V nové krátké inscenaci ŤukyŤuk režisérky Hany Strejčkové je to především pohybové a objektové divadlo okořeněné střípky techniky mimu a akrobacie. Proč by se měli rodiče o tyto projekty zajímat? Vytvářejí svým nejmenším ratolestem odmalička návyk nejen ke hrám a objevování světa, ale připraví je i na jiné, specifické prostředí. Divadlo pro batolata není alternativou ke hře, ale zcela novou situací. Do divadla se chodí jako na návštěvu a událost má svá daná pravidla, což malé děti postupně pochopí.
Inscenace určené těm úplně nejmenším začínají vždy navázáním nějakého druhu komunikace, ať už je verbální nebo neverbální, a nezbytnými instrukcemi. Performeři Filip Novák a Matěj Výborný je v tomto případě adresují zdánlivě dětem, ale jsou určeny především rodičům. Jejich ratolesti pak tanečníci zaujmou pohybovou hrou v jejich blízkosti, přibližováním se k hranicím osobního prostoru. Je paradoxem divadla pro děti, že co často stojí performera enormní úsilí v práci s dospělým divákem – tedy aktivní fyzická participace – se u dětského publika někdy děje samovolně a také nechtěně. I když se záměrně pracuje s koncepcí jeviště a hlediště jako dvou oddělených ploch, prostor je u těchto projektů sdílený v těsné blízkosti, rodiče s dětmi sedí na dosah ruky od vystupujících, většinou na zemi, není tu hierarchie pódia. To, co se děje na ploše před nimi, má stimulovat dětskou zvědavost a fantazii.
Inscenace ŤukyŤuk seznamuje malé účastníky s kouzlem jednoduché hudby, rytmických zvuků, paletou možností, jak a na co je vyluzovat a opět, jak to má FysioART ve zvyku, proměňuje všednost v pohádku – zde se poetizuje práce na rekonstrukci bytu nebo domu, ztišený vzdálený zvuk vrtačky, kladívka nebo řezání prkna. Tak obyčejné a nezajímavé, dokud se z těch zvuků nestane hudba a fantazie nezačne nacházet zvuky a hlasy i jinde než za imaginárními dveřmi dětského pokoje. Interpreti uvádějí přibližně půlhodinovou nonverbální hříčku slovem, aby děti pochopily výchozí situaci: Jsou spolu v dětském pokoji, a protože je baví stále si hrát, mění se všechno kolem nich, to viditelné i neviditelné, v objekty, s nimiž je možné fantazírovat. Na scéně se objevují tajuplné dřevěné truhly-vozíky, ale jen malá truhlička opatřená zámkem zůstane zapečetěná napořád i s tajemným hláskem, který jako by se v ní ukrýval, zatímco ostatní vydávají ze svých útrob předměty, na které je možné vyluzovat zvuky a rytmy, špalíčky a dřívka nebo plastové ohebné válce, na které je možné vyluzovat zvuky jako na valchu, ale také si hrát na telefon – a na mnoho dalšího, protože kdo ví, odkud a kam vlastně vedou.
Nechybí ani body drumming, kdy performeři mění v hudební nástroj svá vlastní těla, reagují na sebe navzájem, synchronizují se v pohybových variacích. Nehrají si jen s předměty, ale i se svými vlastními dovednostmi, s přiměřenou sourozeneckou rivalitou, inspirací, kdy se jeden od druhého „učí“ akrobatické prvky, vzájemně se provokují, přetahují o prostor, vstupují do vizuálně jednoduché (fyzicky jistě ne) párové akrobacie. Některé děti by už chtěly vyrazil na hrací plochu, ale nastavená pravidla nedoporučují návštěvu, pokud je performer ve stojce, a zdá se, že na pražské repríze to chápou i všichni rodiče.
Hudební složka z dílny Michala Müllera, který se na tvorbu pro děti specializuje, respektuje svou jednoduchostí a nízkou hladinou zvuku potřeby dětí a jejich schopnosti vnímání (někdy je nad moje chápání, proč jsou některé produkce pro malé děti, zejména ty pod širým nebem, tak strašně zvukově naddimenzované, když to pro ně není ani potřebné, ani zdravé, zatímco FysioART je příkladem toho, jak s hudbou a zvukovou krajinou nakládat kreativně a bez zátěže). Vibrace strun, ale i ztišená elektrická kytara a pak ony tajuplné zvuky, zvědavé „Haló“, které možná vychází z krabice, a třeba také ne, hlas z reproduktoru notující si jednoduchý melodický motiv, jako když si zpívá beze slov klaun, to vše vytváří efektní zvukovou krajinu obklopující publikum z několika stran. Děti se zapojují, ale vše je vedeno tak, aby nebyly předčasně vtaženy do dění příliš aktivně, protože co je dovoleno, se pak hůře bere zpět. Živá i reprodukovaná hudba se propojují v symbióze spolu se zvuky, vše míří k učení se o rytmu hrou nebo také o přenosu zvuku, což si mohou děti vyzkoušet i samy, alespoň ty odvážné. Performeři se v jedné scéně také stávají lovci zvuků, které se množí – voda, ptačí zpěv, čísi hvízdání. Pak už stačí jen nalákat děti jako malé performery do řízené hry, v níž se obyčejné kostky mění v dřevěné vozíčky. Z tajemného volání se stane písnička s refrénem, truhlice vydávají ještě poklady a představení se volně překlápí do herny.
Ta idylka má umělecký i pedagogický přesah, který možná děti a rodiče nevnímají, nebo ne tady a teď. Ale bude mít vliv jako nevědomá zasutá vzpomínka na návštěvu do světa fantazie. Projekty pro nejmenší je poučné sledovat, ne snad proto, aby se člověk stal znovu dítětem, ale aby si uvědomil fyzické limity dětského vnímání. Batoleti ještě nemůžete hrát příběh s vyústěním a pointou, ale můžete je provádět situacemi, které mu připomenou něco z života doma, a přitom nabídnou nové dojmy. Vyvážení názorných a imaginárních akcí, použití předmětů, jejichž účel je třeba domyslet, to je doména pro dětskou fantazii. Stejně tak jako umírněná práce se zvukem a světlem a také eliminování výrazných barev, což je další emblematický znak FysioArtu – vystříhá se nabízet cokoliv křiklavého, podbízivého a prvoplánového. Metaforicky řečeno nesnaží se vybarvovat uměle svět, ale ukazovat, že všednost hraje sama všemi barvami, jen je musíme umět objevit. Což je univerzální apel a platí pro všechny diváky, od jednoho do sta let.
Hana Strejčková: ŤukyŤuk
25. listopadu 2025, 16:30 hodin
Prostor KUK, Praha
Realizační tým
Autor, režie: Hana Strejčková
Hudba: Michal Müller
Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová
Scénografická spolupráce: Ateliér Nožka – Jiří Křivonožka
Světlo, zvuk: Tomáš Strejček
Účinkující
Filip Novák, Matěj Výborný
