Franz Schubert a Nikolaus Harnoncourt: hledání ideální interpretace

Trvalo řadu let, než se i Berlínští filharmonikové připojili k zástupu orchestrů v čele s Londýnským symfonickým orchestrem, které se rozhodly čelit klesajícímu odbytu hudebních nosičů produkcí nahrávek ve vlastní režii. K orchestrům z Londýna, Petrohradu a San Franciska, abych jmenoval ty s prozatím nejrozsáhlejší diskografií, se tak opožděně připojili i Berlínští filharmonikové, kteří vedle internetových záznamů v Digitálním koncertním sále (Digital Concert Hall) zpřístupnili již několik vlastních projektů bez ohledu na dlouholeté smluvní závazky vůči firmám Deutsche Grammophon, Sony Classical či Warner Classics, zveřejňujícím nejmladší snímky prvního německého orchestru. K Mozartově Kouzelné flétně, Bachovým Janovým a Matoušovým pašijím, Schumannovým symfoniím a Novoročnímu koncertu 2014, vždy v nastudování sira Simona Rattla, přibyl v červnu 2015 zatím poslední, počtem hudebních nosičů a jejich technickými parametry, dramaturgickým záběrem a podle mého názoru i nespornou uměleckou kvalitou doposud nejvýznamnější projekt. Na osmi CD a jednom Blu-ray disku s audio- a video stopou byly totiž zveřejněny živé snímky všech osmi Schubertových symfonií, dvojice pozdních mší, tříaktové opery Alfonso a Estrella a dokumentu s hlavním aktérem projektu, Nikolausem Harnoncourtem, čestným členem Berlínských filharmoniků, s nimiž začal spolupracovat krátce po skončení Karajanovy éry (debut 1991).

Harnoncourtovo schubertovské putování

Vídeň
Harnoncourtovým nejpřesvědčivějším oponentem a konkurentem je – Harnoncourt sám. A tak i v novém schubertovském projektu Berlínských filharmoniků si rukavici do ringu hodil sám Harnoncourt, protože všechna zaznamenaná díla již nastudoval a zvukově zachytil v devadesátých letech, ať již v Amsterdamu s Královským orchestrem Concertgebouw (symfonie č. 1–8, Italské předehry D 590 a 591), nebo ve Štýrském Hradci na festivalu styriarte s Evropským komorním orchestrem a Sborem Arnolda Schoenberga (mše č. 5 a 6), nebo v Divadle Na Vídeňce, kde byl pořízen DVD záznam operní inscenace Jürgena Flimma Alfonso a Estrella, opět za účasti Evropského komorního orchestru a vídeňského Schoenbergova sboru. Harnoncourtovy nejstarší schubertovské snímky ovšem byly pořízeny již v osmdesátých letech s orchestry Vídeňských filharmoniků a Vídeňských symfoniků, mezi nimiž Harnoncourt v letech 1952–1969 zasedal ve skupině violoncell.Harnoncourtovy nejstarší schubertovské nahrávky vznikly v podstatě současně v prosinci 1984, kdy byly společnostmi Unitel (Vídeňští filharmonikové) a Teldec (Vídeňští symfonikové) studiově zaznamenány 4. symfonie c moll D 417 (Unitel) a 7. symfonie h moll D 759, doplněná Předehrou ke zpěvohře Kouzelná harfa D 644 a dvěma baletními čísly ze scénické hudby ke hře Helmine von Chézy Rosamunda, královna kyperská D 797 (Teldec). Oba snímky jsou dnes běžně dostupné, studiový záznam filharmoniků na DVD společnosti Deutsche Grammophon (00440 073 4290), snímek symfoniků na CD Teldec (0927-49813-2). O dva roky později vznikla v roce 1986 první ze čtveřice Harnoncourtových dostupných nahrávek Osmé symfonie C dur D 944 se Symfonickým orchestrem Jihoněmeckého rozhlasu ve Stuttgartu, která posloužila jako backround filmové imprese Můj sen, zaznamenané na korutanském venkově a odvolávající se k Schubertovu stejnojmennému autobiografickému textu z roku 1822, literárně ovšem interpretujícímu sedmou, a nikoliv osmou symfonii (Deutsche Grammophon 00440 073 4290).

Amsterdam
Harnoncourtova první souborná nahrávka Schubertových symfonií byla až na živě zaznamenanou Velkou symfonii C dur D 944 natočena v Amsterdamu s Královským orchestrem Concertgebouw v květnu a listopadu 1992 (Teldec 4509-91184-2, Warner Classics 2564623232) jako dirigentův třetí velký projekt po vrcholných symfoniích Mozartových (Warner Classics 2564-62334-2, 1980/11–1988/2) a Londýnských symfoniích Haydnových (Warner Classics 2564-63061-2, 1986/10–1992/11). Musel to být pro hráče prvního holandského orchestru pozoruhodný okamžik, když se před ně pět let po Leonardu Bernsteinovi (Deutsche Grammophon 1987) postavil Nikolaus Harnoncourt, od poloviny sedmdesátých let pravidelný host orchestru, se svou představou Schuberta á la dělená strava: Harnoncourtův amsterdamský Schubert jako by byl estetickým kojencem dirigentova ansámblu starých nástrojů Concentus musicus Wien – respektuje všechny repetované úseky (až na II. větu Velké symfonie), před krásou tónu preferuje naprosto transparentní zvuk a rytmickou elasticitu mongolských akrobatů. I v těch nejrustikálnějších pasážích se orchestr vznáší ve zvukovém prostoru několik centimetrů nad podiem. Harnoncourtův první schubertovský komplet je svěží jako přímořský vánek a zdravý jako holandská strava, ale stěží v něm lze zaslechnout cosi z melosu a rustikálního podupnutí Schubertovy domoviny, které rozvíjeli Bruckner i Mahler a který se vynoří (hlavně v menuetech a jejich triích) v mladších berlínských a vídeňských snímcích posledních let. Amsterdamská interpretační koncepce snad nejvíce prospěla snímkům prvních dvou symfonií a symfonie páté, v ostatních symfoniích postrádám více agogiky, kterou tehdy Harnoncourt šetřil, aby ji plnýma rukama rozdával ve snímcích z Berlína a Vídně. Kdyby však zůstalo jen u tohoto Harnoncourtova kompletu z počátku devadesátých let, setrvaly by nahrávky alespoň čtvrté a osmé symfonie mezi pozoruhodnými snímky, které nelze opomíjet ani dnes. Třeba jen hrozivý klimax II. věty symfonie C dur D 944 se ve snímcích z téže doby (Claudio Abbado s Evropským komorním orchestrem, Deutsche Grammophon) zaslechne stěží. Jako když se lisují jablka, takový je Harnoncourtův amsterdamský Schubert – zdravý, svěží, decentně šťavnatý. Chce se Vám po něm oběhnout olympijský stadion více než ustrnout v hrůze při pohledu do podsvětí Schubertovy symfonické tvorby. A při vší svěžesti holandských jablek se začnete shánět po tyrolské šunce a korutanských sýrech.

Berlín
Amsterdamským cyklem Schubertových symfonií se Harnoncourtovy aktivity v oblasti nahrávání skladatelových děl v devadesátých letech rozhodně neuzavřely, ba právě naopak. Již v lednu 1995 vzniknul Harnoncourtův live snímek 4. symfonie c moll D 417 s Berlínskými filharmoniky, dramaturgicky ideálně doplněný Mendelssohnovou ouverturou O krásné Meluzíně op. 32 a Schumannovou 4. symfonií d moll op. 120 (Teldec 4509-94343-2). Živý záznam byl nejen předzvěstí rozsáhlejší spolupráce s filharmoniky z Berlína na schubertovském projektu let 2003–2006, ale především ojedinělým projektem, z něhož vzešla jedna z dramaturgicky a umělecky nejpozoruhodnějších dirigentových nahrávek devadesátých let. Při nesporné umělecké kvalitě Harnoncourtových schubertovských snímků bych mezi jeho záznamy Schubertovy c moll Symfonie patrně upřednostnil právě živou nahrávku z Berlína 1995, odhlédnu-li od antikvovaného video záznamu s Vídeňskými filharmoniky (sedí mezi nimi tytéž znuděné obličeje, které známe z legendárního dokumentu o Bernsteinově přípravě Mahlerovy 5. symfonie). Ne snad nejpomalejší zaznamenaná tempa, která Harnoncourt zvolil, ale spíše dramatická introdukce k první větě, koncentrovaná věta druhá, hrubé scherzo a jemnými agogickými valéry odstíněné finále činí z tohoto živého záznamu zvukový skvost. Jeho významnou přidanou hodnotou je dvojice děl, Mendelssohnova koncertní ouvertura (podle Nikolause Harnoncourta první programní skladba evropských hudebních dějin vůbec) a Schumannova 4. symfonie ve druhé verzi z roku 1851, kterou dirigent zaznamenal jen s Berlínskými filharmoniky (snímek první verze je dostupný s Evropským komorním orchestrem, Warner Classics 2564-69928-5).

Štýrský Hradec
V červnu 1995 byly v Sofiině sále štýrskohradeckého Congressu v rámci festivalu styriarte živě zaznamenány Schubertovy poslední slavnostní mše As dur D 678 a Es dur 950 (Warner Classics/Elatus 2564-61390-2). Vůči interpretům – sopranistce Ľubici Orgonášové, kontraaltistce Birgit Remmert, tenoristovi Deonu van der Walt, barytonistovi Wolfgangu Holzmairovi a basistovi Antonu Scharingerovi, Evropskému komornímu orchestru a Sboru Arnolda Schoenberga – nelze mít sebemenších výhrad. Nemohu se však při poslechu dirigentových mladších snímků zbavit dojmu, že se jeho vztah k oběma kompozicím ještě více prohloubil. Také sborové těleso novějšího berlínského snímku bych technicky a výrazově upřednostnil před kvalitami Schoenbergova sboru sbormistra Erwina Ortnera. Naprostou nevýhodou štýrskohradeckého snímku je spíše nekonkrétní a upozaďující zvukový záznam, pod nímž jsou paradoxně podepsáni titíž technici, jako je tomu v případě berlínského projektu, zvukový režisér Helmut Mühle a mistr zvuku Michael Brammann. Technika digitálního záznamu se za dvacet let nemilosrdně posunula kupředu a štýrskohradecký sál není berlínská Filharmonie. A posluchač bez ovladače v ruce, korigujícího poslech dynamicky choulostivých partií, si tento snímek zkrátka nevychutná.

Vídeňka
Koncem devadesátých let následovala Harnoncourtova jediná, na DVD dostupná operní nahrávka opery Alfonso a Estrella D 732 (Naxos 2110260), a snímek dvou duchovních kompozic Magnificat C dur D 486 a Intende voci D 963, v nichž Harnoncourt během festivalu styriarte spolupracoval s orchestrem dobových nástrojů Concentus musicus Wien (Warner Classics 2564699398). Concentus byl přizván i ke spolupráci na recitálovém albu Thomase Hampsona se dvěma áriemi z prvního a druhého dějství opery Alfonso a Estrella (Warner Classics 2564-62257-2). Bohužel však zůstalo jen u spolupráce na těchto čtyřech skladbách, jinak je schubertovská diskografie Concentus velmi chudá. Důvodem je skutečnost, že právě Schubertovu tvorbu považuje Harnoncourt za chronologicky nejmladší strop repertoáru jeho ansámblu starých nástrojů. Komerčního zveřejnění rozhlasového záznamu ORF s oratorním fragmentu Lazarus nebo festivalového snímku styriarte scénické hudby k Rosamundě s Bernardou Fink a Sborem Arnolda Schoenberga (2013) se diskofilové zatím nedočkali. A podobně v rozhlasovém archivu ORF dřímou dirigentovy nejmladší schubertovské kreace s Vídeňskými filharmoniky: 7. symfonie h moll a Rosamunda se Sborem Arnolda Schoenberga a vynikající Wiebke Lehmkuhl (2014), nebo nahrávky 7. a 6. symfonie C dur z lednových Mozartových týdnů v Salcburku 2015.

Salcburk
Od roku 1984 jediným, za to však jedinečným dirigentovým schubertovským snímkem na komerčních hudebních nosičích, vzešlým ze spolupráce s Vídeňskými filharmoniky, je live DVD záznam zahajovacího koncertu Salcburského festivalu 26. 7. 2009 (C Major v koprodukci s ORF, ZDF, Arte a Unitel Classica 1 DVD 702708), který byl vlastně jakousi dirigentovou poctou Rakousku a jeho hudební kultuře. V jednom programu se tak vedle sebe ocitlo Schubertových Šest německých tanců D 820 v aranžmá Antona Weberna, polky Pel-mel op. 161 a Srdce žen op. 166 a valčík Deliria op. 212 Josefa Strausse (1827–1870) a Schubertova Symfonie C dur D 944. Dramaturgicky bych tuto kombinaci označil za naprosto jedinečnou a postavil ji hned do sousedství berlínského projektu z ledna 1995. Finálnímu výsledku obzvláště napomohlo komornější obsazení Vídeňských filharmoniků s pěti kontrabasy a Rainerem Honeckem u pultu prvních houslí nebo Xavierem de Maistre u harfy. Účinek méně početného obsazení je nepopiratelný, především v nižší dynamice (violoncella ve středních hlasech I. věty symfonie) a ve zvukovém partnerství dřevěných dechových nástrojů (klarinety v Německých tancích a symfonii). Nepopiratelnému úspěchu snímku napomáhá i obrazový záznam, kterému se podařilo zabydlet rozlehlé podium Velkého festivalového domu: když se spíše statická kamera najednou rozpohybuje v klimaxu II. věty Symfonie C dur a přes hlavy filharmoniků zamíří k dirigentovi, přeběhne televiznímu divákovi mráz po zádech. Obrazový záznam zachycuje i reakce konsternovaného festivalového publika: tleskalo opatrně až po druhé skladbě první poloviny koncertu a zjevně čekalo více kantability v Schubertově symfonii, která se proměnila v tanec smrti. V žádném jiném snímku tohoto díla, ani Harnoncourtově, jsem dosud neslyšel literárně nevyjádřený hudební program této symfonie vystoupit tak zřetelně, jako tomu je v tomto snímku. Žádná orchestrální sonáta, žádná poklona rakouskému venkovskému folklóru. Každému, jen trošku soustředěnému posluchači musí být najednou jasné, že v těch pochodových rytmech a fanfárkách I. a II. věty se ukrývá příběh poutníka, možná vysloužilého vojáka, putujícího skutečnou, nebo ještě lépe sněnou krajinou poznamenanou válkou. Zvuky polnice, pevný rytmus pochodu (I. věta), úzkost, sténání a výkřiky umírajících (II. věta), zastaveníčko ve venkovské hospodě (III. věta) a oslava (rádoby) vítězství s voláním po sbratření národů (onen beethovenovský citát ve IV. větě) jsou skrytým obsahem díla, duchovně navazujícího na závěrečné díly mešního ordinária (Agnus Dei) v Haydnově Mši za časů války a Beethovenově Slavnostní mši D dur. Zvrásněné frázování I. věty, akcentace komentujících středních hlasů, extrémně kontrastní dynamika, tajuplný úvod k II. větě, taneční akcenty v rytmicky pointovaném scherzu jsou jen důležitými detaily záznamu koncertu, který ukazuje, jak sdělným a působivým, ano, až otřesným, může být arcikonzervativní program koncertu na počátku 21. století. Tuhle Schubertovu Leningradskou je zkrátka třeba slyšet a apoteózu rakouské taneční hudby i vidět.

Harnoncourtův Schubert z Berlína: zvukový luxus a interpretační hody

Dualismus světského a duchovního: symfonie a vrcholné mše
Jak vidno, od roku 1984 si Nikolaus Harnoncourt klestil v přítomnosti záznamové techniky cestičku k nejmladším a patrně nejosobitějším schubertovským kreacím s Vídeňskými filharmoniky. Chtělo by se zaspekulovat, že schubertovský komplet s filharmoniky z Vídně by se stal podobným milníkem a komerčním úspěchem jako Harnoncourtův Bach a Mozart s Concentus Musicus Wien nebo Beethoven s Evropským komorním orchestrem. V polovině roku 2015 se na však na trhu hudebními nosiči objevil dirigentův nový monument, schubertovský zvukový pomník z Berlína k dirigentovým 85. narozeninám (2014), který jedním dechem upozadil starší projekt amsterdamský a na míle předehnal konkurenční projekty posledních desetiletí Abbadův, Brüggenův, nebo Minkowského, abych zmínil ty podle mého názoru referenční. Předně je Harnoncourtův berlínský schubertovský komplet osmi symfonií, doplněný nahrávkami dvou vrcholných mší a tříaktové opery Alfonso a Estrella, zachycen ve zvukově excelentním balení na osmi CD nosičích (24-bit / 44,1 kHz) a jednom disku Blu-ray s audio (Studio Master Quality) a video stopou (filmový rozhovor s Harnoncourtem, pořízený v prosinci 2014). Přiznám se, že jsem snímky na CD nosičích opakovaně neposlouchal, tak jsem byl uchvácen zvukovým záznamem Blu-ray audio. Dosud jsem za jeden z nejpřesvědčivějších snímků ve vícekanálovém zvuku posledních let považoval Brüggenův amsterdamský komplet Beethovenových symfonií, berlínský box nahrávacího týmu Teldex Studio Berlin se zvukovými režiséry Martinem Sauerem a Fridemannem Engelbrechtem a mistrem zvuku Michaelem Brammannem mě však nepřestal uchvacovat reálným zvukem, jeho smyslnou barevností a šťavnatostí basového backgroundu. Technika, kterou byl Harnoncourt vždy posedlý, a jeho letití spolupracovníci z doby nahrávání pro společnost Teldec odvedli zkrátka mistrný kus práce, před nímž blednou i osobní preference stereofonního záznamu.

Vedle excelentního zvukového záznamu na osmi CD a jednom Blu-ray nosiči předčí recenzovaný berlínský projekt Nikolause Harnoncourta jeho starší schubertovské snímky i luxusním balením v tvrdém kartonu podélného formátu s oddělením papírových etují na hudební nosiče a značně obsáhlým průvodním textem. Obsahuje tracklisting jednotlivých skladeb, stručné informace o kompozicích, údaje o instrumentaci, zajímavé průvodní texty Anselma Cybinského a Otty Biby (ředitel Archivu, knihovny a sbírek Společnosti přátel hudby ve Vídni), synopsi a libreto opery Alfonso a Estrella, jmenný seznam filharmoniků včetně Radka Baboráka, kteří se na projektu podíleli, a řadu dokumentárních fotografií. To vše v anglicko-německé jazykové mutaci a prvotřídním grafickém balení. Pokud se rovnou nejedná o poklad, pak rozhodně o audiofilský kousek, který by měli Schubertovi ctitelé a dirigentovi stoupenci ihned zařadit do seznamu potřebných nahrávek. Vzhledem k počtu nosičů, jejich zvukovým parametrům a kvalitám průvodního textu se přes nutné vstupní náklady jedná o celoživotní investici. Hlavní a největší hodnotou jsou ovšem nahrávky samotné, pořízené v rozmezí necelých tří let od října 2003 do března 2006.

Vše započalo koncerty Berlínských filharmoniků v jejich domovském stánku v říjnu 2003, kdy byly na programu Schubertovy symfonie č. 3 D dur a č. 4 c moll: Místo zvukově transparentního a rytmicky elastického snímku Třetí z Amsterdamu zahájil Harnoncourt berlínský komplet agogicky strukturovanější a v tanečních rytmech pointovanější kreací (24:55) s nádherným triem v III. větě. Práce s časem a agogikou, zámlky ve variační II. větě a artikulačně promyšlené finále jsou skvostná. Zatím nejmladší nahrávka 4. symfonie (33:08), dirigentem preferované partitury, vznikla v konkurenci tří starších snímků, od nichž se odlišuje dramatickými decrescendy v introdukci I. věty, technicky dokonale vybroušenou artikulací ve vysokých smyčcích a až sólovými tympány v I. větě, ritardandy ve Scherzu a tempově a rytmicky přerývavým finále (ve snímku amsterdamském vyznělo možná přece jen naléhavěji). Ovšem II. věta se Harnoncourtovi proměnila v arioso, zpěvní scénu beze slov. Možná bych před nejmladším snímkem 4. symfonie přece jen upřednostnil starší berlínskou kreaci z poloviny devadesátých let, je to však jen otázka vkusu a temporálních preferencí. Z žádné, dokonce ani nejstarší, poněkud antikvované kreace s Vídeňskými filharmoniky se totiž nevytratila existenciální naléhavost.

V dubnu 2004 Harnoncourtův berlínský schubertovský projekt pokračoval nahrávkou 1. symfonie D dur (24:32) a Slavnostní mše (č. 6) Es dur. První symfonie je skvostná, má v sobě esprit a brilanci Bizetovy Symfonie C dur: hbitá rossiniovská tempa, ostřejší zvuk i akcenty, svižná a zvukově pompézní introdukce k I. větě bez repetice, lendlerově rozhoupaná II. věta, tempově vyhrocenější scherzo s rustikálním triem a brilantní finále, a to vše ve zvuku berlínských smyčců, dokonale dokončujících fráze, to je zvuková perla zpochybňující jakýkoliv despekt vůči skladatelovým raným symfonickým kompozicím. Stěží mohl být dramaturgický kontrast větší, než kombinací 1. symfonie a Schubertovy poslední mše (50:16), jejíchž sólových partů se ujali Dorothea Röschmann, Bernarda Fink, Jonas Kaufmann, Christian Elsner a Christian Gerhaher, doplnění sboristy Rozhlasového sboru Berlín (sbormistr Uwe Gronostay). Snímek má mnoho předností počínaje delikátní dynamikou a konče sólovými vstupy vynikajícího kvarteta pěvců. Ovšem před nekonečnou gradací závěrečné fugy v Gloria, témbrovým propojením hlasů v Benedictus (úchvatná Bernarda Fink) nebo náladově proměnlivým Agnus Dei nezbývá než smeknout. Podobně i před kvalitami berlínského rozhlasového sboru a společnými pasážemi Dorothea Röschmann a Jonase Kaufmanna. Není mnoho mladších, tak strhujících snímků Schubertovy poslední mše (Abbado, Hickox, Mackerras). Harnoncourtova nová berlínská kreace je rozhodně doplňuje.

Třetí zastavení Harnoncourtova berlínského projektu souborné nahrávky Schubertových symfonií se uskutečnilo v prosinci 2004, kdy v extrémních tempech I. a IV. věty zazněla 6. symfonie C dur (35:39), symfonická parodie na Rossiniho, a 7. symfonie h moll Nedokončená, a to již ve třetí zvukové kreaci, kterou dirigent zaznamenal po snímcích vídeňském a amsterdamském. Členění I. věty 6. symfonie do tempových bloků maně upomene na Brucknerovy symfonie, agogická proměnlivost následujícího živého Andante, v němž je neustále pracováno s tempem, je však ojedinělá. Existuje snad pomalejší záznam finále (11:19), které bývá nejednou hráno ve dvojnásobném tempu, než je skladatelem předepsáno, a to proti duchu tohoto anti-finále bez konce a bez gradace? I takový István Kertész, dirigent vydařeného kompletu Vídeňských filharmoniků (Decca 430 773-2), si vypomáhal nerespektováním Schubertových tempových pokynů, na rozdíl ovšem od krásného snímku Herberta Blomstedta se Státním orchestrem Drážďany, který bych doporučil ke komparativnímu poslechu (Berlin Classics 0032282BC). Ještě extrémnějšími tempy ve prospěch velmi klidného pohybu, přerývaného ovšem drtivými vpády skupiny žesťových nástrojů, se vyznačuje snímek 7. symfonie h moll (29:58). Bez dvou vteřin půlhodinová symfonie o dvou větách zazněla v Berlíně na rozdíl od Vídně listopadu 2014 v měkčím zvuku, v minuciézní, i když kontrastní a ve vrcholech drtivé dynamice, v melancholické introspekci II. věty a osudové vážnosti pasáží v hlubokých smyčcích. S léty přibývalo v dirigentových kreacích v tomto díle agogiky a ubývalo na tempové konciznosti, když vídeňskou stopáž 27:44 a amsterdamskou délku 26:24 vystřídalo půlhodinové plynutí berlínského snímku. Je to v každém případě záznam monumentální, tempy, detailním vhledem do středních hlasů, a hlavně mrazivou atmosférou temných pasáží I. věty, z nichž, nebo v nichž dýchá onen svět.

Čtvrtý z šestice koncertů, z nichž vzešel recenzovaný Harnoncourtův projekt Schubertových symfonií, proběhnul v berlínském sále Filharmonie v dubnu 2005, kdy byla na programu 2. symfonie D dur (35:25) a Slavnostní mše As dur (50:16). Kdyby již žádná, pak nahrávka Mše As dur se sólisty Ľubicou Orgonášovou, Birgit Remmert, Kurtem Streitem a Christianem Gerhaherem je výjimečná: skvělý sólový kvartet (i když ostřejší témbr Kurta Streita poněkud vzdoruje běžným estetickým preferencím), vytříbený projev berlínského sboru, dynamické možnosti Berlínských filharmoniků, podpořené zvukovým záznamem, a svěží tempa (spontánnější než ve starším snímku štýrskohradeckém) jsou poutavými interpretačními vlastnostmi této kreace. Poslouchat jen Gloria se zvukově orgiastickými krajními částmi, mezi něž je vložen dynamicky delikátní střední oddíl se sóly klarinetu a fagotu, a sledovat pozorně obrovitou závěrečnou fugu je duchovní dobrodružství a estetický hédonismus současně. Interpretační flexibilita prvního berlínského orchestru je pozoruhodná, o čemž se posluchač snad nejvíce přesvědčí poslechem snímku 2. symfonie, jejíž krajní věty berou dech tempy, gradovanou dynamikou a dirigentovým smyslem pro akcentování vtipných detailů. Mezi rozlehlou první větu – křížence Rossiniho ouvertury s I. větou Beethovenovy 2. symfonie D dur op. 36 – a hrubozrnné scherzo vložil Schubert, v době kompozice komponující žák vídeňského konviktu stěží pomýšlející na veřejné provedení, variační II. větu. Duchaplností variační techniky se rázem přiřadil mezi největší žijící skladatele, predikující sympaticky skromnými prostředky variační bloky Brucknerovy a Mahlerovy. Symfonii v tom nejpravdivějším smyslu slova uzavírá brilantní finále, tempově a dynamicky extrémně kontrastní, vrásněné dirigentovou zálibou v posluchačsky rozčilující agogice.

Alfonso a Estrella: za Schubertovy opery na barikády!
V žádné oblasti Schubertovy tvorby se Harnoncourt neangažoval tak odhodlaně jako ve skladatelově operní tvorbě: Již na přelomu osmdesátých a devadesátých let uvedl ve Štýrském Hradci a Curychu zpěvohru Ďáblův letohrádek a v květnu 1997 společně s režisérem Jürgenem Flimmem uvedl v Divadle Na Vídeňce tříaktovou operu Alfonso a Estrella, tehdy s Ľubicou Orgonášovou (Estrella), Thomasem Hampsonem (Froila), Endrikem Wottrichem (Alfonso), Olafem Bärem (Mauregato) a Alfredem Muffem (Adolfo) v titulních rolích. Partnery ojedinělé inscenace byl Evropský komorní orchestr a Sbor Arnolda Schönberga. Po osmi letech se Harnoncourt k opeře za užití vlastních krácení mluvené prózy vrátil v dubnu 2005 v Berlíně, kde mu byli partnery Berlínští filharmonikové a Rozhlasový sbor Berlín připravený Uwe Gronostayem. Hlavní interpretační rozdíl mezi oběma inscenacemi kromě absence scénické složky a koncentrace na vlastní hudební tvar spočívá podle mého názoru v suverénnějším hudebním ztvárnění partitury se smyslem pro řadu detailů a harmonických valérů. Kvalitám berlínského snímku napomohl i technicky bezchybný výkon orchestru, vynikající sbor a sólový ansámbl, směle konkurující staršímu pěveckému týmu. Ľubicou Orgonášovou vystřídala Dorothea Röschmann: obě dámy disponující rovnými, spíše tmavšími soprány, paní Röschmann má však v hlase o kapku více naléhavosti a „věčné ženskosti“ (Johann Wolfgang Goethe), a ačkoliv je to jen otázka osobních preferencí, upřednostnil bych ji před slovenskou kolegyní. Edriku Wottrichovi bych dal naopak přednost před Kurtem Streitem, jehož hlas nezní tak příjemně a mladistvě svěže jako hlas mladého Wottricha.

Podobně bych před berlínským Adolfem, velitelem Mauregatových vojsk v podání Hanno Müller-Brachmanna, upřednostnil „vídeňského“ Alfreda Muffa, vynikajícího Harnoncourtova curyšského Dona Pizzara, jehož ďábelskému témbru lze jen stěží konkurovat. Olaf Bär a Jochen Schmeckenbecher v roli leonského krále Mauregata (Jochen Schmeckenbecher v roli účinkoval i v DVD snímku z Teatro Lirico di Cagliari, Dynamic 2004) stojí spíše ve stínu kolegů. Zato komparace Thomase Hampsona a Christiana Gerhahera zvrásní čelo, protože zatímco Hampson skvěle hraje a hlasem charakterizuje postavu starého krále ve vyhnanství, Gerhaher disponuje šťavnatějším a přitažlivějším hlasem, i když jeho králi Froilovi nelze hádat stařecký věk. Gerhaher a Röschmann jsou živými trumfy tohoto snímku, podobně jako filharmonikové a sbor z Berlína. Jen chvíli jsem zalitoval, že v Berlíně nebyla nastudována jiná vrcholná Schubertova zpěvohra, Fierrabras, ovšem Harnoncourtovo dramatické nasazení v předehře a třech finále a výkon německé dvojice snů Röschmann a Gerhaher zaplašil všechny výhrady. Směle se tento snímek postavil vedle jiného legendárního a méně kráceného studiového snímku Otmara Suitnera (1978) s Petrem Schreierem, Edith Mathis, Theo Adamem a Dietrichem Fischerem-Dieskauem v hlavních rolích (naposledy Brilliant Classics 94689). Kdo z operních diváků a posluchačů inklinuje k jiné formě hudebního dramatu, jakou přinesli například Haydn, Schubert, Schumann nebo Dvořák, bude Harnoncourtovým snímkem nadšen i při absenci vizuální stránky.

Grand finále
Závěrečné koncerty Harnoncourtova berlínského projektu se uskutečnily v dubnu 2006, kdy byly na programu patrně nejznámější skladatelovy symfonie, 5. symfonie B dur (30:44) a 8. symfonie C dur D 944 Velká (59:00). Pátou symfonii, společně se Symfonií šestou jakýsi symfonický koncert s obligátní flétnou, Harnoncourt nikam nežene, úvodní Allegro je pouhým Allegrem, nejednomu posluchači možná nepříliš svižným. Až na rustikální scherzo s ostrou rytmizací a opět extrémně kontrastním triem se vše odehrává v mikrostruktuře kompozice – sledovat ji ve vertikálních i horizontálních souřadnicích je poučné a duchaplně zábavné současně. Celý vyvrcholil nastudováním Schubertova symfonického opus ultimum, Velkou symfonií C dur, a v dirigentově chronologicky třetí kreaci za přítomnosti záznamové techniky. Zvukový obraz Studia Teldex jen vyzdvihnul Harnoncourtovu enormní pozornost vnitřnímu dění ve středních hlasech a dynamickému vývoji jednotlivých témat. Sledovat jen neustálé hemžení crescenda a decrescenda ve II. větě, končící údery tympánu v rytmu tepotu lidského srdce, střední hlasy trubek a violoncell a připravovat se na klimax pomalé věty je prožitek na úrovni filmového trilleru. Žádný remake, ale konečně vše slyšíte ve vnitřní napínavé komunikaci vyprávění o putování krajinou poznamenanou válkou. Introdukce k I. větě nezazněla ve Vídni v tak agogicky zvrásněné podobě jako o čtyři roky později v Salcburku v nastudování Vídeňských filharmoniků, časté návraty do nejtišší dynamiky však dílu propůjčují na vypravěčské tajuplnosti. Berlínská interpretace scherza byla zřejmě nejtanečnější, jakou lze v dirigentově podání slyšet, dynamické kontrasty jí však dodávají na naléhavosti. Finále – opět bez repetice, jejíž zařazení Harnoncourt považuje jen za otázku kolektivní a posluchačské výdrže – září trubkami a zatímco celá symfonie kupodivu šetřila rubatem, v závěru se mu dostane adekvátní pozornosti.Ačkoliv nově zveřejněný komplet Schubertových symfonií Berlínských filharmoniků a Nikolause Harnoncourta není zvukovým dokumentem dirigentových aktuálních kreací, ale souborem přibližně deset let starých živých nahrávek, mezi Harnoncourtovými berlínskými snímky vyniká svým rozsahem a koncentrovaným uměleckým názorem. Harnoncourtův berlínský Bach, Brahms, Bruckner, Strauss nebo Weber byli zastíněni schubertovskou apoteózou. Sami filharmonikové přiznali nadšení ze spolupráce na projektu, obohacujícím dramaturgii německého super-orchestru o díla, která až na Schubertovy dvě závěrečné symfonie nemíval ve svém repertoáru bůhvíjak často. V Berlíně tak zůstane Harnoncourt v paměti jako schubertovský vykladač, protože je otázkou, zda se poté, co se definitivně rozloučil s Curychem a Amsterdamem, do Berlína k filharmonikům ještě vrátí. Berlínská lekce schubertovské interpretace zůstane všestranně poučnou, protože žádný z dirigentových následovníků včetně Rakušanů nevnímá rakouské idiomy Schubertovy tvorby a subtextovou přítomnost vídeňského předměstského folklóru tak senzitivně jako právě Harnoncourt. Inu, Schubert zůstane Harnoncourtovou krevní skupinou. Není divu, v Berlíně sklízel jen plody celoživotních zkušeností se skladatelovým dílem, sbírané v rodinném klavírním triu s otcem u klavíru, v orchestru Vídeňských symfoniků mezi hráči violoncellové skupiny a od osmdesátých let v roli dirigenta. Z řady Harnoncourtových schubertovských symfonických cyklů je ten berlínský zřejmě interpretačně nejsilnější. Nelze to přeslechnout.

Berliner Philharmoniker
Nikolaus Harnoncourt
Franz Schubert

Franz Schubert:
Symfonie č. 1 D dur D 82
Symfonie č. 2 B dur D 125
Symfonie č. 3 D dur D 200
Symfonie č. 4 c moll D 417 Tragická
Symfonie č. 5 B dur D 485
Symfonie č. 6 C dur D 589
Symfonie č. 7 h moll D 759 Nedokončená
Symfonie č. 8 C dur D 944 Velká
Missa solemnis As dur D 678
Missa solemnis Es dur D 950
Alfonso a Estrella – romantická opera o třech dějstvích na libreto Franze von Schobera D 732

Christian Elsner (tenor)
Bernarda Fink (mezzosoprán)
Christian Gerhaher (baryton)
Jonas Kaufmann (tenor)
Hanno Müller-Brachmann (basbaryton)
Ľuba Orgonášová (soprán)
Birgit Remmert (mezzosoprán)
Dorothea Röschmann (soprán)
Jochen Schmeckenbecher (baryton)
Kurt Streit (tenor)

Berliner Philharmoniker
Rundfunkchor Berlin (sbormistr Uwe Gronostay)

Dirigent: Nikolaus Harnoncourt

8 CD + 1 Blu-ray Berliner Philharmoniker Recordings

CDs 1–8: Complete Symphonies, Masses Nos. 5 & 6, Alfonso und Estrella
Blu-ray Disc
All recordings in Pure Audio 24-bit / 48 kHz
[2.0 PCM Stereo • 5.0 DTS-HD MA 24-bit]
Nikolaus Harnoncourt in conversation (Bonus video)
[Full HD 16:9, Region Code: ABC (worldwide)]
Digital Concert Hall
7- Day Ticket for the Berliner Philharmoniker’s video streaming service
Download Code
For high resolution audio files of the entire album (24 bit / 48 kHz)

Foto archiv / archiv autora