Flamencový závěr Tance Praha

Už je to tak, 28. ročník festivalu Tanec Praha je za námi. Do prvních dnů nastupujícího léta, které začíná rozpalovat hlavní město, přinesl jižanský rytmus, který splývá s horkem měsíčních nocí – rytmus flamenca. Jako hlavní hvězdu představili organizátoři předního tanečníka, ale také rebela tohoto stylu, sevillského rodáka Israele Galvána. Sólové, či téměř sólové vystoupení naplánované do honosných prostor Hudebního divadla Karlín, provokovalo od počátku k otázkám. Jak se podaří jedinému tanečníkovi ovládnout tak velkou scénu? Ve svém scénickém kaleidoskopu La Curva (Křivka) se Israel Galván představil jako tvůrce i interpret. Lépe obhájil roli tanečníka než režiséra, ale nepředbíhejme.

V představování této osobnosti byli organizátoři Tance Praha více než štědří. S tanečníkem, který na jevišti srší energií, ale mimo scénu působí spíše plachým a skromným dojmem, uspořádali komorní setkání pro tisk, ale také promítání dokumentárního filmu, který o něm natočila francouzská televize Arte v roce 2009. Obojí nám trochu přibližuje jeho povahu, jeho tvůrčí záměry a pomáhá pochopit jeho jevištní existenci. Inscenace La Curva je z roku 2010, proto ještě na filmovém plátně v malé retrospektivě nefiguruje.

Israel Galván se má za čím ohlížet, kariéra tohoto třiačtyřicetiletého flamencového solitéra začala už v dětství. Pochází z rodiny tanečníků flamenca, a tak byla jeho budoucnost vcelku jasně předurčena.

V roce 1998 vytvořil svou vlastní skupinu a jako první vlastní kus uvedl inscenaci Metamorphosis inspirovanou slavnou Proměnou Franze Kafky. „Když se na sebe podívám, jak působím na scéně, tak mám pocit, že působím jako Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny. Jsem totiž jako tanečník, který chce projít proměnou,“ říká tanečník, který je touto útlou knížkou fascinován už po léta. Téma proměny se prolíná s jeho kariérou. Je znám jako inovátor, který je mnoha tradičním tanečníkům flamenca trnem v oku. Když opustil flamenco puro, styl s přesně určenou formou, a nastoupil cestu flamenco alternativo, které rozvíjí do divadelní podoby, byla to zásadní proměna.

„Procházím určitými cykly a těmi cykly prochází nejen moje tělo, ale také moje mysl,“ komentuje Israel Galván. „Dostal jsem se v životě do etapy, kdy jsem zjistil, že už nechci tancovat tak, jak je to považováno za správné, že už jsem měl dost toho tlaku. Také jsem se tím zbavil obrovské tíhy, takového balvanu, protože to, že po vás někdo chce, abyste tancovali klasické flamenco, je velká tíha. Tak jsem se rozhodl, že budu tancovat svobodně, sám za sebe. Když tančím, nechci být jen někým, kdo se věnuje flamencu, chci být sám sebou. Je zvláštní, že když se na mě pak někdo dívá zvenku, tak říká, že tancuju flamenco, že mám tu energii flamenca. Protože si uvědomují, že ta energie pochází z mého původu. Jazyk flamenca mám svým způsobem v sobě, přirozeně to ze mě vychází. Ve svém okruhu lidí působím spíš jako divný patron, proto také Kafka, proto ukázka té postavy, je to něco podobného, jak já působím.“ A v jiné souvislosti opět ilustruje trochu názorněji: „Když se podíváte na tanečníky flamenca, tak „divných patronů“ je tam hodně, pořád je tam ta metamorfóza, ta proměna, Kafka, máte pocit, že je to nějaký divný hmyz, jako kudlanka, tu mi připomínal můj učitel. Mám pocit, že přestože flamenco je univerzální, každý tanečník flamenca ho dělá sám za sebe, svůj svět flamenca, který vyjadřuje.“

Setkání s Kafkou bylo přitom náhodné, jak často vzpomíná: „Kdysi jsem si koupil tuhle jeho knížku a zpočátku jsem si myslel, že to je nějaké sci-fi. A přečetl jsem si ji asi za dva dny. Po přečtení jsem se s tím hodně identifikoval, protože když jsem tancoval, tak mě považovali za divného, rodina se na to nechtěla dívat, ptali se jiných, jak kluk tancuje, ale nechtěli to vidět. Doufám, že budu pokračovat v proměnách.“

A tyto proměny pokračují s každou inscenací dál. Israel Galván tvoří na vážná i odlehčená témata, nevyhýbá se ani tématu smrti, holocaustu, zato inscenaci Aréna věnoval býčím zápasům. „Přibližně každé čtyři roky procházím nějakou změnou. Abych měl z tance radost, musím procházet takovouhle obnovou, je to, jako kdyby nějaký druh tanečníka zemřel a zrodil se nový. Je to normální, že se zrodí někdo nový, protože když jsem sám stále se sebou, zkouším sám, musím se pořád na sebe dívat, je z toho chuť strhnout masku, odstranit sám sebe a hledat někoho nového. Dřív jsme se hodně věnovat tématu smrti a hodně jsem toto téma vyjadřoval sám, teď spíš ty věci víc sdílím, spíš to předávám ostatním. Dříve jsem při tanci měl pozdvihnuté obočí, nechtěl jsem se dívat na diváky, vycházel jsem z věty, že smrt souvisí s publikem, teď je to jinak. Teď se při tanci dívám divákům do očí, tančím třeba pro jednoho člověka, to se pro mě změnilo, dřív to pro mne bylo násilné,“ vysvětluje některé své proměny.

Jeho posledním dílem byla kontroverzní inscenace Lo Real o utrpení španělských Romů v období fašismu. „Když tančím, tak svým způsobem ze sebe vypotím strachy a pocity, které mám. A ten strach třeba může být spojený se smrtí, s obavami z toho, jak se chová člověk, lidstvo s jeho temnými stránkami. Jsou lidé, kteří přesto že se dějí hrozné věci, přijímají je s ledovým klidem. Přemýšlel jsem, jak se dá toto ztvárnit, zatančit,“ vysvětluje. „Nejdřív jsem to ani nechtěl tancovat, nevěděl jsem, jak to pojmout, když jde o události, při kterých došlo k tolika úmrtím, říkal jsem si, že to vlastně ani nemůžu vyjádřit. Ale pak mi došlo, že to lze udělat. Když budu tančit, budu se u toho cítit šťastný. Říkal jsem si tedy, že přístup musí být skrze tanec, že takto se mohu vyjádřit. Lidé, kteří přežili nějaký koncentrační tábor, jsou silní jedinci, kteří se dožijí vysokého věku, jsou velmi odolní a já jsem si říkal, že to právě musí být cesta. Myslím si, že když se dějí nějaké hrozné věci, člověk nemá přestat tančit, ale naopak tančit dál.“

Israel Galván s nadsázkou hovořil o tom, že jeho spolupracovníci, zpěvačka Inés Bacán, starší tanečník Santiago José Jimenéz, který jej nyní především doprovází vytleskáváním, a švýcarská klavíristka Sylvie Courvoisier jsou jako jeho druhá rodina, jen na rozdíl od té tradiční mezi sebou nemají žádnou hierarchii. A tak i inscenaci, v níž se setkávají a kterou doprovází vášnivá Sylviina klavírní hra a hudební improvizace vycházející z jazzu i z autorů dvacátého století, můžeme vnímat jako rodinné setkání u společného stolu. Stůl také v přední části dominuje scéně, stejně tak jako naskládané sloupy židlí, které se postupně v dlouhých časových intervalech hroutí k zemi. Jinak je scéna strohá a působí spíš nedokončeným dojmem.

Inés a Sylvie pro Galvána představují dva kulturní protipóly, mezi nimiž se pohybuje. Choreografie La Curva je podle autora inspirovaná flamencovým tanečníkem působícím ve dvacátých letech Vincentem Escuderem. Především však hudbou a tichem, které Israele Galvána nutí k pohybu i k zastavení. Inscenace je spíš sledem jednotlivých čísel, ale trochu bez spojovací linky. Taneční čísla jsou někdy střídána tklivým zpěvem cante jonda, kterým Inés vyjadřuje nejniternější duševní hnutí a který doprovází jen Santiagova palmas. Galvánův jevištní zjev je energický a přitom přirozený, zcela neteatrální. Ačkoli oslňuje technikou nohou, jeho paže se pohybují stroze a bez zbytečných ozdob a umělec je soustředěn do svého nitra. Jeho pohyb se často zastaví prudce, až to trhne i s divákem. O tomto fenoménu, častém užití remate, rychlého ukončení pohybové nebo hudební fráze, byla řeč i na zmiňovaném setkání, takže jsme si o jeho důležitosti mohli poslechnout od samotných umělců. Ukončení je pro flamencové umělce zcela zásadní prvek.

„Domnívám se, že je to jedna z nejdůležitějších věcí. Konkrétně u mě ve zpěvu správné zakončení je zásadní, klademe na ně velký důraz a bez něj to ani nejde, Israel jako tanečník na tom musí stavět, bez toho by to zkrátka nebylo ono,“ vysvětlovala Inés Bacán. Galvánovu tvorbu komentoval také Santiago José Jimenéz: „Někteří umělci, kteří působí v oblasti flamenca, mají pocit, že u něj ten prvek chybí, protože on ho dělá jinak, proto někteří z toho doslova šíleli, ale musíte pochopit, že ho tam má, ale vyjadřuje ho jinak, je to součást jeho tvorby.“

„Možná řeknu něco, co se vám nebude líbit,“ prohlásila už v samém závěru úterního setkání temperamentní zpěvačka, „ale je to stejné, jako když máte toreadora, který sice dobře odvede svou práci, ale když v závěru býka špatně zabije, tak to není dobře. A to se dá srovnat s tancem, když v něm remate nemáte tak, jak má být, je to něco podobného. Publiku se líbilo, co toreador předváděl, ale když špatně zabije býka, to už se nelíbí.“ Kořen slova remate, matar, znamená zabíjet a předpona naznačuje opakování, tedy opakované zabíjení – pohybu, prostoru i času. Israel Galván ve svých krátkých tanečních kreacích skutečně pohyb téměř hmatatelně usmrcuje, ale jen na chvíli, aby znovu mohl začít.

Inscenaci La Curva jistě dominují výkony interpretů, Israel Galván se obklopil lidmi, kteří věří jeho umění, jeho přístupu k flamencu. Divoké klavírní improvizace, tradiční zpěv a vytleskávání a niterné zaujetí tanečníka, jsou dobrý potenciál. Jen inscenaci jaksi chybí soudržnost, aby se stala něčím víc než sledem tanečních čísel a písní. Nejpůsobivější je závěrečná scéna, kdy tanečník, nakonec zcela bos, vydupává neslyšně rytmus v oblacích bílého prachu, který jej zahalí.

V jeho pohybech v jednotlivých číslech najdeme narážky na Václava Nižinského (evokuje především pózy z Faunova odpoledne a i klavíristka zaimprovizuje na první takty Debussyho skladby). A když se v závěru inscenace klaní v černém oblečení potřísněném moukou, nakonec připomíná fauna i svým „strakatým“ kostýmem. Možná je La Curva jeho aktuálním tématem, inscenací, k níž má otcovský vztah, ale pro větší dramatický efekt by možná lépe posloužila některá z jeho dřívějších prací vystavěných na nosnějším tématu či příběhu. Nelze však upřít, že obecenstvo karlínského divadla bylo vystoupením fascinováno a sevillský tanečník se postaral o výraznou tečku za festivalem, který začal podivně netanečním způsobem, ale nakonec svému názvu dostál.

 

Hodnocení autorky recenze: 80%

Festival Tanec Praha 2016
La Curva
Tvorba, choreografie a hudební režie: Israel Galván
Dramaturgie a režie: Txiki Berraondo
Světelný design: Rubén Camacho
Hudba a klavír: Sylvie Courvoisier
Zpěv: Inés Bacán
Compás (rytmický doprovod): Santiago José Jimenéz – Bobote
Produkce:  A Negro Producciones
Koprodukce Théâtre de la Ville – Paris
Premiéra 7. prosince 2010 Théâtre Vidy Lausanne
(psáno z reprízy 23. 6. 2015 Hudební divadlo Karlín Praha)

Tančí – Israel Galván

www.tanecpraha.cz