Jste majitelem, dlouholetým ředitelem a především zakladatelem Klášterních hudebních slavností, přičemž se špetkou humoru říkáte, „že tuto akci máte zkrátka na svědomí.“ Jak vás napadlo, založit právě takovýto typ festivalu? A proč vlastně získal svůj charakteristický název “Klášterní“?
Název festivalu vznikl vlastně díky místu, kde festival přesně před 20 lety vznikl. Jedná se o bývalý klášterní kostel v Šumperku, který byl v roce 2005 po mnohaleté rekonstrukci otevřený pro veřejnost. A protože jsme právě zde již pořádali koncerty v sezoně Klasika Viva, tak vymyslet ještě sesterský projekt pro letní měsíce bylo už jen otázkou času.
Takže původně jasná souvislost se sakrálními prostory nebo i se sakrální hudbou?
Původní souvislost se pojí opravdu jen se sakrálními prostory, ale pochopitelně se v žádném případě nebráníme sakrálním skladbám, ba právě naopak.
Letošní ročník je v rámci programu výjimečný svou návazností na výročí několika různých, zdánlivě nesouvisejících osobností. Jednak jde o narození W. A. Mozarta, dále o výročí úmrtí Adama Michny z Otradovic či o narození Jaroslava Ježka. Proč jste se rozhodl reflektovat na svých vystoupeních právě tato tři výročí a ne třeba úplně jiná? Přece jen, rok 2026 nabízí i další výjimečná data…
Ano, máte pravdu, mohli jsme se zaměřit i na jiné skladatele a jiná výročí. Ovšem my také musíme uvažovat, pro koho náš festival pořádáme a v jakých prostorách. Mozartovo výročí bude vždycky divácky i posluchačsky atraktivní, proto jsme i my rádi přistoupili právě k tomuto jménu, které se nabízelo. Současně víme, že žádná velká orchestrální nebo vokálně instrumentální díla v našich prostorách často pořádat ani nemůžeme, protože je fakticky ne v každém městě máme. Ježek a Michna nám zase evokují českou hudbu a umění, proto jsou také pro naše publikum atraktivní. A myslím si, že zrovna Ježek a Michna jsou jména, která si zaslouží pozornost nejen u nás, ale i na jiných hudebních festivalech.
Ano, to dává dokonalý smysl.
Když už ale jsme u těch výročí, pak pokud dobře počítám, tak i Klášterní hudební slavnosti oslaví brzy jedno velké kulaté jubileum, a sice 20 let na scéně (2007–2027). Plánujete již nyní nějaké konkrétní oslavy? Můžete nám alespoň něco málo prozradit, na co se bude možné těšit?
Oslavou už je samotný fakt, že ve své dvacetileté historii letos nabídneme program s největším počtem akcí. Jde o 33 koncertů, přednášek a prohlídek, kterých je opravdu velký počet. K tomu nabízíme také zcela novou řadu koncertů Klášterky neklasicky, kterou se chceme přiblížit i takovému publiku, které není primárně zaměřeno přímo na klasickou hudbu.
Skýtá tedy letošní nabídka koncertů pro návštěvníky a posluchače také nějakou skutečně speciální akci?
Já už jsem trochu naznačil, že budeme pořádat neklasickou řadu koncertů Klášterky neklasicky, na které chceme představovat projekty z jiných žánrů, jako je například swing, jazz nebo šanson. Ale nabídneme například i lahůdkový koncert Pavla Šporcla, na kterém představí všech 24 Capriccií Paganiniho, dále koncert Adama Plachetky s Alinde kvintetem, který zase nabídne Dvořákovy Biblické písně. Uvedeme koncert s hudbou Adama Michny z Otradovic, nabídneme Mozartovo Requiem v podání pouze mužských a chlapeckých hlasů a myslím, že zajímavé bude určitě i provedení Malého prince, což je „majstrštyk“ herce a zpěváka Jana Ciny.
Na festivalu každoročně vystupuje mnoho zvučných jmen. Letos to bude například již zmíněný Pavel Šporcl, Radek Baborák a Hana Baboráková, „pracovní duo“ Kinský a Novák, Ivo Jahelka, Adam Plachetka nebo Bára Basiková. To všechno jsou velmi známá jména, ale každé je spjaté se zcela jiným hudebním světem. Jak se osvědčuje tato „velká syntéza“ u posluchačů?
U nás se ta syntéza velmi osvědčuje, protože jsme regionální festival a musíme pracovat i s populárnějšími jmény umělců, nejen z klasické branže, ale samozřejmě i z té mimo-klasické. Vždy je naším záměrem držet určitou tematiku festivalu, a pokud je to jen trochu možné, tak také vycházet z klasických základů. Proto se například Bára Basiková bude představovat v komorním programu. Dalšími komorními programy budou právě večery s jazzem a swingem či šansonem.
Prakticky vzato si může téměř každý na našem festivalu vybrat to, co ho zaujme, a současně se možná může nechat zlákat i k návštěvě takového koncertu, který by ho předtím žánrově nenapadl.
Klášterní hudební slavnosti jsou poměrně rozsáhlou akcí, co se týká míst účinkování. Kde všude se letos kromě již tradičního Šumperka vystupuje? A mají ta místa nějaký specifický důvod?
Od počátku jsme se snažili, aby místa našich koncertů měla vždy nějakou souvislost s tím slovem „klášterní“. To znamená, že buď jsou, anebo historicky byla v majetku církve, či alespoň sloužila nebo slouží k církevním účelům. Dalším kritériem byla také atraktivita lokalit, protože se snažíme pochopitelně pracovat i s géniem loci, například v případě Jeseníku. Proto se objevují místa jako Karlova Studánka, Rýmařov, Račí údolí… Na dalších místech se zase osvědčila nějaká historická komunikace či zájem o spolupráci nebo se nám prostě jen líbil prostor, který vyhovoval právě tomu slovu „klášterní.“ Lidé dnes totiž nejezdí na koncerty jenom za zážitky hudebními, ale často své návštěvy na našich koncertech spojují i s delším pobytem, návštěvou hor, přírody a tak podobně.
Zaslechla jsem také něco o tématu „mosty“? Jakou má architektonický most spojitost s klasickou, potažmo běžnou hudbou?
Téma mosty se nám obecně zdálo být velice nosné. My totiž vnímáme most jako propojení mezi generacemi, které chodí na naše koncerty, které hrají na našich koncertech, bereme mosty jako spojení mezi naší kulturou a naším regionálním rozvojem a současně jsme rádi využili skutečnosti, že mosty stavěli významní podnikatelé, kteří pocházeli právě z našeho regionu. To byla především rodina Kleinů ze Sobotína, která v 19. století postavila vlastně většinu železnic v tehdejším Rakousku. No a k železnici patřily přirozeně i mosty.
Kromě koncertů tedy plánujete také doprovodné kulturní akce. Například v Muzeu silnic ve Vikýřovicích prohlídku Po stopách již zmíněných bratří Kleinů nebo přednášku Kleinové, mosty mezi regionem a Evropou.
Ano, to je právě ta souvislost s letošním tématem mosty a s rodinou, která ty mosty stavěla. A to byla rodina Kleinů. Tato rodina sídlila v Sobotíně, patřil jí zámek v Loučné nad Desnou a právě v Sobotíně je nyní po rekonstrukci k vidění i mauzoleum rodiny Kleinů. Ve Vikýřovicích zase můžete v Muzeu silnic navštívit expozici, která je této rodině, jako největším stavitelům železnic u nás, věnována.
Jste zakladatel, majitel, ředitel… Ale původně také virtuóz hry na violu. Stane se, nebo se někdy stalo, že vystoupíte na některé hudební události „Klášterek“ jako hudebník sám?
Ano, stane se. Na festivalu jsem si naposledy zahrál v roce 2017, kdy jsme slavili 250. výročí od úmrtí G. P. Telemanna, který právě pro violu napsal jeden z prvních sólových koncertů. Avšak já se už nepovažuji za nějakého virtuosa na violu, já si na ten nástroj rád zahraji se svými žáky. Více se tomu věnovat už ale nemohu. Není totiž moc času na přípravu a bohužel je to potom znát na fyzické námaze, která mě hraní na violu stojí. Nicméně občas mě ruce svrbí, to když vidím na koncertech své přátele nebo bývalé spolužáky, takže něco se tam pak vnitřně vždy potká. Ovšem ta realita je potom samozřejmě mnohem tvrdší. Takže už asi raději zůstanu jen u toho organizování.
Děkuji vám za rozhovor.
