Festival stihnutý na poslední chvíli – Dresdner Musikfestspiele 2013

Dramatické sdělení z titulku tohoto článku by se dalo stejně dobře vztáhnout i na letošní ročník Pražského jara… Ve stejný okamžik, kdy zaplněná Smetanova síň Obecního domu aplaudovala na závěrečném koncertu České filharmonii s dirigentem Vasilijem Sinajským a zdvihající se hladina Vltavy začala povážlivě hrozit Praze další povodní, končil o sto třicet kilometrů dál jiný prestižní festival. Na programu byla zejména vokální a instrumentální díla výstředního amerického písničkáře a skladatele Rufuse Wainwrighta (u nás bychom se s ním měli setkat na nejbližších Strunách podzimu) a dělo se tak paradoxně v prostorách drážďanské galerie moderního umění Albertinum, nákladně zrekonstruované po devastaci rozvodněným Labem v roce 2002. Jakkoli už v tu chvíli museli organizátoři Dresdner Musikfestspiele tušit, že katastrofa, ohrožující Prahu, se téměř jistě nevyhne ani Drážďanům, mohli si 2. června večer přeci jen oddechnout – jejich ambiciózní hudební svátek, odehrávající se postupně na více než dvaceti (!) místech aktuálně ohroženého města, se završil téměř za pět minut dvanáct v plánovaném rozsahu.Drážďanský hudební festival je událostí, jíž se u nás obvykle mnoho pozornosti nevěnuje. Má to své opodstatnění: většinou se téměř dokonale překrývá právě s konáním Pražského jara, které naše hudbymilovné publikum považuje za natolik významný každoroční vrchol českého hudebního života, že se po obdobné akci – byť doslova za rohem – příliš nepídí. Je to ale rozhodně škoda: srovnání občas neuškodí…

Musikfestspiele v hlavním městě Saska vznikly v roce 1978 coby stranické rozhodnutí berlínských aparátčíků, přesvědčených o tom, že se město na Labi, stále ještě klopotně rekonstruované po ničivých náletech z konce druhé světové války, musí stát jedním z nejvýznamnějších kulturních center tehdejší Německé demokratické republiky. Naštěstí se ukázalo, že město je schopné svou velkolepou hudební historii a tradici opět probudit k životu a festival v něm brzy našel své pevné místo. První intendant doktor Winfried Höntsch, který Musikfestspiele vedl až do roku 1991, navíc stanovil pro každý ročník téma, podle nějž byl program koncipován. Od zcela konkrétních pojmenování typu Opera dvacátého století, Mozart jako hudební dramatik, Verdi a Wagner v Drážďanech přes Čtyři desetiletí socialistické hudební kultury v roce 1989 se stal ústřední motiv spíše reklamním sloganem, jehož výklad bývá obvykle poměrně široký. Za současného vedení respektovaného violoncellisty Jana Voglera, zahájeného v roce 2009, se tak festivaly odehrály s podtituly Nový svět, Ruslandia, Five Elements a Srdce Evropy. Ten letošní zněl Empire neboli Říše a plakáty a billboardy po celém městě vysvětlovaly, z jakého důvodu: fotografie typické anglické telefonní budky na pustém ostrůvku poukazovala zejména na velký podíl britské hudby v aktuálním programu.Už v časech skrytých za železnou oponou se festival snažil přivážet do Drážďan to nejlepší, co tehdejší svět klasické hudby nabízel: recitály Marilyn Horne, René Kolla, Barbary Hendricks a Dietricha Fischer-Dieskaua či koncerty Berlínských filharmoniků, orchestru Teatro alla Scala či New York Philharmonic. A právě tento orchestr zahájil i letošní ročník, netradičně nikoli v Drážďanech, ale z důvodů své celoněmecké prezentace v Konzerthausu v Berlíně dne 11. května 2013. Ale pozor, v samotných Dráždanech se filharmonici z New Yorku pod taktovkou svého šéfdirigenta Alana Gilberta představili následně hned dvakrát, a to nejprve 13. května v Semperově opeře a den nato v takzvané Oranžerii moderní továrny firmy Volkswagen, nazvané Gläserne Manufaktur.

Pro návštěvníky saské metropole, kteří jsou v průběhu roku zvyklí navštěvovat hudební produkce v Semperoper, Frauenkirche, Kreuzkirche nebo sídle Dráždanské filharmonie Kulturpalastu, může být festivalová nabídka dalších zajímavých lokalit malým zjevením a možná i popudem k dalšímu prozkoumávání dříve neznámých koutů pozoruhodného města. Kromě výše zmíněných míst se tak hraje i v Německém muzeu hygieny, Katolické katedrále Hofkirche, Rezidenčním zámku Kleiner Schlosshof, zámcích Pillnitz a Wackerbarth a celé řadě dalších pozoruhodných světských i církevních staveb a areálů.

Před výčtem umělců a hudebních těles právě proběhlých Musikfestspiele Dresden si pak musí Pražské jaro připadat tak trochu jako chudší příbuzný… Takto vypadal velmi stručný výběr z letošní nabídky: orchestry Academy of St Martin in the Fields, City of Birmingham Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra London, Royal Stockholm Philharmonic Orchestra; dirigenti Ivor Bolton, Sir Neville Marriner, Kent Nagano, Andris Nelsons či Esa-Pekka Salonen; pěvci Jonas Kaufmann, Bejun Mehta nebo Mark Padmore; instrumentální sólisté Emanuel Ax, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Viktoria Mullova, Frank Peter Zimmermann – to vše je opravdu jen malý příklad velkých jmen, která se mezi 11. květnem a 2. červnem v Drážďanech objevila. Výslovně zmínit je pak třeba koprodukční koncert s naším festivalem Janáčkův máj v podobě provedení Elgarova oratoria Gerontiův sen, o jehož ostravské repríze server Opera Plus podrobně informoval. Jedinou změnou byla v drážďanské premiéře 12. května osoba sólisty, přednášejícího basový part: oproti Richardu Novákovi v ostravské hale Gong zpíval v drážďanském Kreuzkirche Alastair Miles (namísto původně avizovaného René Papeho).