Franz Schubert a Nikolaus Harnoncourt: hledání ideální interpretace

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Trvalo řadu let, než se i Berlínští filharmonikové připojili k zástupu orchestrů v čele s Londýnským symfonickým orchestrem, které se rozhodly čelit klesajícímu odbytu hudebních nosičů produkcí nahrávek ve vlastní režii. K orchestrům z Londýna, Petrohradu a San Franciska, abych jmenoval ty s prozatím nejrozsáhlejší diskografií, se tak opožděně připojili i Berlínští filharmonikové, kteří vedle internetových záznamů v Digitálním koncertním sále (Digital Concert Hall) zpřístupnili již několik vlastních projektů bez ohledu na dlouholeté smluvní závazky vůči firmám Deutsche Grammophon, Sony Classical či Warner Classics, zveřejňujícím nejmladší snímky prvního německého orchestru. K Mozartově Kouzelné flétně, Bachovým Janovým a Matoušovým pašijím, Schumannovým symfoniím a Novoročnímu koncertu 2014, vždy v nastudování sira Simona Rattla, přibyl v červnu 2015 zatím poslední, počtem hudebních nosičů a jejich technickými parametry, dramaturgickým záběrem a podle mého názoru i nespornou uměleckou kvalitou doposud nejvýznamnější projekt. Na osmi CD a jednom Blu-ray disku s audio- a video stopou byly totiž zveřejněny živé snímky všech osmi Schubertových symfonií, dvojice pozdních mší, tříaktové opery Alfonso a Estrella a dokumentu s hlavním aktérem projektu, Nikolausem Harnoncourtem, čestným členem Berlínských filharmoniků, s nimiž začal spolupracovat krátce po skončení Karajanovy éry (debut 1991).

Harnoncourtovo schubertovské putování

Vídeň
Harnoncourtovým nejpřesvědčivějším oponentem a konkurentem je – Harnoncourt sám. A tak i v novém schubertovském projektu Berlínských filharmoniků si rukavici do ringu hodil sám Harnoncourt, protože všechna zaznamenaná díla již nastudoval a zvukově zachytil v devadesátých letech, ať již v Amsterdamu s Královským orchestrem Concertgebouw (symfonie č. 1–8, Italské předehry D 590 a 591), nebo ve Štýrském Hradci na festivalu styriarteEvropským komorním orchestrem a Sborem Arnolda Schoenberga (mše č. 5 a 6), nebo v Divadle Na Vídeňce, kde byl pořízen DVD záznam operní inscenace Jürgena Flimma Alfonso a Estrella, opět za účasti Evropského komorního orchestru a vídeňského Schoenbergova sboru. Harnoncourtovy nejstarší schubertovské snímky ovšem byly pořízeny již v osmdesátých letech s orchestry Vídeňských filharmoniků a Vídeňských symfoniků, mezi nimiž Harnoncourt v letech 1952–1969 zasedal ve skupině violoncell.Harnoncourtovy nejstarší schubertovské nahrávky vznikly v podstatě současně v prosinci 1984, kdy byly společnostmi Unitel (Vídeňští filharmonikové) a Teldec (Vídeňští symfonikové) studiově zaznamenány 4. symfonie c moll D 417 (Unitel) a 7. symfonie h moll D 759, doplněná Předehrou ke zpěvohře Kouzelná harfa D 644 a dvěma baletními čísly ze scénické hudby ke hře Helmine von Chézy Rosamunda, královna kyperská D 797 (Teldec). Oba snímky jsou dnes běžně dostupné, studiový záznam filharmoniků na DVD společnosti Deutsche Grammophon (00440 073 4290), snímek symfoniků na CD Teldec (0927-49813-2). O dva roky později vznikla v roce 1986 první ze čtveřice Harnoncourtových dostupných nahrávek Osmé symfonie C dur D 944 se Symfonickým orchestrem Jihoněmeckého rozhlasu ve Stuttgartu, která posloužila jako backround filmové imprese Můj sen, zaznamenané na korutanském venkově a odvolávající se k Schubertovu stejnojmennému autobiografickému textu z roku 1822, literárně ovšem interpretujícímu sedmou, a nikoliv osmou symfonii (Deutsche Grammophon 00440 073 4290).

Amsterdam
Harnoncourtova první souborná nahrávka Schubertových symfonií byla až na živě zaznamenanou Velkou symfonii C dur D 944 natočena v Amsterdamu s Královským orchestrem Concertgebouw v květnu a listopadu 1992 (Teldec 4509-91184-2, Warner Classics 2564623232) jako dirigentův třetí velký projekt po vrcholných symfoniích Mozartových (Warner Classics 2564-62334-2, 1980/11–1988/2) a Londýnských symfoniích Haydnových (Warner Classics 2564-63061-2, 1986/10–1992/11). Musel to být pro hráče prvního holandského orchestru pozoruhodný okamžik, když se před ně pět let po Leonardu Bernsteinovi (Deutsche Grammophon 1987) postavil Nikolaus Harnoncourt, od poloviny sedmdesátých let pravidelný host orchestru, se svou představou Schuberta á la dělená strava: Harnoncourtův amsterdamský Schubert jako by byl estetickým kojencem dirigentova ansámblu starých nástrojů Concentus musicus Wien – respektuje všechny repetované úseky (až na II. větu Velké symfonie), před krásou tónu preferuje naprosto transparentní zvuk a rytmickou elasticitu mongolských akrobatů. I v těch nejrustikálnějších pasážích se orchestr vznáší ve zvukovém prostoru několik centimetrů nad podiem. Harnoncourtův první schubertovský komplet je svěží jako přímořský vánek a zdravý jako holandská strava, ale stěží v něm lze zaslechnout cosi z melosu a rustikálního podupnutí Schubertovy domoviny, které rozvíjeli Bruckner i Mahler a který se vynoří (hlavně v menuetech a jejich triích) v mladších berlínských a vídeňských snímcích posledních let. Amsterdamská interpretační koncepce snad nejvíce prospěla snímkům prvních dvou symfonií a symfonie páté, v ostatních symfoniích postrádám více agogiky, kterou tehdy Harnoncourt šetřil, aby ji plnýma rukama rozdával ve snímcích z Berlína a Vídně. Kdyby však zůstalo jen u tohoto Harnoncourtova kompletu z počátku devadesátých let, setrvaly by nahrávky alespoň čtvrté a osmé symfonie mezi pozoruhodnými snímky, které nelze opomíjet ani dnes. Třeba jen hrozivý klimax II. věty symfonie C dur D 944 se ve snímcích z téže doby (Claudio Abbado s Evropským komorním orchestrem, Deutsche Grammophon) zaslechne stěží. Jako když se lisují jablka, takový je Harnoncourtův amsterdamský Schubert – zdravý, svěží, decentně šťavnatý. Chce se Vám po něm oběhnout olympijský stadion více než ustrnout v hrůze při pohledu do podsvětí Schubertovy symfonické tvorby. A při vší svěžesti holandských jablek se začnete shánět po tyrolské šunce a korutanských sýrech.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (3) “Franz Schubert a Nikolaus Harnoncourt: hledání ideální interpretace

  1. Dobrý den, děkuji za hezký článek, nicméně F. Schubert v podání N. Harnoncourta je pro mě nepříliš lákavá kombinace. U více Schubertových opusů mám pocit, že existuje interpret, který z partitury vytěží více než právě N. Harnoncourt. Příklady za všechny:

    Symfonie C-dur, D. 944. I na tak profánním médiu jako youtube lze najít 4 provedení této symfonie z 2. poloviny 90. let s Vídeňskými filharmoniky, které řídí N. Harnoncourt, R. Muti, W. Sawallisch a J. E. Gardiner. Kdybych měl sestavit žebříček mnou preferovaných záznamů, pak: 1. R. Muti – vrcholná éra tohoto dirigenta je ze záznamu vidět i slyšet, 2. J. E. Gardiner, 3. W. Sawallisch, 4. N. Harnoncourt.

    Symfonie h-moll “Nedokončená” – opravdu za to nemohu, ale Vídeňští filharmonikové a C. Kleiber řadě orchestrů a dirigentů (N. Harnoncourta nevyjímaje) “ukazují záda”.

Napsat komentář