FOK a Mahler: 90 let tradice a monumentální výzva

Pekárek usiloval o orchestr všestranný, který by reagoval také na rozvoj zvukového filmu a rozhlasu. Nedělal si starosti s tím, že od r. 1925 už v Praze existoval rozhlasový orchestr, pozdější Symfonický orchestr Českého rozhlasu – v druhé polovině roku 1934 za podpory mladých hudebníků svůj záměr uskutečnil a soustředil se na oblast filmu. Zkratkou FOK z r. 1938 vyjádřil jeho široké zaměření: Filmový-operní-koncertní orchestr nahrál až do vzniku Filmového symfonického orchestru (1943) hudbu takřka ke všem českým filmům, např. Kristián či Bílá nemoc, první veřejné vystoupení se uskutečnilo v r. 1936 pro Spolek výtvarných umělců Mánes, v r. 1939 zahájil orchestr vlastní cyklus koncertů. Své zaměření, a tedy i zkratku v následujících letech nezměnil, byť opera mezi jeho repertoárová čísla nepatřila. Významnou érou byla léta 1942 až 1972, kdy v čele orchestru stál dr. Václav Smetáček jako dirigent, dlouholetý šéf a později umělecký ředitel.

Svou 90. sezónu zahájili pražští symfonikové ve středu 18. září 2024, necelý týden po koncertním provedení opery Mrtvé město E. W. Korngolda na festivalu Dvořákova Praha. A zahájili ji ve velkém stylu. Pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Tomáše Braunera uvedli ve své domovské Smetanově síni velkolepou celovečerní Symfonii č. 8 Es dur Gustava Mahlera, jedno z nejrozsáhlejších sborových děl klasického koncertního repertoáru, vyžadující obrovské instrumentální a vokální obsazení. „Koncert je poděkováním všem generacím hudebníků, kteří FOK prošli od jeho založení až po ty, kteří aktuální sestavu orchestru tvoří dnes, a je také poděkováním tisícům posluchačů, kteří ho devadesát let provázejí,“ vysvětlil symboliku večera ředitel FOK Daniel Sobotka. 

Symfonie č. 8 je první plně sborovou symfonií v hudební historii, protože vokální prvky jsou v ní využity po celou dobu provedení. Gustav Mahler ji zkomponoval o prázdninách 1906 a 1907 ve svém lesním ´skladatelském´ domečku na jižním břehu korutanského Wörthersee, kam jezdíval na dovolenou. Má mohutné obsazení nástrojové i vokální, zapojuje varhany, dva smíšené sbory, sbor chlapecký a osm sólistů. Mahler dospěl během její kompozice od klasické čtyřvěté formy k neobvyklé stavbě. Symfonie je rozdělena na dvě části – první s latinským textem hymnu Veni, Creator Spiritus (Přijď, Tvůrce Duchu), a druhou se závěrečnou scénou druhého dílu Fausta Johanna Wolfganga Goetha, kdy andělé přinášejí do nebe, co je na Faustovi nesmrtelného, a kajícnice Markétka dostává od Panny Marie svolení, že se s ním, s jeho duchem, může setkat.

Texty první a druhé části spolu úzce souvisejí – Goethe, Mahlerův milovaný básník, byl přesvědčen, že svatodušní latinský hymnus Veni, creator Spiritus (autor Hrabanus Maurus, cca 780–856) vyjadřuje jeho vlastní filozofii, a dokonce jej přeložil v r. 1820 do němčiny. Tento hymnus inspiroval i Mahlera, a závěr Goethova Fausta byl pro něj automaticky jeho jediným možným logickým pokračováním. Ideou symfonie jako celku je vykoupení člověka skrze sílu skutečné lásky, lásky Boží. Mahler s oběma texty pracoval volně a sám si je upravoval.

Zatímco první část je skutečným hymnem všech účinkujících v jakési kolektivní jednotě, druhá přivádí na scénu jednotlivé postavy – Páter blouznivec, Páter mystik, Mariánský vyznavač (Doktor Marianus), Velká hříšnice, Samaritánka, Marie egyptská, Kajícnice (Markétka), Matka Slavná – a kromě vyprávějícího sboru i specifické chóry (sbory různých andělů, sbor blažených chlapců, kajícnic, mystický sbor). Ve dvou částech symfonie lze velmi dobře rozpoznat obvyklou čtyřvětou strukturu symfonie. První část zastupuje první symfonickou větu; druhá část, která je tematicky propojená a je ve své podstatě dramatickou kantátou, má hudebně a tempově odlišné oddíly odpovídající svých charakterem třem dalším větám: je zde pomalá, tu a tam oživovaná plocha s meditacemi páterů – poustevníků, rychlejší scherzo se sbory andělů a blažených chlapců i finále se sólovými pasážemi ženských hlasů a tenoru, načež vše graduje v mohutné apoteóze Mystického sboru. Text a hudba vytvářejí v dokonalém souladu sugestivní vize.

Mahler sám měl o své 8. symfonii vysoké mínění, neváhal ji hodnotit jako nejkrásnější dílo, které napsal, a své předchozí symfonie označil jen jako „předehry“ k ní. „Představte si, jak celý vesmír začíná znít a zvonit. To už nejsou lidské hlasy, nýbrž planety a slunce, které krouží,“ napsal v říjnu 1906 dirigentu Willemu Mengelbergovi. Skladatel se dohodl s impresáriem Emilem Gutmannem, že se premiéra 8. symfonie uskuteční koncem léta 1910 v Mnichově. Když však zjistil, jakým způsobem se Gutmann hodlá tohoto úkolu zhostit, svého rozhodnutí litoval – obával se, že impresário udělá ze symfonie „katastrofický cirkus Barnum a Bailey“ amerického střihu. Smlouvy ale už byly podepsány a Mahler nic změnit nemohl. Gutmann vycítil příležitost a skutečně vsadil na bombastický přístup, dlužno však říci, že se vyplatil. Pro světovou premiéru v rámci mezinárodní výstavy zvolil nově postavenou obrovskou halu Neue Musik-Festhalle s kapacitou 3 400 posluchačů na mnichovské Theresienwiese (koná se zde každoročně také pivní Oktoberfest), kde účinkovalo za řízení skladatele kromě osmi sólistů také 850 členů sboru (z toho 350 dětí), a 170 instrumentalistů. Byl to Gutmannův marketingový tah – první provedení Mahlerovy 8. symfonie nazval právě z tohoto důvodu Sinfonie der Tausend – Symfonie tisíců. Mahler s tímto sloganem nesouhlasil, ale i přes jeho odpor se vžil a používá se stále, byť se symfonie běžně hraje v podstatně menším obsazení než s tisícovkou účinkujících. Do Mnichova zamířily na premiéru 12. září 1910 významné osobnosti světové kulturní scény, mj. skladatelé Richard Strauss, Camille Saint-Saëns, Max Reger, Arnold Schönberg, Anton Webern, Paul Ducas, Alexander Zemlinsky, syn Richarda Wagnera Siegfried, spisovatelé Stefan Zweig, Thomas Mann, Hugo von Hofmannsthal, Arthur Schitzler, také přední divadelní režisér Max Reinhardt. Gutmann kalkuloval dobře – symfonie zaznamenala obrovský úspěch a během tří let se jen v Evropě hrála dvacetkrát, v Praze 20. března 1912 pod taktovkou Alexandera Zemlinského. FOK provedl 8. symfonii Gustava Mahlera pro abonenty pouze jednou, a to v r. 1981 se svým tehdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem.

K nastudování a provedení u příležitosti zahájení 90. sezóny FOK byli přizvání naši i zahraniční pěvci. V sólových partech vystoupili sopranistka Manuela Uhl (1. soprán, Velká hříšnice), Jana Šrejma Kačírková (2. soprán, Kajícnice), Magdaléna Hebousse (soprán, Matka Slavná), Ester Pavlů (1. alt, Samaritánka), Bella Adamova (2. alt, Marie egyptská), tenorista Jonathan Stoughton (Mariánský vyznavač), barytonista Jiří Rajniš (Páter blouznivec) a Albert Dohmen (Páter mystik). Pěvecké sbory – Český filharmonický sbor Brno (sbm. Petr Fiala), Slovenský filharmonický sbor (sbm. Jan Rozehnal), Dětský pěvecký sbor Radost Praha (sbm. Jan Pirner) a chlapecký Pueri gaudentes (sbm. Jan Kyjovský) – se na rozšířené pódium Smetanovy síně nevešly, dětské sbory byly proto umístěny v hledišti na balkóně po pravé straně. Žestě hrály také z prezidentské lóže, z okna nad ní zpívala sólo Matky Slavné Magdaléna Hebousse.

Provedení Mahlerovy 8. symfonie je náročné – nejen vzhledem k množství účinkujících, ale především v souvislosti s vlastní povahou díla. Pro sdělnou interpretaci její polyfonní struktury je nutné zřetelně exponovat jednotlivá témata a fráze v pečlivě zvolené dynamice a tempech. Úzké sepětí hudby s textem předpokládá dokonalou srozumitelnost zpívaného slova u sólistů i sborů. Při jakémkoliv množství účinkujících je pak nezbytné, aby byly zvukově důsledně vyváženy všechny složky, nepřekrývaly se a nezanikaly jedna v druhé. Proto Mahlerova partitura předpokládá širokou dynamickou škálu mezi pianissimem a forte fortissimem.

Smyslem velkého provozovacího aparátu není dosažení vyššího zvukového účinku, ale větší možnosti pro diferenciaci barvy zvuku – při pětinásobném obsazení dřevěných nástrojů lze např. zahrát i komplikovaný souzvuk barevně homogenně jen v jedné skupině. Pro doprovody Mahler již v instrumentaci orchestrální zvuk tlumí, zjemňuje a zachází s ním jako s komorní hudbou v souladu s niterností zhudebněného textu.

Tomáš Brauner obdivuhodně dokázal obrovský aparát udržet pohromadě v žádoucí souhře, na dynamické nuance díla však jako by rezignoval. Mahlerova hudba zněla v orchestru pod jeho taktovkou ne snad hřmotně, ale po celých více než 80 minut neúměrně hlasitě v rozpětí od mezzoforte (a to i v pasážích, kde Mahler předepisuje pp) až po fortissimo. Protože takřka chyběla i žádoucí agogika a vše znělo hutně, těžkopádně, bylo obtížné co do hudebního výrazu odlišit charakterově zcela různé pasáže – v tomto nastudování zněly málo diferencovaně, takřka jedna jako druhá. Celková plastičnost díla vymizela, hudební tok se výrazněji neproměňoval a negradoval.

Přitom bylo zřejmé, že orchestr je na prahu jubilejní sezóny ve znamenité formě, zaujal jak technikou, tak celkovým nasazením, provedením sólistických pasážích i jednotou nástrojových skupin.

Vokální složka se proti nastavené zvukové laťce hůře prosazovala, doprovod byl příliš silný. Především sólistky měly problémy se silnou zvukovou hladinou orchestru, z jejich partů byly slyšet především vysoké tóny, a to jak u sopranistek, tak u altistek. Lépe se vedlo mužům. Zkušený Jonathan Stoughton disponuje silným tenorem příjemné barvy, vzhledem k okolnostem se však v přednesu svého rozsáhlého a obtížného partu nevyhnul tlaku na hlas. Basista Albert Dohmen zpíval s vervou sytým hlasem, místy bylo možné zachytit i text. Kultivovaným, plně vyrovnaným hlasovým projevem i celkovým vystupováním se výrazně prosadil Jiří Rajniš jr. Má znělý, barevný baryton, zpíval uvolněně a jako jediný přednesl svůj lyrický part s odpovídající srozumitelností zpívaného textu.

Sólistické ansámbly zněly nezřetelně a v orchestru zanikaly.

Spojené filharmonické sbory byly technicky dobře připraveny, ale i ony měly potíž se ve zvukové hladině najít. Ocenit je třeba dětské sbory – děti zpívaly své party zpaměti a rozhodně si za svůj výkon zaslouží ocenění. Bohužel je však bylo slyšet při hlučnosti provedení jen sporadicky, přičemž své sehrálo jistě i umístění dětských sborů vzadu na pravém balkóně a jejich nasměrování k orchestru, ne k hledišti. Mnozí z diváků je tak nejen, že neslyšeli, ale ani neviděli, protože děti neměly svou závěrečnou děkovačku.

Častá absence zřetelně zpívaného textu byla dalším velkým problémem celé produkce. U symfonického díla, které je na textu postaveno podobně jako dílo operní, je to nedostatek zásadní. Provedení tak mělo charakter orchestrální symfonie přibarvené zpívajícími hlasy.

Mahlerova 8. symfonie zaznívá z našich pódií jen ojediněle. Její uvedení je tedy vždy minimálně výrazným dramaturgickým počinem, který upozorní na její existenci a také na náročnost jejího nastudování a provedení. Uvedení na začátek 90. sezóny FOK v každém případě prokázalo vysoké kvality všech orchestrálních hráčů a dramaturgickou i tvůrčí odvahu jeho vedení. Jubilejní sezóna přinese řadu dalších atraktivních titulů a slavných jmen, která nepochybně osloví a potěší širokou veřejnost. Popřejme tedy Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK do této a všech následujících sezón úspěchy a další umělecký růst.

Symfonie tisíců: Zahajovací koncert 90. sezóny
18. září 2024, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha

Program:
Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur „Symfonie tisíců“

Účinkující:
Manuela Uhl, Jana Šrejma Kačírková, Magdaléna Hebousse – soprán
Ester Pavlů, Bella Adamova – alt 
Jonathan Stoughton – tenor
Jiří Rajniš – baryton
Albert Dohmen – bas
Český filharmonický sbor Brno 
Petr Fiala – sbormistr 
Slovenský filharmonický zbor
Jan Rozehnal – sbormistr
Dětský pěvecký sbor Radost Praha
Jan Pirner – sbormistr 
Pueri gaudentes
Jan Kyjovský – sbormistr
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Brauner – dirigent