Norman Lebrecht: Kam zmizeli hudební ředitelé v čase pandemie?

Když sólista odřekne na poslední chvíli, když už první hoboj nezvládá svůj part, anebo když nejsou peníze, je na hudebním řediteli, aby udělal rychlé a citlivé rozhodnutí. Když je rozpočet v mínusu, padne na hudebního ředitele, aby obvolával ministry a mecenáše a prosil o pomoc. Pokud je tedy nějaký hudební ředitel vůbec k mání. Během koronavirové krize jakoby se vytratili. V momentě, kdy hrozil lockdown, dirigenti prchli, zanechali po sobě hudebníky zmatené, úzkostlivé a (alespoň v Americe) převážně bez příjmů.

Napakovaný ředitel Newyorské filharmonie, Jaap van Zweden, dělá během celé koronavirové krize, že není. Newyorským hudebníkům bude asi těžko útěchou, že se tento Dán rozhodl minulý měsíc risknout cestu do Hongkongu, rozervaného protesty i virem, kde si vybírá druhý příjem.

Když se Metropolitní opera ponořila do tmy, kanadský hudební ředitel Yannick Nézet-Séguin, který má druhé a třetí zaměstnání ve Filadelfii a Montrealu, ani nepípnul. Hráči MET mi řekli, že se cítili necháni na pospas. Bostonská symfonie minulý měsíc prodloužila smlouvu lotyšskému hudebnímu řediteli Andrisovi Nelsonovi na dalších pět let, ač si mohou sotva pamatovat, jak vypadá. Nový hudební ředitel Detroitu, původem z Itálie, si zatím neměl ani možnost “píchnout příchod” do práce. “Jsem šokován absencí uměleckých prohlášení od vedoucích orchestrů,” řekl bývalý šéf Detroitské filharmonie Leonard Slatkin.

Toto odpojení od reality obyčejných hudebníků je méně evidentní v Evropě, kde většina hudebních ředitelů žije za rohem od svého orchestru či operního domu. Danielovi Barenboimovi se podařilo hudbu znovu nastartovat v Berlíně. Riccardo Chailly stál po boku La Scaly. Antonio Pappano pořádal v Covent Garden koncerty pro povzbuzení a odřekl svůj honorář. Na druhé, temnější straně, se hráči Mnichovské filharmonie museli distancovat od Valerije Gergijeva, jehož Mariinské divadlo v Petěrburgu bylo z 60% infikováno koronavirem a během turné byli v jeho řadách potížisté, kteří se bouřili, když museli do karantény při každém přeletu do nového města.

Jsme svědky rozkladu důvěry mezi hudebníky a dirigenty. Je to rozkol, který povede, i po koronaviru, ke snížení významu či dokonce pádu pozice hudebního ředitele. V posledním půlstoletí si tato funkce prošla mnohými změnami, od toscaniniovského diktátu po kamarádskou kolegialitu, skrze kterou dirigenti nachází harmonii a shodu, a popíjí pivo po koncertech u baru pro hudebníky.

Ale když jde do tuhého, což jde často, tak je to stále hudební ředitel, který dělá klíčová rozhodnutí a stojí v čele bitev o finanční podporu, novou koncertní síň, či společenskou rovnoprávnost. A zato musí být tato osoba dobře zaplacena. V předních amerických orchestrech, kde vydělávají hráči $120-250,000 ročně a koncertní mistr dvakrát tolik, vydělává hudební ředitel dva miliony a více, za méně a méně práce.

Zatímco Eugene Ormandy strávil 50 týdnů v roce ve Filadelfii, Yannick dá dohromady sotva 12 dní, rotujíc mezi dvěma dalšími posty. Ve světě byznysu si může výkonný ředitel dovolit sedět v radách několika nadnárodních firem bez většího stresu. Ale při koncertu, kdy je každá chyba slyšet, musí maestro rozložit síly tím, že eliminuje riziko a šetří energii, tedy tím, že podá – jak se říká – provozní výkon.

Nedopouští se toho všichni dirigenti a nikdo to nedělá pořád, ale nespokojenost s výkony dirigentů, která stoupala již před koronavirem, dospěla až tam, že se nyní hudebníci otevřeně ptají, jestli je hudební ředitel vůbec potřeba. Teď, když opatření proti koronaviru redukovalo ansámbly na mozartovské parametry a koncerty přeměnilo na virtuální streamy, se orchestry vyvíjí jinam. “Nikdo ještě nezažil takový opad ve zkoušení a představeních,” řekl Slatkin. To, co bylo předtím nemyslitelné, je nyní každodenní realitou.

Mark Wigglesworth, bývalý hudební ředitel English National Opera, popsal svou roli do časopisu The Guardian: „Je to o tom, spojit se s komunitou hudebníků i komunitou posluchačů. Ve světě, kde tyto komunity již neexistují, je hodnota hudebního ředitele, která je pochybná i v lepších časech, nulová.” Zdá se, že hudebnímu řediteli zatrhly otevřený účet v hospodě U Poslední šance.

Ale budiž podtrženo, že někteří hudební ředitelé projevili během pandemie nebývalý vůdčí instinkt. Simon Rattle, který žije v Berlíně, byl denně v kontaktu s Londýnským symfonickým orchestrem, organizoval virtuální představení a při nejzazší příležitosti se s LSO zase sešel. Gustavo Dudamel strávil lockdown v Los Angeles a učil budoucí generaci hudebníků v mládežnickém orchestru. Franz Welser-Möst přesvědčil rakouskou vládu, aby mu dala výjimku a umožnila mu letět do Spojených států za svým Clevlandským orchestrem a hráčům orchestru řekl, že je odhodlán s nimi pracovat jak v přítomnosti, jakkoli omezené, tak v budoucnosti, radikálně proměněné.

Toto jsou ale výjimky, čestné a romantické výjimky. Většina dirigentů si vzala dovolenou dokud první vlna covidu neodezněla a až tehdy se vrátili mezi letecké cestující první třídy, aniž by tušili, že se pod nimi rozevřela zem. CAMI, donedávna největší světová agentura klasické hudby, zkrachovala. Operní domy prodávají majetek. Starší, bohatší obecenstva opouštějí New York a Londýn. Hudebníci, kterým politici údajné naznačují, aby se přeučili na jakési smyšlené “užitečné” profese, prodávají své drahocenné nástroje na e-Bay a odchází z povolání.

Studenti, kteří čerstvě dokončili Julliard, nejsou v kondici, aby odchodivší hudebníky nahradili. Chybí jim zkušenosti a bleskurychlá přizpůsobivost. Tak jako fotbalové kluby, i orchestry se nesměle přizpůsobují, týden po týdnu, životu s covidem. Hrají jinak, s menší sebedůvěrou a soudržností, bez jásajícího obecenstva a bez hudebních ředitelů, kteří by jim nastínili vizi přijatelné budoucnosti.

Nikdy nebyl horší čas být hudebníkem a to už hudebníci něco pamatují. Až tento mor za dva, za tři roky skončí, shledají hudebníci své ředitele nedostatečnými. Co se stane pak, to je ještě nenapsaný příběh, který si hudební ředitelé, jak se mi nedávno přiznalo několik slavných dirigentů, opravdu, ale opravdu nechtějí představovat.