Firkušného festival dnes vysílá koncert Slávky Vernerové

  1. 1
  2. 2

Klavírní cyklus Humoresky op. 101 o osmi částech vznikal ke konci tzv. amerického období ANTONÍNA DVOŘÁKA(1841–1904), o prázdninách roku 1894 na skladatelově letním sídle ve Vysoké u Příbrami. Dvořák chtěl dílo pojmout jako pokračování Skotských tanců op. 41 z roku 1877, zachoval tedy dvoučtvrťové metrum a členění do osmitaktových period, výsledkem byly ale natolik charakterově pestré skladby, že se rozhodl dát jim obecnější název. Při jejich tvorbě čerpal inspiraci ze svých amerických skicářů. Téma Humoresky č. 1 es moll (Vivace) si načrtnul v New Yorku na Silvestra roku 1893 jako „marcia funebre“, v opakování druhého tématu v Es dur použil synkopu tzv. „scotch snap“ (po krátké akcentované notě následuje nota delší), kterou známe z Novosvětské symfonie. V Humoresce č. 3 As dur (Poco andante e molto cantabile) se vedle sebe objeví synkopy, tečkovaný rytmus a pentatonika, Humoresku č. 5 a moll (Vivace) vystavěl skladatel na modálním tématu s pěti repetovanými tóny, jež poté slyšíme více než třicetkrát v různých tóninách.

„‘Jaro‘ je opět dílo radúzovské atmosféry a vzletu; plochy jeho obrazů jsou pastelově zbarveny; motýlí křídla něžných tónů poletují nad klaviaturou ozařována záblesky vášnivých akcentů,“ napsal o klavírním cyklu Jaro op. 22a JOSEFA SUKA (1874–1935) muzikolog Jiří Berkovec. Suk ho komponoval v dubnu roku 1902 a měl skutečně jaro v duši – do šťastného manželství s dcerou Antonína Dvořáka Otilií se narodil syn Josef.

Sukovu apoteózu radosti zahájí energické Jaro, v němž zazní klíčový prvek celého cyklu: tři vzestupné akordy s následným tečkovaným rytmem. Téměř prvních 50 taktů se autor vyhýbá hlavní tónině E dur, teprve poté uslyšíme téma, jež zahájí tři vzestupné tóny. Všechny motivy se rozvíjí např. pomocí chromatických postupů v basu, harmonických proměn a ornamentiky, než se vrátí v téměř doslovné repríze téma hlavní tóniny. Tečkovaný rytmus se v závěru objeví ve středním hlasu a nižší dynamika již naznačuje atmosféru následující části. Perlivě něžný Vánek, od začátku tonálně usazený v C dur, je něžnou impresí, po níž přichází díl V očekávání. Poprvé se tu setkáme s napětím, emocionálními poryvy, výraznější chromatikou, synkopami a hutnější klavírní sazbou, vrací se též tečkovaný rytmus. Na konci se dynamika zlomí do pianissima, melodii přebírá bas.

Pouhých 21 taktů čtvrté části bez poetického názvu je po předešlé Ges dur orámováno tóninou a moll/A dur, skladatel jako by nechával doznít předešlé myšlenky a připravoval posluchače na vášnivou milostnou píseň V roztoužení, jež přichází attacca subito. Širokodechá melodie v Des dur v sobě zahrnuje tečkovaný rytmus, jenž později funguje jako protihlas. Po mnoha variantách hlavního tématu se tok hudby na okamžik zastaví třemi akordy (připomínka úvodní části) a třemi úsečně vyslovenými akordy také celý cyklus končí.

Měli bychom děkovat osudu, že se v roce 1834 ROBERT SCHUMANN (1810–1856) zamiloval do osmnáctileté Ernestine von Fricken, protože to byla právě ona, kdo inspiroval skladatele k napsání sbírky Karneval op. 9. Dívka, s níž byl krátce zasnouben, pocházela z Aše (Asch) a Schumanna coby milovníka rébusů zaujalo, že se písmena z názvu města dají převést do tónů (A – Es – C – H), navíc jsou obsažena i v jeho jménu. To si doslova říkalo o zpracování.

Schumann použil čtyři tóny jako hudební základ všech částí obsahově bohatého díla zobrazujícího maškarní ples. Potkáme tu stylizované postavy komedie dell’arte, Ernestinu pod jménem Estrella (s vyznáním lásky v č. 18 Aveu), budoucí manželku Claru (Chiarina) či obdivované skladatele (Chopin a Paganini). Sám autor se objeví ve dvojí roli postav, jež představují jeho rozpolcenou duši: jako bouřlivý, vzdorovitý, vášnivý Florestan a současně jemný, klidný, zdrženlivý Eusebius.  Oba byli hlavními členy Davidova bratrstva, imaginárního tajného spolku, jenž skladatel stvořil pro své kritické texty. Pochod Davidovců proti Filištíncům, záměrně v třídobém metru, ironizuje druhou skupinu coby představitele všeho zastaralého prostřednictvím melodie německého barokního tance Grossvatertanz. Téměř uprostřed Karnevalu se objeví tajemné Sfingy, z not na nás strnule „zírají“ tři různé varianty zmiňované čtyřtónové řady, bez uvedení konkrétní délky a dalších instrukcí. Podle ediční poznámky Clary Schumannové se nemají hrát, někteří klavíristé je ale rádi nechávají promluvit (např. Mitsuko Uchida). Karneval končí, jak se na ples sluší a patří, o půlnoci úderem hodin – akordu As dur.

(slovo k programu sestavila Dina Šnejdarová)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments