Gerd Albrecht: ČF je nyní v extrémně těžké situaci

Utíká to rychle, možná také proto, že se i po svém notně rozmáznutém odchodu od České filhamonie už zase u nás objevuje celkem pravidelně. Německý dirigent Gerd Albrecht (1935) byl šéfdirigentem prvního českého orchestru v letech 1993-1996, poté, co orchestr vypudil jeho předchůdce Jiřího Bělohlávka.

V zahraničí je Gerd Albrecht uznávanou autoritou, a to zdaleka nejen před orchestrem, a má toho za sebou skutečně hodně. Dřív než to se ale našinci při vyslovení jeho jména většinou vybaví právě Česká filharmonie. Kolem jeho jména se dodnes u nás vznáší jakýsi tajemný opar. Tím spíš je docela zajímavé se teď podívat na to, co se tehdy psalo. Tady je Reflex z devadesátých let:

Pronásledovaný
Když Němec Gerd Albrecht přijímal v roce 1991 místo šéfdirigenta České filharmonie, netušil, že ho o čtyři roky později okolnosti inspirují v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung ke kardinálnímu prohlášení. Prý v Čechách pyká za třistaletou nadvládu Habsburků, za fašistickou okupaci a za podíl bývalé NDR na porážce pražského jara roku l968. Cosi snad předznamenal již dopis vyvěšený na chodbách filharmonie v čase Albrechtova nástupu do funkce. Podepsaný předseda správní rady Ivan Medek v něm hudebníky vlastenecky varoval před jiným než českým dirigentem. Olej do ohně přilil sám Albrecht odmítnutím účasti na slavnostním koncertu ve Vatikánu. Následovaly dirigentovy vleklé kompetenční spory s dnes již exředitelem ČF Ladislavem Kantorem, hořkou šlehačkou na dortu budiž pak nařčení Albrechta z neoprávněného přijetí honoráře ve výši sto čtyřiceti tisíc marek. Ve světle všech těchto skutečností možná mnohým uniklo, že Česká filharmonie si v zahraničí podržela renomé výjimečného orchestru především zásluhou Albrechtovy originální a objevné dramaturgie.

Zkrátka a dobře: Jsou události, které z paměti vymazat nejdou, byť si je nejeden člověk má tendenci po letech možná tak trochu „přikrašlovat“ ku obrazu svému, či si z nich pamatovat jen něco.


Gerd Albrecht se právě dnes a zítra ukáže v naší metropoli znovu, aby společně se Symfonickým orchestrem hl.m.Prahy FOK provedl Beethovenovu Devátou. Byť to bylo v rychlosti, využili jsme možnosti k alespoň krátkému rozhovoru :

S pražským orchestrem FOK provedete Beethovenovu Devátou. Jaká bude? Dá se ještě vůbec přijít s nějakým osobitým pohledem?

Doufám, že každé provedení přináší něco nového…

Jaký význam ve vašem profesním životě Praha má? Jak teď, po letech, na Českou filharmonii vzpomínáte?

Praha v mém životě hrála vždy výraznou roli. Z hlediska mého uměleckého působení to byl nádherný čas.

Sledujete aspoň trochu dění v České filharmonii v posledních letech? Pokud ano, jak situaci v orchestru hodnotíte?

Česká filharmonie je nyní v extrémně těžké situaci.

Co máte po pražských koncertech v kalendáři dál?

Moje nové projekty zahrnují koncerty s Berlínskou filharmonií a představení v dražďanské Staatsoper.

Přináší vám ve vaší profesi větší uspokojení opera nebo koncerty?

Na to neodpovím…

Jaké konkrétní orchestry máte nejraději?

Mám rád všechny dobré orchestry.

Stále působíte dojmem, že i ve svých letech máte dostatek energie na nové projekty a plány. Co vás udržuje ve formě?

Během posledních třiceti let jsem se soustředil na hudební vzdělávání dětí a mládeže. A v budoucnu v tom budu pokračovat.

Díky za vaše odpovědi.

Související články


Reakcí (14) “Gerd Albrecht: ČF je nyní v extrémně těžké situaci

  1. Já bych spíš řekl, že smutno mu je, když diriguje generální zkoušku, při které se trapně předvádí odboráři a nepoučená školní mládež spolu se zmatenými důchodci plácají okamžitě, jak orchestr, byť jen na okamžik, zmlkne. Bylo to 8. prosince dopoledne v Obecním domě a bylo to ostudné. Pokud se onen "rozhovor" konal po tomto smutném spektáklu, je s podivem, že vůbec mluvil. mb

  2. ČF už nemá renomé špičkového tělesa ani doma ani v zahraničí. Nemůžou za to šéfdirigenti, ale nekompetentní správní ředitelé a politické vlivy , které jim dopomohly se na místa dostat a rozvrátit tenhle kdysi vzorový příklad českého vztahu k hudbě. Teď už není nic, ani popel…

  3. to: 86
    Nechtělo se mi tomu věřit, myslel jsem, že to byl jen dojem ze zkoušky, a tak jsem šel ještě na dnešní koncert. Bohužel, charakterizujete to celkem přesně. Viděl jsem vloni Petra Altrichtera, jak doslova rozpumpoval Slovenskou filharmonii v Novosvětské ke skvělému výkonu. Tady hudba v čistě orchestrálních větách tak nějak plynula. mb

  4. Bohužel musím souhlasit s negativními komentáři na koncert… pro mě jako muzikanta přítomného na pódiu to byl odstrašující zážitek… ale vzhledem k tomu, že Maestro se neobtěžoval něco nazkoušet, občas se úplně ztrácel, tak to ani líp dopadnout nemohlo… Smetanova síň má navíc nešťastnou akustiku, takže hrát pohromadě jen podle sluchu se moc nedá… Doufám, že dotyčného dirigenta, kterému bylo evidentně jedno, jak orchestr hraje, už nikdy neuvidím… kvůli takovým zážitkům jsem opravdu hudbu nestudovala… Pez

  5. Souhlasím, dojem z koncertu byl velice rozpačitý, rovnýjm dílem k tomu přispěl nepřesvědčivý výkon sboru a sólistů i zcela zarážející chování publika (mezi větami se bohužel netleskalo jen na generálce…). Celkově to působilo jako výchovný koncert pro starší, leč nepokročilé. lukáš

  6. Můj otec, celoživotní hudební organizátor a dramaturg, se na potlesky mezi větami nikdy nezlobil. "Buďte rádi, že přišli na koncert, třeba poprvé v životě. Když se jim to líbilo, ať si zatleskají. Jestli se příště vrátí, třeba už to budou vědět," vždycky říkal. Tleskají turisté, kteří Prahu považují stále za hudební baštu a někteří z nich tady poprvé jdou na koncert. Zvlášť, je-li Óda na radost, tu už určitě slyšeli. A propos, za Beethovenových dob se mezi větami tleskalo zcela běžně, dokonce se i některé věty, které se posluchačům líbily, hned opakovaly. A děti v sále? Zaplať pánbůh, že tam jsou. Je ovšem věcí učitelů, aby je zklidnili. Vadily především orchestru (což chápu z více důvodů), pan dirigent nad tím mávnul rukou, věnuje se dětem programově a ví jistě své. Vratislav

Napsat komentář