Gergijev v Praze aneb Rusové autenticky
O párátko však nejde. Není pochyb o tom, že už třicetileté nepřerušené spojení tohoto dirigenta s Mariinským divadlem v Petrohradu a jeho neoblomný, sugestivní, až umanutě působící přístup k hudbě, když je na pódiu, nesou plody v podobě osobitých, zažitých, jedinečných kreací, ať už na domovské scéně v opeře a v baletu, na zájezdech nebo na nahrávkách.
Ano, ví se, že Valerij Gergijev celá ta léta jezdí hodně po světě a že mnohá jeho vystoupení připravují asistenti; přesto pak svou přítomností a fluidem i dobře dávkovanými podněty dodává výsledkům nejen společenský lesk, ale i podmanivý průběh a charakter. Je pravda, že i v Praze orchestr do určité míry evidentně dával provedení typické zabarvení sám, ze své podstaty a síly. Ale je k tomu potřeba hned říci i pohled z druhé strany. Nebylo to tak, že by Gergijev stál před tělesem formálně. Prostě se může spolehnout na to, že hráči chtějí hrát naplno a že cítí a vědí jak. Nemusí od nich nic vynucovat, může používat úsporná gesta. Stačí to v součtu k tomu, že přinejmenším ruská hudba jim zní dokonale. Čajkovského Patetickou symfonii asi už nelze slyšet lépe zahranou.
Právě na Čajkovského neuhlazené, bez obalu romantické hudbě se ukázalo nejpřesněji, co tak silně působí na hře Orchestru Mariinského divadla. Na prvním místě jsou emoce a intuice, teprve potom přesnost. Víc citu než rozumu. Dokonalost tvaru a výrazu hudby vychází z momentálně vytvářeného obsahu, není ideálem, ke kterému se směřuje racionálně, zdokonalováním stavby a pečlivým sledováním detailů. Slyšeli a viděli jsme jednoznačně nefalšovaný, až fyzický přístup k hudbě. Umění jako výraz života. Čajkovského velmi osobní hudba to umožňuje. Ostatně název Patetická není přesný. V originále byl určitě zamýšlen ve smyslu „vášnivá“. A tak opravdu symfonie vyzněla. Nejen melancholicky a vzníceně, ale vyhroceně směrem k pólům bolestínství, zoufalství, naděje, rezignace, s tanečními i jinak šťastnými reminiscencemi, velkolepě ve vzpínajících se citových vlnách, potichu v osamění. V ruském pojetí to není niterná hudba, ale spíše nefalšovaný pohled do rozedrané duše nešťastníka. Přestože je možné sledovat, jak těleso s dirigentem pracuje s agogikou, s náladou, s klarinetovými sóly a dalšími prvky, jde víc o bezděčný výsledek než o kontrolovaný záměr.
Velmi „rusky“, možná ještě víc, než skladatel zamýšlel, zazněla i suita ze Stravinského baletu Pták Ohnivák, impresivní i melodická, pohádková, zdůrazňující nicméně, že jde o pohádku národní. Orchestr hraje kompaktně, obě skladby má pod kůží. Dirigentovi někdy stačí jen naznačovat takt a včas připomínat rozhodující okamžiky očima, pohledem, lehkým kývnutím hlavy. Nemusí neustále modelovat průběh rukama, naléhavost se odehrává nenápadněji. Zvláštní je, jak Gergijev zároveň nedává najevo emoce, když hudba skončí, když se klaní.
Debussyho Faunovo odpoledne – Prélude à l’après-midi d’un faune – bylo v úvodu večera francouzskou hudbou tak, jak ji vidí Rusové. Jemnou, ale ne snovou. Ale nevylučuje se to. Ukázalo se alespoň mnoho společného se Stravinského partiturou.
Rusové hráli v Praze nenapodobitelně autenticky a vyvolávali dojem podobný asi tomu, když nejlepší české těleso hraje v cizině Novosvětskou, Slovanské tance nebo Vltavu. Vlastně asi ještě silnější. Dojem nikoli mezinárodně univerzální, ale bezohledně národní, hodně charakteristický, totální. Se vším, co k tomu patří. Autenticky ruské, jiné než obvyklé tuzemské, bylo však ve vysoké koncentraci krajanů i publikum ve zcela zaplněné Smetanově síni. Rovněž se vším, co k tomu patří.
Hodnocení autora recenze: 95%
Valerij Gergijev & Mariinsky Orchestra
Dirigent: Valerij Gergijev
Symfonický orchestr Mariinského divadla
23. března 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Claude Debussy: předehra k Faunovu odpoledni
Igor Fjodorovič Stravinskij: Pták Ohnivák
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll op. 74 ” Patetická “
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
