Na abonentních koncertech České filharmonie 8.dubna (s opakováním o den později) uvedl Tomáš Netopil Martinů III. Symfonii, Debussyho Nokturna a Ravelův La valse.
Je dobře, že se k hostování v České filharmonii dostávají esa mladé dirigentské generace, jako Tomáš Netopil nebo Jakub Hrůša. Je skvělé sledovat růst a kroky (někdy přímo skoky) jejich kariéry v Praze, aniž by čekali na své prosazení někde u oblastního orchestru, jak dřív bývalo zvykem.
Tomáš Netopil to vzal v opačném gardu: nejprve dosáhl úspěchy v cizině (vítězství v soutěži Sira George Soltiho, jmenování asistentem Davida Zinmana na festivalu v Aspenu, hostování u London Philharmonic Orchestra, Orchestra Filarmonica della Scala, BBC Philharmonic Orchestra, NHK Symphony Orchestra Tokyo ad.). Teprve pak si jej začaly všímat české orchestry – s ČF poprvé vystoupil v roce 2007 a loni se ve 33 letech stal jedním z nejmladších šéfdirigentů Národního divadla.
Tomáš Netopil si na dva abonentní koncerty České filharmonie 8. a 9. 4. připravil program se silným francouzským akcentem – Debussyho Nokturna, Ravelův La valse a 3. Symfonii Bohuslava Martinů, která do sféry „francouzského vlivu“ bezesporu také patří. Začínalo se třívětou Martinů symfonií, která vznikla v USA rok před koncem války ze stesku po domově v Čechách i po Paříži. Hudební strukturu této symfonie není lehké uchopit, nemá příliš výrazných témat ani jasné kontrasty, spíše se zvuk ve složité orchestraci přelévá z místa na místo a vytváří barevné klustery nebo složité polyfonní vztahy (ve druhé větě). Barvy a jemná chemie orchestrálních zvuků zde hraje hlavní roli.
Postupně se vyloupnou i silná témata (například citace z Dvořákova Requiem ve třetí větě), a Netopil je přirozeně uměl zužitkovat pro nové zaujetí posluchače. Ale opravdu to neměli s orchestrem lehké – pomalý meditativní závěr symfonie není tím triumfem, který by publikum zvedl ze židlí.
Možná tomu večeru chyběl koncert se sólistou, možná něco ve svižnějším tempu, nebo byla francouzská kombinace pro posluchače příliš náročná, nevím, ale vlažná „abonentní“ atmosféra pokračovala i po přestávce. Na Debussyho Nokturna nastoupili filharmonici posíleni o ženskou část Pražského filharmonického sboru. Ten se uplatnil až v závěrečné části triptychu (Oblaka – Slavnosti – Sirény), kdy do příjemné hudby imitující věčný pohyb moře a vzdouvajících se vln zaznívá tajemný zpěv sirén. Sbor zpívá beze slov, jen na vokál, a je to velmi romantické, trochu to evokuje náladu filmové hudby, jak ji známe ze snímků z 30. – 50. let. Orchestr i sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) se díla shostil v harmonické shodě.
Na závěr si Netopil nechal oblíbený kousek všech dirigentů – Ravelův efektní La valse. Skladba, která byla původně určena pro balet Ďagileva, ale ten ji odmítl, se stala jedním z nejpopulárnějších čísel orchestrálního repertoáru. Netopil začal velmi delikátně, šetřil si munici na pozdější gradaci zvuku a hudebních vášní – a ta vskutku přišla. Do prudkých kontrastů, erupcí dynamiky a rytmů předvedl navíc mladý dirigent na stupínku pozoruhodnou choreografii efektních gest a prudkých pohybových kreací, které by u starších ročníků představovaly vážné ohrožení plotýnek. Ale bez legrace – Netopil je velmi inteligentní interpret a navíc před orchestrem vypadá skvěle. Podařilo se mu konečně probudit z určité letargie i obecenstvo, jež ocenilo výkon jeho i jednotlivých sólistů zaslouženým aplausem.
Česká filharmonie
Dirigent Tomáš Netopil
Pražský filharmonický sbor (ženy)
Sbormistr Lukáš Vasilek
Dvořákova síň Domu umělců Praha 8.4.2010
program:
Bohuslav Martinů: Symfonie č. 3 H 299
Claude Debussy: Nokturna
Maurice Ravel: La valse, taneční báseň
www.ceskafilharmonie.cz