Operní panorama Heleny Havlíkové (123)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 3. do 9. června 2013
– Proč až na druhé premiéře?
– Další myslivečkovské spříznění Collegia 1704
– Adrenalin belcanta
– Inspirace na dny příští 
*** 

Proč až na druhé premiéře? 

Druhá premiéra Dvou vdov v Národním divadle 3. června bohužel jen potvrdila, že se dirigentovi Robertu Jindrovi nepodařilo dát hudebnímu nastudování sjednocený tvar, orchestr stále působil nesourodě a oproti první premiéře dokonce hrál ještě méně soustředěně a dopouštěl se více nepřesností v souhře. Už při prvním premiérovém uvedení bylo zřejmé, že inscenačnímu týmu Jiří Nekvasil (režie), Daniel Dvořák (scéna), Theodor Pištěk (kostýmy) a Ladislava Košíková (choreografie) se v prázdném rozlehlém prostoru jeviště nedaří překonat unylou salonní uhlazenost a oživit ji lehkostí a vtipem konverzační komedie.

Proč si však vedení opery „schovávalo“ lepší obsazení na druhou premiéru? Marii Fajtové se vedle Jany Sibery daří Karolinu vyjádřit plastičtěji jako energickou, podnikavou ženu s jiskrou šibalství a s perlivým sopránem, zrazovala ji však intonační přesnost koloratur. Richard Samek zpíval zamilovaného Ladislava s lyrickou kantilénou a vroucností, ve vyšších polohách se mu však hlas lámal. Bas Zdeňka Plecha je sice znělejší a průraznější než Luďka Veleho, s hereckým ztvárněním Mumlala si nad rozšafně kymácivou chůzi neví příliš rady. Po smutném zjištění, že naše první scéna nemá v současné době bezproblémové obsazení pro tři role základního díla českého smetanovského repertoáru, se hvězdou celého nastudování nakonec stala Dana Burešová jako Anežka. Její sytý plný hlas a hloubka vyjádření proměny truchlící vdovy do zamilované ženy konečně vnesly do Dvou vdov standardy, které bychom v Národním divadle měli očekávat. O tom, že především právě její výkon oslovil publikum, svědčil i nadšený potlesk, který právě ji provázel.Nejvtipnější na novém nastudování Dvou vdov stále zůstává plakát se dvěma rakvičkami se šlehačkou – že je ovšem v závěru inscenace spořádá právě Mumlal, napovídá, proč tyhle Dvě vdovy zůstaly bez humoru jen na půli cesty k soudobému ztvárnění této opery.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Další myslivečkovské spříznění Collegia 1704

Zda se Josefu Myslivečkovi (1737-1781) v dobách jeho největší slávy v Itálii přezdívalo „Il Boemo“ nebo „Il divino Boemo“ není dnes podstatné – důležité je, že dílo tohoto skladatele začínáme doceňovat doma, byť s velkým zpožděním. Velkou zásluhu na znovuobjevování Myslivečkova odkazu má dirigent Václav Luks, který neúnavně řadu let pracuje na oživení pokladnice barokní hudby a jeho soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 jsou spolehlivou značkou a zárukou špičkové interpretace staré hudby, dnes již v evropském měřítku.

V rámci Pražského jara 2013 zaznělo 29. května v Dvořákově síni Rudolfina Myslivečkovo oratorium La Passione di Gesú Cristo – a po jeho Olympiádě v Národním divadle to byl další zásadní vklad do prosazování Myslivečkova díla v mezinárodním kontextu.

Na čí zakázku Mysliveček zhudebnil libreto Pietra Metastasia (který ho vytvořil pro Karla VI. na počátku svého pobytu ve Vídni, kdy se v roce 1730 stal dvorským básníkem), už asi nezjistíme – podle některých pramenů je ovšem možné, že bylo po premiéře ve Florencii provedeno v Praze u Křižovníků v roce 1773. Metastaiovo libreto se poněkud vymyká obvyklému baroknímu způsobu zpracování pašijové tématiky – nemá vypravěče, který nás provází posledními dny a hodinami Kristova života, a také nekončí radostnou zvěstí vzkříšení a příslibu nového života, jak ji známe z evangelií, ale snaží se spíše o vhled do pocitů a duší aktérů, kteří byli nablízku při Kristově smrti. Všichni jsou vystaveni zkoušce pevnosti své víry – Kristus zemřel a jeho učedníci zoufale očekávají jeho zmrtvýchvstání – u vědomí své nedostatečnosti a viny čekají trest za svá selhání a zpytují své svědomí, zda se nemohli zachovat statečněji. Rozhřešení se jim ale zatím nedostane.

Na svou dobu nebývale moderní libreto podněcovalo tehdejší umělce a bylo podle dostupných údajů v průběhu let 1730 až 1812 zhudebněno na padesátkrát. Mysliveček v době, kdy byl na svém kompozičním zenitu, k tématu přistoupil sice jako k tradičnímu pašijovému námětu, ale se zkušeností italského pojetí „azione sacra“ se mu podařilo vybudit zvláštní dráždivé napětí mezi tokem hudby (která by obstála v tehdejší opeře) a až „existenciálně“ pojatým textem libreta, zachycujícím úzkost, nejistotu a pochybnosti lidí na životní křižovatce, kdy barokní ornamentika jejich partů je jen jakoby záchytnou sítí, poskytující jim oporu v jejich rozhodování, co se svými životy dále učinit. Právě tento moment životní zkoušky se všem čtyřem sólistům podařilo skvěle postihnout, stejně jako vyvažovat napětí mezi duchovním a světským pólem partitury – při zvládnutí vysokých nároků na pěveckou techniku, v níž si toto oratorium nijak nezadá s brilantními party, dlouhými frázemi i výrazovými nároky opery seria.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Dvě vdovy (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="57095" size="small"]

Vaše hodnocení - Mysliveček: La Passione di Gesù Cristo - Collegium 1704 (Pražské jaro 2013)

[yasr_visitor_votes postid="58543" size="small"]

Vaše hodnocení - Donizetti: Anna Bolena (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="58200" size="small"]

Mohlo by vás zajímat