Turné vedl místo zesnulého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka dirigent Petr Altrichter. Přesto tu byl Jiří Bělohlávek svým způsobem s námi. Jednak ve vzpomínkách Petra Altrichtera, který vyprávěl báječné historky z první společné cesty do Japonska, když Jiří Bělohlávek šéfoval Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK a Petr Altrichter se s ním během turné střídal, protože se jezdilo na mnohem delší zájezdy než dnes. Vzpomínalo i japonské publikum, o němž je známo, že je věrné a stálé. Proto jsme na výslovnou žádost pořadatelů skoro všude přidávali na počest Jiřího Bělohlávka Slovanský tanec č. 16. Jedním z našich sólistů byl Jean-Guihen Queyras, který natočil Dvořákův Violoncellový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií. Také on vzpomínal na natáčení i na další spolupráci s panem šéfdirigentem. Navíc řada našich hudebníků měla mnoho společných zážitků s Jiřím Bělohlávkem spojených právě s Japonskem, a tak se tu všechny přirozeně vynořily.
Ale hlavně se hrálo. Bylo zajímavé sledovat, jak si Petr Altrichter postupně více a více rozumí s orchestrem. Jako když do pečlivě seřízeného závodního auta posadíte jiného jezdce, který se nejdřív seznamuje s tím, jak přesně je auto nastavené, a postupně využívá všech jeho možností. Česká filharmonie tak během turné neztratila nic z toho, co do ní vkládal Jiří Bělohlávek, a přitom našla přirozenou společnou řeč s Petrem Altrichterem, která vyústila v radost z hudebního tvoření a velikou vzájemnou důvěru. Je to proces, který se nedá zažít v běžném koncertním provozu, kde hrajete jeden program za druhým. Ale na dlouhém turné, kde se repertoár stále vrací, vzniká buď příšerná nuda, nebo jako v tomto případě potěšení z každého dalšího koncertu. Kouzelné na tom je, že nikdy nevíte předem, která z možností nastane, a musíte se nechat překvapit. A samozřejmě každé potěšení končí ve chvíli, kdy už je koncertů vážně moc, což se naštěstí tentokrát nestalo.
Turné začalo dvěma vystoupeními v Jižní Koreji. V Suwonu si společnost Samsung postavila soukromý sál pro tisíc osm set lidí, kde pořádá koncerty jen pro své zaměstnance a hosty. Nevím, co se bude muset stát, aby podobný nápad dostala některá z bohatých společností sídlících v České republice… Druhý koncert byl v Soulu a pak už následovalo Japonsko: Shunan, Jokohama a dva koncerty v tokijské Suntory Hall. Po nich Kurume, Kitakjúšu a Ósaka. V úterý nás čeká poslední koncert v Tchaj-peji a návrat přes Dubaj do Prahy. Hraje se předehra ke Smetanově Prodané nevěstě, Dvořákův Karneval, Violoncellový koncert, 8. a 9. symfonie, Brahmsova Čtvrtá, Beethovenův Klavírní koncert č. 5 a Smetanova Má vlast s violoncellisty Isangem Endersem a Jean-Guihen Queyrasem a klavíristkou Alice Sarou Ott. I když není ani trochu korektní to napsat, ze dvou cellistů to u orchestru na celé čáře vyhrál Jean-Guihen Queyras, jehož Dvořák byl tak přirozený a krásný, že bylo opravdovým požitkem ho doprovázet.
Víc není třeba psát, protože všechno ostatní lépe, poutavěji a přesněji zachytil Petr Kadlec ve fotografiích, k jejichž prohlédnutí vás teď srdečně zvu.
Autor je generálním ředitelem České filharmonie
www.ceskafilharmonie.cz
