Sophie Dervaux vystudovala hru na fagot nejprve ve Francii, posléze získala angažmá nejprve v Berlínské a nakonec Vídeňské filharmonii. Spolupracuje s řadou moderních skladatelů, kteří pro ni napsali již celou řadu koncertů pro fagot. Je také držitelkou cen z mnoha prestižních soutěží, například proslulé ARD Munich International Music Competition (2013), nebo Beethoven Ring Bonn (2014). Má velký interpretační záběr, její sólový repertoár se rozprostírá od mistrů baroka, až po modernu, nejčastěji tam můžeme vidět velikány, jako byli Vivaldi, Hummel, Mozart, Haydn, či Strauss. Kromě interpretace se zabývá také prací didaktickou, vyučuje ve Vídni a pořádá fagotové masterclassy po celém světě, včetně ČR.
Nechtěl jsem se vás ptát na tu klasickou otázku, ale nedá mi to – jak jste si vybrala právě fagot?
To není vůbec tak špatná otázka! Původně jsem začala s hrou na kytaru, protože jsem chtěla hrát s ostatními. Když jsem pak byla starší, objevila jsem fagot, předtím jsem ten nástroj vlastně ani pořádně neznala. Velmi se mi zalíbil ten zvuk. Podle mě bylo tenkrát i lepší začít později, protože fagot je velký a těžký nástroj. Dnes už se dělají i dětské nástroje, proporcionálně menší, takže děti mohou s fagotem začít klidně třeba v šesti letech.
Kdy jste se tedy k fagotu dostala?
Až ve dvanácti. Ale předtím jsem hrála ještě na klarinet, takže jsem se učila rychle. Jenže i přes velkou míru podobnosti jsou v těch nástrojích rozdíly, třeba nátisk je dost odlišný, takže bylo skoro nemožné pokračovat v hraní na oba nástroje. Ale zas jsem byla v té době už relativně vysoká a měla jsem velké ruce.
Reagovalo nějak vaše okolí na takovou změnu nástroje?
Rodiče se chvíli trochu báli, hlavně kvůli váze fagotu – jsou případy, kdy si fagotisté hrou zničí záda – ale v té době jsem také dost sportovala a hlavně bylo vidět, že mne to velmi baví, tak mne v tom rodiče podporovali.
Fagot má dvě základní varianty: francouzskou, která je rozšířena prakticky jen u vás ve Francii, a německou, nyní hrajete na německý fagot.
Ano, dnes hraji pouze na německý, ale začínala jsem na tom francouzském. Hrála jsem na něj půl roku, ale pak jsem přešla na německý, teprve jsem s tím začínala, tak to nebyla složitá změna. Ve Francii se v jednu dobu německý systém dost rozšiřoval, ale řekla bych, že zhruba posledních patnáct let tam jsou oba zastoupeny takřka stejně. Teď mám klasický, docela běžný nástroj od zaběhlé německé značky, jen eso (kovová trubice mezi tělem nástroje a ústy hráče, pozn. red.) mám vlastní.
Vzpomínáte na své první učitele?
Na Conservatoire Supérieur v Lyonu jsem měla dva, ti pro mne byli velmi důležití. První mne naučil všechny základy a byl na mne dost přísný. Viděl ve mně potenciál a neodpustil mi žádnou chybu. Nebyla jsem líná, ale on mi dával na každý týden obrovské množství práce, aby ze mne dostal maximum, což bylo dobře. Mým dalším učitelem na lyonské konzervatoři byl Carlo Colombo, pro mne stěžejní osobnost.
Nyní učíte naopak vy, děláte masterclassy po celém světě…
Ano, v některých zemích je fagot velmi rozšířený, zejména v Německu, v jiných zemích je to horší, ale mám za to, že právě v těch je důležité působit. A kde je učitel, tam jsou žáci a i samotný zájem o nástroj se tak rozšiřuje. Také mě učení baví, jsem ráda, že můžu dělat tolik věcí a ne jenom koncertovat.
Kromě samotného koncertování jste známá i uváděním zcela nových skladeb pro fagot, které vám často píší ještě poměrně veřejnosti neznámí skladatelé. Podle čeho, respektive jak si je vybíráte?
Ono je to ve skutečnosti naopak, oni si spíš vybírají mne (směje se). Dokonce se mi prakticky každý týden stává, že mi lidé posílají nabídky na skladby, nebo rovnou celé hotové kusy, a chtějí, abych je prováděla. Bohužel, nemůžu hrát všechno a ani nemám čas to celé procházet, takže je to těžké. Ale snažím se ty zajímavé skladby hledat, často také některé skladatele již znám, tak s nimi pak mohu snáz navázat kontakt a začít vytvářet nový projekt.
Takže se nové skladby píší v zásadě na základě vašich požadavků?
Ano i ne. Většina skladeb, napsaných pro mne, vzešla napřed z nějaké diskuse, dávám skladatelům obvykle k dispozici své nahrávky a oni mne pak lépe znají, vědí, jak hraji, a mohou pak vytvořit něco, co mi bude vyhovovat. Preferuji tuhle formu spolupráce. Nemám ale moc tendence se zapojovat do samotného procesu skládání, myslím, že to není má parketa a mám za to, že by skladatel měl být ve své tvorbě úplně volný.
Po čem tedy v nabídkách pátráte? Hledáte spíše nějakou avantgardu, nebo technickou profesionalitu?
Asi kousek od všeho. Musí to být zajímavé pro nástroj a samozřejmě pro publikum, když při hraní mohu i něco prožívat, je to ještě lepší. Ale zkoušela jsem takhle provádět už spoustu kusů, pak se teprve uvidí, co zůstane a co zapadne, co chce publikum slyšet. A nakonec o všem rozhodne čas. Já se ze své pozice spíš snažím to příliš nehodnotit.
Jinak ale hrajete zejména klasický repertoár, od baroka přes klasicismus, když k tomu přičteme onu soudobou hudbu, tak máte vlastně velmi široký záběr. Jak přistupujete k tak rozdílným stylům?
Snažím se respektovat notový zápis a historii, místo vzniku, i kontext díla. Snažím se hrát všechny styly velmi rozdílně, určitě by se nemělo hrát všechno podobně, se stejným zvukem, stejnou artikulací. Je pro mne zásadní mít velký přehled a skoro až „badatelské porozumění“ dílu.
To je jistě skvělé, ale ve světě staré hudby se skoro vždycky dá najít nějaký „nedobový detail“, pak je to takový nekonečný hon za správnou intepretací, začnete u dobových nástrojů a skončíte u napudrovaných paruk a hraní při svíčkách. Máte v tom určitou hranici?
Pro mne je to vlastně celé o určité rovnováze, myslím, že existují dva druhy hudebníků – ti, kteří chtějí cítit emoce, být sami sebou a použít k tomu hudbu, a pak ti, kteří chtějí hudbě naopak sloužit. V tom druhém případě jste pak jako interpret až na jakémsi „druhém místě“. Osobně si myslím, že musíte v první řadě chápat a respektovat dílo a dobové reálie, zároveň tam ale musíte dostat něco ze sebe, protože jinak to může být velmi nudné. Stejně nemůžete udělat všechno perfektně. Ale hrát jen podle sebe rozhodně není řešení. Podle mne je nejlepší se snažit rozumět celku a zároveň si ho pak nějak přiosobnit.
Kdybyste měla hypoteticky možnost vidět naživo nějaký koncert z dávné historie, co by to bylo?
Asi bych řekla, že něco od Bacha. To bych moc chtěla vidět na vlastní oči..
Brzy máte koncert v Praze, v kostele sv. Šimona a Judy, momentálně máte angažmá ve Vídni a často hrajete v Německu. Do Prahy je to po této ose velmi blízko – jezdíte sem často?
Jednou jsem zde hrála s orchestrem hornisty Baboráka, nedávno i v Rudolfinu se svým vlastním orchestrem. Ale příliš často sem vlastně nejezdím. Asi jednou jsem tu byla i na dovolené, ale čeština je pro mne příliš odlišná. Ano, třeba architektura je podobná, ale kulturně mi to připadá asi trochu vzdálenější. Je to pro mne vždycky takový vzrušující a odlišný zážitek.
Do Vídně i do Německa se dřív uchylovala i spousta českých skladatelů, Vaňhal, kterého často hrajete, Zelenka...
Ano, Zelenka, říkáme mu „český Bach“. Mám moc ráda jeho hudbu.
Ale zpátky k vaší kariéře – během pandemie koronaviru jste, kromě hraní, začala ještě dirigovat vlastní těleso. Je možné, že to v budoucnu stane vaší prioritou?
To teď nedokážu říct, ale snažím se to dělat nejlépe, jak umím. Uvidíme, kam to povede. Velmi si to užívám a je to jedna z mých nejoblíbenějších hudebních činností, takže tím směrem budu rozhodně pokračovat i nadále.
To zní, jako že je před vámi ještě velmi zajímavá cesta. Děkuji vám tedy za rozhovor a přeji mnoho zdaru v nadcházejícím koncertu na pódiu kostela sv. Šimona a Judy s Pražskými komorními sólisty!
