Fugato fugatissimo

Epoque Quartet je dobrý soubor a vede si skvěle. Žádná jepice, osmnáct let existence pečetí jeho misi i jeho vizi, pořadatelé ho zvou, v médiích má své jméno. Našla jsem si tedy své místo v sále Martinů, kam chodím ráda, je mi tam příjemně a cítím se tam mezi svými, sledovala, jak se řady auditoria utěšeně plní, a v duchu se připravovala na to, jak se teď budu dvě hodiny pozitivně nudit a posléze spřádat ušlechtilá slova o tom, jak kvartetisté hráli s citem pro styl a výraz hudby, jíž nasytili svůj program. Přišli na pódium a hned prvními tóny mě – a věřím, že všechny v sále – přenesli do úplně jiné dimenze.

Epoque Quartet se mezi desítkami smyčcových kvartet profiluje zaměřením na hudbu non-artificiální s tím, že jeho členové mají klasické hudební vzdělání a v jejich repertoáru má klasická kvartetní literatura své místo. Hrají ji ale přece jen trochu jinak, což vám dojde, když po Adagiu a fuze g moll od Františka Xavera Richtera a Barberově Adagiu přejdou na jazz, etno a modernu. S větším nasazením. Obě jmenované skladby jsou sázkou na jistotu, hudba, která funguje sama ze sebe. Ale včera to byli víc Epoque než hudba, kdo během prvních dvou taktů, kdy beze spěchu, ale naléhavě nastoupí postupně od violoncella všechny nástroje a otevře se harmonický svět skladby, zpřítomnil posluchačům krásu a tak to už zůstalo až na to, že večer se pak nesl spíše v duchu druhé části Richterova díla – jako kdyby se kvartetisté řídili Královninou radou Alence za zrcadlem: běžet ze všech sil a ještě dvakrát rychleji.

Minimalistickým, bezúlevným Zrozením od Jana Kučery kvarteto naskočilo do své identity a zbytek programu se nesl na vlně jazzu, swingu, etna a ve dvou skladbách Ástora Piazzolly hudby taneční. Epoque hrají skladby v úpravách, které poskytují sólové příležitosti pro všechny hudebníky, jejich projev na pódiu je velmi komunikativní, mezi skladbami uvolněný, s komentáři violoncellisty Víta Petráška. Před sebou na pultech mají noty, ale zjevně z nich nehrají, primárius David Pokorný hraje mnohem častěji otočen do publika nebo k hudebníkovi, s nímž se zrovna v sazbě doplňuje, a nutno dodat, že hraje jako o život. Abych se přidržela paralely s během – každý běžec ví, že běh je adrenalinová záležitost a někdy k tomu stačí jen závod sledovat: vidět a slyšet Davida Pokorného, ale i Vladimíra Klánského (druhé housle) nebo Vladimíra Kroupu (viola) v závratných figuracích Minor swingu Djanga Reinhardta nebo tanci Martisorului Iona Voicu je doslova očistný zážitek.

Zpětně nahlédnuto, byl to vydařený koncert s hlubším rozměrem v dramaturgii – maličko klasiky na začátek, pak Barber, jehož Adagio často zastává roli Dvořákova Larga, takže jakési rozloučení s minulostí a pak už střelhbitý úprk, jímž je naše časomírou, úkoly, doháněním kdečeho znamenaná současnost.

Koncert byl součástí celoročního festivalu Euroart (který svého času začínal jako cyklus Stamicovci a jejich hosté). Houslista Stamicova kvarteta v úvodním slovu připomněl, že Epoque Quartet je takový český Kronos. Možná ano, ale jde mu to i v klasickém koncertním oblečení, bez amplifikace a bez světelné rampy. A ke všemu ještě s humorem – když po přídavku (další závratné skladbě, rumunské lidové Mama) publikum nechtělo hudebníky propustit, vrátili se na pódium s melodií ke Křemílkovi a Vochomůrkovi.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

 

EuroArt Praha
Epoque Quartet
David Pokorný (housle)
Vladimír Klánský (housle)
Vladimír Kroupa (viola)
Vít Petrášek (violoncello)
16. ledna 2018, Sál Martinů Lichtenštejnský palác Praha

program:
František Xaver Richter: Adagio a fuga g moll
Samuel Barber: Adagio pro smyčce
Jan Kučera: Zrození
Chick Corea: Señor Mouse
Matheus Smoczyński: Mannhatan Island
= přestávka =
David Balakrishnan: Skylife
Django Reinhardt: Minor swing
Ion Voicu: Hora Martisorului
Astor Piazzolla:
– Adios Nonino
– Libertango
Pat Metheny: Jaco

www.epoquequartet.com
www.euroart.cz