U příležitosti vydání své nové knihy poskytl Gidon Kremer rozhovor, který zaznamenala Anne-Catherine Simon pro list Die Presse, 9. 6. 2013. 
Když roku 2011 odřekl Gidon Kremer účast na festivalu ve Verbieru, středisku zimních sportů ve Švýcarsku, říkalo se, že je nemocen. Ve skutečnosti nechtěl světoznámý houslista „dýchat vzduch, prosycený zkreslenými hodnotami touhy po senzaci“, jak napsal řediteli festivalu. „Všichni máme co do činění s jedovatým vývojem našeho hudebního světa, v němž platí ‚hvězdy‘ víc než kreativita, hodnocení žebříčků víc než skutečný talent, čísla víc než zvuk.“
Lotyšský umělec od té chvíle trávil čas zformulováním svých předpovědí o hudebním provozu zahlceném komercí do knižní podoby. Kniha Dopisy mladé klavíristce vznikla na základě seznámení s mladou umělkyní. Adresátka dopisů Aurelia je takzvaná „rising star“, jejím vzorem je Martha Argerichová a všechno nasvědčuje tomu, že udělá světovou kariéru. A přesto by mohla jako umělkyně prohrát, varuje Kremer – „vzdor velkému úspěchu, přes ujišťování zprostředkovatelů, že jí prosadí vyšší honoráře, vzdor nesčetným komplimentům a slibům, že se využije všech možností, aby mohla uskutečnit vlastní projekty a ideje.“ Proč? Protože ještě nikdy, snad ani v období diktatur, nebylo tak těžké zůstat jako umělec sám sebou.
„Skutečné umělecké osobnosti jsou dnes mnohem vzácnější než lidé, kteří nemají mobil,“ píše Kremer. „Všechen ten tlak, cílený na to, aby se vytvořilo velké jméno,“ posiluje umělce v myšlence, že je jeho vlastní cesta cosi zvláštního. Přitom je to „v zásadě imitace nebo varianta, která se imitací stane“.
Kremer vypráví o interview s jednou slavnou kolegyní. „Na otázku, jak dospěje ke svému způsobu interpretace, nevzrušeně odpověděla, že si poslechne dostupná CD a z nich si vybere to nejlepší.“ Nebo o japonském houslistovi, který mu předehrál. „Už po několika vteřinách mi cosi vadilo.“ Houslista totiž imitoval až do posledního detailu Kremerovu hru, nacvičenou podle videa.
Padnou také jména nedávného úspěšného dvojspřeží Netrebko–Villazón a klavíristy Langa Langa – jako symbolů pro „nemoc, která nás všechny zachvacuje, a aniž si toho všimneme, stravuje nás“. Tak docela se však „praví umělci“ pro Kremera neztratili. Po tři desetiletí vedl dnes 66letý umělec festival komorní hudby v Lockenhausu v Rakousku. „Zde jsem zažil začátky Andráse Schiffa, Krystiana Zimmermana, Kim Kashkashianové, Mischi Maiského, Olega Maisenberga, Irene Grafenauerové a Heinze Holligera.“ Jako vzor uvádí svého nástupce v Lockenhausu, cellistu Nicolase Altstaedta. „Odmítl smlouvu s jednou velkou firmou, protože si nechtěl nechat od nich vnucovat, co má pro svůj úspěch všechno udělat.“ Jako „idealisty“ této generace jmenuje také houslistku Alinu Ibragimovu, Cuarteto Arriaga nebo ruského klavíristu Daniila Trifonova.
Kdyby Gidon Kremer poslechl, co chtěl „hudební provoz“, jedna z jeho nejúžasnějších nahrávek by pravděpodobně nevznikla – totiž ta s dodnes podceňovaným Schumannovým Houslovým koncertem (s Harnoncourtem). „Ta skladba není vykalkulována na úspěch, je to přihlášení se k vnitřnímu světu, jak to nenalezneme ani u Brahmse nebo Čajkovského,“ říká Kremer.
Více než jindy se dnes „denně ptá, co je tak důležité, abych to nutně musel udělat“. Vždy propagoval díla soudobých skladatelů, i po zbytek života by chtěl „pomáhat k životu skladatelům, v nichž tkví něco zvláště cenného“ – například Rusovi Mieczyslavu Weinbergovi. Pouze jedno z jeho přání se však pravděpodobně nikdy nesplní: „Stále sním o tom, mít v životě trochu klidu.“
