Flesh to Ashes: Spálit ego na popel

Choreograf, jogín a tanečník Ken Mai je dodnes velmi výrazným představitelem tance butó. Studoval u jednoho z průkopníků, legendárního umělce Kazua Ohna, osobnosti formující duchovní směrování výrazového pohybu, z hlediska „historie“ – moderního japonského tance, jenž může působit temně, výbušně, poeticky, rozevlátě i sevřeně, a současně i v mužském těle jemně a zženštile. Butó, zejména v této vývojové linii, přirozeně přechází od jednoho pohlaví ke druhému, a to nejen díky přestrojování, ale přítomností silného ženského prvku, ne však pouze pocitově niterného, ale projevujícího se také v detailech, kterými byly například oblé paže, držení prstů v upjatém zakřivení, postoj zužující základnu, vláčné tažení pohybu, pozornost upřená k vzácně povšimnutelnému a mnoho dalších.

V Ken Maiově představení se zračila křehkost a odvaha k činu, přecitlivělost i síla, zranitelnost a vůle čelit nečekanému, volně také archetypální bytosti mužského a ženského světa, univerzální obrazy zrození a zániku, tendence přijímat i zápasit, nechat být a uchopit… Muž v kostýmu sestávajícím z haleny a sukně z materiálově propustných tkanin jako by recitoval báseň o pěti slokách s nepravidelnými verši. Jevil se, jako by nechal sebou procházet čas, kdy se věčnost i konečnost udržovala v sepětí, jako by vláčel tíhu pozemského s lehkostí nadpřirozena, jako by doprovázel sebe a přítomné ke každému jednomu s touhou zaslechnout se. Stál, poklekal, rozvíral ústa, krčil se, postupoval, skláněl se…, v každém okamžiku dotýkal se vesmíru, jenž tělem, jeho pohybem, tvořil.

Hovoří-li se o jevištní přítomnosti, pak tanečníci butó, a tím i Ken Mai, jsou jejím určitým ztělesněním. Tato přítomnost se zdála být nenárokovou, a přitom hluboce plnohodnotnou – existencí, v daný moment jedinečnou i neuchopitelnou, silnou, a zároveň zpracovávající prchavě temné stránky duše, a tím silně k akci poutající pozornost. Metaforicky pálil své ego na popel, vydal se do posvátného záhrobí, aby znovu povstal… Bylo by však pošetilé vsazovat středoevropské smýšlení do kontextu orientálního umění, snažit se vyčíst a tlumočit předkládanou mozaiku či dokonce symboliku, protože symbióza hluboce ukotvené tradiční japonské kultury spolu s touhou po osvobození tělesného vyjadřování musela zákonitě ústit v jedinečnost tanečníka, plně zaujatého prouděním energie v sobě samém a prostoru. Jako zásadní se ukazovalo zanořené autentické bytí, méně pak, zda pohybové partitury odkazují k určité pohybové technice či pojmenovatelným prvkům, ať už připomínající či současně se vzdalující od jakékoli taneční kodifikace, tak vzdorující svazování do vztahových rámců metod a škol, odkazující k paralelám typově obdobných souborů a umělců.

Ken Maie stejně jako Kazua Ohna, Tatsumi Hijikatu, nebo Sankai Juku a jiné zástupce butó charakterizuje právě individualita, osobitý styl, rukopis utvářený dlouholetou životní zkušeností. A pak je to neopakovatelná atmosféra stvrzovaná v každém Maiově gestu, ale i v sotva postřehnutelném přimhouření očí pod vlasy přepadávajícími do obličeje. Svého druhu útlá performance s minimem objektů, jako například šátkem, pudrem, nebo částmi kostýmu, se stala událostí o transformaci člověka ve stylizovaně napjatou bytost, ovšem pravdivou a obrazně obnažující se. Tanečník nechal dokonce vytrysknout hlas, když z asociovaného sevření nacházel cestu k proudění, a později z uzemnění dokázal povstat, možná se i povznést. Scénické obrazy odkazovaly k hovorům se živly, k rituálu s vzýváním i zaříkáváním, jako by své tělo proměňoval v médium naciťovaného. Sólo doprovázela reprodukovaná hudba různých žánrů a minimalistické svícení. Prožitek se utvářel v kontaktu s plně obsazeným sálem, kdy diváci z kapacitních důvodů usedli i na hrany nevelkého jeviště.

Duchovní rozměr večera mohl pomyslně vtéci do řeky melancholie, ale i vyvřít gejzírem nashromážděné energie, anebo se rozprostřít jak mlhy za svítání nad čímsi tajemně neuchopitelným, ale pocitově paradoxně hmatatelným. Představení až mystických rozměrů však nechyběl ani humor! Duchovní rozměr choreografie uzemňovala výbušná exprese, „jednoduše“ aby vyniklo vysoké, muselo mu zákonitě předcházet pudové. Obrovská účast vynesla důkaz o neutuchající přitažlivosti butó. Znovu se potvrdilo, že je stále inspirativním zdrojem pro performery, tanečníky, umělce a každého, komu je blízké či je fascinuje hloubavé putování duší a universem.

Flesh to Ashes
Autor, choreografie, výběr hudby, koncept světla a tanec: Ken Mai
Psáno z uvedení dne 11. 2. 2025 v divadle Inspirace, Praha.