Před rovnými dvěmasty lety, tedy 22.února 1810, se v obci Želazowa Wola u Varšavy narodil Fryderyk Chopin. Jeho otec, rodilý Francouz, se brzy po narození malého Fryderyka stal učitelem francouzštiny na varšavském lyceu.
Chopinovo dětství bylo šťastné a zanechalo v něm hluboké vztahy k rodině. Již jako dítě projevoval hudební nadání a neobyčejný cit pro hudbu. Hudba jej dovedla rozplakat i přimět k výkřikům úžasu. Jeho prvním učitelem hudby byl Vojtěch Živný, Čech, žijící ve Varšavě.
Chopinova cesta ke slávě začala v jeho devíti letech, kdy poprvé vystoupil na veřejném koncertě. Hrál přitom skladby tehdy velmi uznávaného českého skladatele Vojtěcha Jírovce. Vystoupení vzbudilo nadšený ohlas, a tak Fryderykovi otevřelo dveře šlechtických zámků ve Varšavě. Jemný chlapec se v tomto prostředí cítil jako doma, a jeho vkus a smysl pro krásu se v aristokratických kruzích dále rozvíjely. Roku 1824 vstoupil Chopin do lycea, kde začal studovat harmonii a kontrapunkt. Rok poté se dočkal dalšího úspěchu, vydání svého prvního opusu, Ronda c moll.
Dům Chopinových rodičů navštěvovala řada vzdělaných lidí a umělců. Mladý Chopin se tak zblízka setkává s tehdejším obdivem k romantizmu, zabarveným horoucím polským vlastenectvím. Brzy v něm také sílí touha vyzkoušet své umění při koncertní cestě do ciziny. Roku 1829 proto odjíždí do Vídně. Koncert v císařském divadle měl takový úspěch, že se následující týden musel opakovat. Z Vídně se Chopin vracel přes Prahu, avšak při této jediné, třídenní návštěvě tady nehrál. O rok později se Chopin znovu vydává na cestu do ciziny. Má to být na delší dobu, proto se loučí s rodinou i přáteli. Dostává stříbrný pohár strochou rodné země. Netuší, že to bude to jediné, co mu vedle vzpomínek zůstane z milované vlasti.
Koncertní putování přivedlo Chopina oklikou přes Vídeň a Solnohrad do Paříže, kde se nakonec usídlil natrvalo. Hlavním důvodem byla skutečnost, že návrat do rodného Polska mu byl nečekaně znemožněn změnou politické situace. Varšavské povstání totiž skončilo nezdarem a země byla obsazena vojsky. Paříž jako střed uměleckého dění v Evropě však pro Chopina byla přínosem. Byla to doba, kdy na pařížských bulvárech mohl Chopin potkat Heina, Stendhala, Balzaca, Dumase, ale také Rossiniho, Berlioze či Liszta.
Dostat se však do těchto kruhů nebylo pro jemného a zdrženlivého Chopina snadné. Pomohla mu ale náhoda, setkání s polským knížetem Radziwillem, který jej uvedl do jednoho ze salónů. Chopin zahrál a zvítězil. Zvítězil svými vlastními skladbami, kdy jeho hudba byla – jak popisuje ve své knize Liszt – zcela novým objevem. Opustila totiž staré formy a vytvářela nový ideál, s tóny bouřlivými, vášnivými, či naopak neskutečně sladkými či zoufale smutnými, tak, jak lidské city doposud nikdo jiný nevyjádřil.
Chopin navíc žil v době uctívání prázdné virtuozity a samoúčelného používání techniky. Sám ale naopak prstovou akrobacii používá k zachycení hudebního obsahu, s jakoby novým zvukem, kdy dovedl vynalézat stylizace a rozpětí širokých akordů, jimiž dociloval barev a souzvuků do té doby neslýchaných.
K Chopinově povaze patřila také častá melancholie, žal až do dna. Jeho osobní život mu příliš štěstí nepřinesl. Hudba byla proto prakticky to jediné, co mu zbývalo. Zármutek a osamocenost nakonec začaly podrývat jeho chatrné zdraví, objevuje se onemocnění plic. V roce 1838 Chopin poznává spisovatelku George Sandovou, k níž silně přimkne, avšak ona je příliš silným protipólem, než aby jejich vztah mohl Chopinovi přinést štěstí. Přesto přátelství obou umělců trvalo dlouhých osm let.
V té době je již jasné, že Chopin nebude žít dlouho. Po ohromném úspěchu pařížského koncertu v únoru 1848 odjíždí do Anglie a Skotska, avšak nejeden koncert tam nakonec musí odřeknout pro nedostatek sil. Do Paříže se vrací v lednu následujícího roku jako zcela zlomený člověk. Není již schopný ani vyučovat, ani komponovat. Umírá 17.října 1849.
Fryderyk Chopin byl pochován na pařížském hřbitově Pere-Lachaise. Chopinovo srdce bylo převezeno do Varšavy, kde je uloženo v kostele Svatého Kříže.