Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Betlémské kapli: Znamenitý zážitek

Koncert zahájila Beethovenova předehra Leonora I. Dílo je jedním z nejkřiklavějších dokladů toho, jak těžce Beethoven mnohdy tvořil: než byl spokojen s definitivním tvarem, vytvořil ke své opeře Fidelio celkem čtyři různé předehry (paradoxně Leonora I. není chronologicky první).

Interpretačně působil tento vstup poněkud rozpačitě: úvodní pomalé unisono smyčců je bezesporu choulostivé, ale orchestr této úrovně by se měl zřetelných intonačních kazů rozhodně vyvarovat. Zde bylo možná nejvíce cítit, že hra smyčců bez vibrata je pro těleso něčím nezvyklým a znervózňujícím… Nástup rychlého tempa však hráčům „vlil krev do žil“ a od té chvíle se výkon stále zlepšoval (jen s drobným zakolísáním v pomalé epizodě, jdoucím tentokrát na účet dechů…). Zaujala zejména precizní drobnokresba a přesná artikulace ozdob. Pouze občas musel posluchač více napínat pozornost, protože zvuk nebyl úplně vyrovnaný a vrchním smyčcům chvílemi scházela větší nosnost vedoucí melodie. Celkově se však jasně prosadila dirigentova koncepce a orchestr se v Beethovenově Leonoře opravdu „rozehrál“.

Následující Klavírní koncert Es dur Antonína Rejchy budil napjaté očekávání, protože jde o dílo skutečně málo známé. Ke klavíru usedl Jan Bartoš, který od prvních tónů prokazoval svou svrchovanost a vynikající pochopení skladby, která je v mnohém netradiční. Vzájemné porozumění s dirigentem i orchestrem bylo očividné. Orchestr tentokrát od prvních tónů hrál v naprostém soustředění a znamenitě reagoval na dirigenta i v nečekaných tempových změnách. Rejcha v tomto klavírním koncertu místy odvážně experimentuje s formou i harmonií. Zvláštně působí již první věta s nezvyklým střídáním témat a zmíněnými tempovými výkyvy. Druhá věta může u mnohých posluchačů způsobit přímo rozpaky a údiv: prakticky v ní chybí jasné, nosné melodické téma. Rejcha zde (nikoli ojediněle) experimentuje s přenášením principů vokální hudby do hudby instrumentální. Věta je de facto „recitativem beze slov“ a sama o sobě by skutečně mohla působit roztříštěně a nekoncepčně. Následující třetí věta však vše vynahradí výrazným tématem a jasnou formovou výstavbou, takže posluchač nakonec může být výsledným tvarem díla uspokojen.

Bartošova hra působila navenek neuvěřitelně lehce a neokázale. Jeho artikulace byla vzorová, každý tón měl svůj smysl. Ačkoli zbytečně nepřeháněl snahu o křehkost zvuku, přesto se mnohdy blížil zvuku starého hammerklavieru: přitom i občasné robustnější forte bylo dokonale kultivované a vyvážené. Perlivé šňůry trylků ve druhé větě byly jedním z rozhodujících spojovacích prvků, které udržovaly tento „recitativ“ pohromadě. Jak již bylo shora uvedeno, orchestr se své role zhostil plně se ctí.

Závěrečnou skladbou večera byla čtyřvětá Haydnova Symfonie č. 98 B dur. Je pozoruhodné, jak i v pozdním věku Haydn hýřil invencí a dokonce osobitým smyslem pro humor. Jednotlivé věty symfonie mají klasické uspořádání: první allegrová, druhá zpěvná, následuje menuet a finále. V prvních třech větách se zdánlivě neděje „nic zvláštního“ (krom již zmíněné svěží invence a precizní formové výstavby). Orchestr, teď již opravdu výborně rozehraný a s dirigentem plně souznějící, přednášel vše s naprostou samozřejmostí a zvukovou vyvážeností. Finální věta však přinesla opravdu vtipná překvapení. Nejprve udiví poslední návrat hlavního tématu, který překvapivě hraje koncertní mistr sólisticky, k tomu se navíc zvolní tempo… Vše pak korunoval moment, kdy si dirigent na pár taktů „odskočil“ ke klavíru, jehož zvuk nečekaně obohatil hudební dění těšně před koncem.

SOČR tedy pod vedením Vojtěcha Spurného znamenitě dovršil svůj „výlet do říše poučené interpretace“ a poskytl publiku znamenitý zážitek.

Beethoven – Rejcha – Haydn
čtvrtek 19. září 2024, 19:30 hodin
Betlémská kaple, Praha

Program:
Ludwig van Beethoven: Leonora I, předehra 
Antonín Rejcha: Klavírní koncert Es dur 
Joseph Haydn: Symfonie č. 98 B dur 

Účinkující:
Jan Bartoš – klavír
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Vojtěch Spurný –dirigent, klavír