Linky, vlny, kaňky slouží jako cesty v písku času, na nichž se prostřednictvím pohybů evokujících lehkost pírka unášeného vánkem seznamujeme s šesticí tanečníků. Každého z nich Musa (umělecké jméno Lukáše Musila) coby pán inscenačního tvorstva vede liniemi do prostoru a otevírá cestu probouzejícím se tělům – jeden tak začíná zvolna, až mazlivými doteky rukou po zemi, jiní zase uvědomělými kroky přešlapují z kaňky na kaňku či se plynulými pohyby sunou po rozvlněných čarách, aby se záhy mohly tělem zvolna rozpustit v prostoru, jako když se štětec od barvy dotkne vodní hladiny. Zdánlivě nesourodé, tuší vymezené trajektorie pozvolna svedou performery ke společnému cíli – ke splynutí v jedno, masu rukou, těl a nohou, která se obratně převaluje prostorem, hledajíc svůj vlastní tvar a smysl.
Budiž člověk! V meditativních pohybech, které svým pomalým tempem v mnohém připomínají japonské butó, se zrcadlí proměnlivé obrazy, v nichž se umělci snaží nalézat své kořeny – jeden perfomer se natáhne přes druhého, aby dalšího mohl zvednout do stoje, přepadnout zpátky, překulit se, plynout s ostatními, až se nakonec všichni vrátí nohama na zem. Štětec mlčí a těla začínají promlouvat jazykem akrobacie. Před očima se nám zrodí piedestal se ženou na samém vrcholu. Je oděna v bílých šatech a její vzezření vzbuzuje dojem řecké bohyně (Eva Mora González). Tento majestátný výjev stále zřejmě není tím, co je hledáno, a tak se obraz záhy mění. Aktéři se s lehkostí vytrácí do ústraní a ona řecká bohyně zůstává samotinká v konfrontaci s mužem (Tomáš Wortner). Brány do rajských zahrad Adama a Evy jsou otevřeny. Nebo jde pouze o mé činoherní čtení mezi řádky? Dílo plyne ve vodách náznaků a abstraktních obrazů, pole interpretace tedy zůstává relativně rozvolněné a otevřené i dalším výkladům.
Ať už tak či onak, prvotní setkání mužsko-ženského principu nese své ovoce v podobě delikátního tance vzájemného ohledávání – něhu v jemných dotecích a pomalého přecházení z místa na místo střídá zvědavost s náročnějšími prvky, kdy se jeden zavěšuje do druhého a vzájemně se odlepují ze země například pouze zapřením o stehno; až celý výstup zvolna přejde ve chtíč ztvárněný akrobatickým prvkem, v němž performer s fascinující lehkostí obtáčí svou partnerku kolem těla. První sekvenci vystřídají ještě další dva páry (Klára Ešnerová, Šárka Říhová a Lukas Bláha se Šimonem Klusem), během jejichž tanečního střetu dochází k dynamizujícímu crescendu a z noblesních tanečních figur se stanou úsečné contemporary pohyby, prudký dupot a identické fyzické reakce na sebe navzájem vytlačující jakýkoliv prvek svobody, čímž zachycující odvrácenou, zmechanizovanější a vzteklejší stranu vzájemného soužití.
Zlověstně znějící hudba, která z pravidelného tikotu zvolna přejde ve stále gradující hluky evokující lomoz továrenského příslušenství, stále zrychluje. Gradace nastává i v proměně kostýmní estetiky (Eva Judová) – během tanečních duetů šedo-bílé oděvy nahrazují polonahá těla, jejichž povrch zvolna prorůstají tepající čáry života, které jim do kůže vpil malíř sestupující od své tvůrčí modly. Poznamenaní performeři se znovu prolínají v jeden celek, ve skupinu nomádů, jejichž cesty se opakovaně vracejí tam, odkud přišli – k písečné pláni, na níž je spojily první tepy čar.
Tentokrát se však navrací ošlehaní životem v mnohem dynamičtější pohybové sekvenci. Úvodem této části jsou tanečně-pohybové kreace dvou performerů, kteří do sebe s přídechem akrobacie vzájemně otiskují inkoustové čáry. Propíjí se jeden do druhého, když se v objetí přenášejí z místa na místo či jeden zapřen o nohu druhého se tiskne ve stojce. Pevná sevření a blízkost doprovází přítomnost dvou ženských performerek, jejichž setkání je v kontrastu s mužským elementem. Ráznými kroky na tři doby ohraničují prostor a svírají v pomyslných kleštích dvojici mužů uprostřed scény. Vojenská drsnost pohybu začne působit jako nakažlivá píseň, k níž se nakonec připojí i zbytek aktérů. Znovu hledají své místo – tentokrát však v pochodujícím šiku, každý sám za sebe. Ostře bílé světlo (přičemž light design Dominika Šimurdy se umně a citlivě přizpůsobuje náladě inscenace) se téměř stroboskopicky proměňuje, jak se jednotlivci trhaně vrací tam a zpátky, rozpadají a z jednoho celku směřují do různých stran, běhají, třeští, dupou a vzduch, který publikum silně ovívá z prudkosti pohybů, jiskří nahromaděnou energií. Přichází vrchol v podobě uhrančivého kolektivního ochromení – ruku v ruce se ztracení nomádi vzájemně probíjí přehršlí života… až pohasnou.
Za doprovodu citlivé, tklivé hudby umělkyně Never Sol (Sára Vondrášková), která trefným soundtrackem pokryla škálu emocí v inscenaci, sledujeme, jak se jednotliví performeři zvolna sunou po zemi a stává se z nich jedna tepající čára diagonálně protínající písečnou pláň. Ostré bílé světlo nahradila postranní záře barvy saharského slunce. Poslední povzdech života doprovází pocit klidu a v této meditativní atmosféře přichází malíř coby symbol minulosti či ran osudu a vpisuje nomádům do kůže poslední drobné tahy štětce. Stojíme na konci (a na otázku „čeho?“ si musí každý odpovědět sám), v němž se protíná minulost s budoucností a čeká nás poslední písečná pláň. V poetickém duchu performeři zvolna povstanou a zakončí tento báječně, až hypnoticky podmanivý taneční výtvor ve zcela prostém, leč silném gestu – ve vzájemném objetí. Sevřou malíře, sevřou všechny tepy čar, sevřou svůj život v hrsti, aby mohli jít dál. Rozbouřené písečné duny utichají v šepotu smíření.
Tepy čar
Choreografie: Štěpána Nlasa Mfuta
Interpretace: Eva Mora González, Klára Ešnerová, Šárka Říhová, Lukas Bláha, Tomáš Wortner, Šimon Klus
Výtvarná spolupráce: Lukáš Musil
Hudba: Sára Vondrášková
Light design: Dominik Šimurda
Technická spolupráce: Romana Stachovičová
Odborná konzultace: Barbora Půtová
Dramaturgická spolupráce: Jan Razima
Kostýmy: Eva Judová
Premiéra: 17. 9. 2024, Jatka 78
