice od Cage absolutně nepůsobila jako něco odlišného; spíše se jevila jako originální pokračování Scarlattiho. Cageova sonáta vtrhla do právě utichlého pozdně barokního díla dlouhým ostinatem, jež však díky preparovanému klavíru znělo, jako kdyby na podiu vystupovalo pět až šest muzikantů. Ihned po odhození Cageovy hudby se Gleisammer opět vrátil ke Scarlattimu a Sonátě d moll K.141. Její charakter je naprosto odlišný od první provedené – razantní a mnohem virtuóznější. Bylo-li zmíněno sólistovo originální podání, nezávislé na paradigmatech barokní interpretace, je nutné zmínit také určitý problém, který se u tohoto svérázného klavíristy vyskytl – pedalizace. V první polovině osmnáctého století nebyl u klávesových nástrojů k dispozici pedál, a tak se i dnes při hře staré hudby užívá v omezené míře, a to i v případech, kdy se příliš na poučenou interpretaci nehledí. David Gleisammer ho však naopak aplikoval snad až přes míru, a tak se velmi často stávalo, že virtuózní pasáže vyzněly poněkud zastřeně. Ve zmíněné druhé reprodukované Scarlattiho sonátě bylo takových míst bohužel více. Nicméně například v části s repetovanými tóny, kdy pedálu téměř nepoužil, zněla kompozice naprosto bravurně. Vzhledem ke klavíristově neuvěřitelné technické dispozici, kterou dokázal například na zmíněných repetovaných pasážích, byla právě pedálem zahalená místa zbytečně na škodu, poněvadž jeho hbité prsty byly schopné vyhrát každý tón. A přehršle pedálu mohlo znít, jako kdyby schovával své technické nedostatky, které však nemá.

Následující pomalá Cageova Sonáta XIII se mohla zdát jako lyrické pokračování rychlého Scarlattiho, případně její svižná a melodicky bohatší část se mohla jevit jako Scarlatti prováděný na špatný klavír. Další Scarlattiho Sonáta E dur K.531 navzdory drobné a důkladné technice prstů opět zněla pod náporem pedálu poněkud roztekle. Střídání mezi Scarlattim a Cagem bylo chvílemi tak náhlé, že ihned po doznění posledního tónu jedné skladby Gleisammer hned započal v produkci další. V podstatě veškeré opusy přednáší téměř attaca. U překrásné Scarlattiho Sonáty h moll K.27 skvěle uchopil španělský temperament tohoto díla. Následující první Cageova sonáta pak svými akcentovanými souzvuky dokonale navazovala na vášnivou sonátu Scarlattiho a v posledních akordech se zdálo, jako by byl slyšet onen španělský motiv. Rychlou změnu letory předvedl sólista u Sonáty h moll K.87, kdy se sálem Besedního domu rozlila melancholie této kompozice. Gleisammer skvěle nechával dominovat melodii, která je však v tomto polyfonním díle schovaná ve středních hlasech. Výborně také dokázal výrazově i dynamicky odlišit jednotlivé sekvence, jimiž se to v této sonátě jen hemží. V následující Cageově Sonátě XII byl velmi dominantní obyčejný zvuk klavíru, a to zejména v pravé ruce, která svou virtuositou připomínala Scarlattiho. Byly to také časté sekvence, které znamenitě navazovaly na předchozí skladbu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Scarlatti: Cage: Sonatas - Moravský podzim (8. října 2017 Brno)

[Celkem: 4    Průměr: 4.5/5]

Vaše hodnocení - Ruský futurismus a česká avantgarda - Moravský podzim (8. října 2017 Brno)

[Celkem: 4    Průměr: 4.8/5]

Související články


Napsat komentář