Giselle třicet let poté – manifest dekadence

Režisér Jan Komárek, jak už to u něho očekáváme a předpokládáme, naprosto nesleduje trendy a soudobé kontexty; sleduje pouze své umanuté představy. Jan Komárek loví a vytváří momenty krásy ve svém vlastním výlučném chápání. A tyto momenty krásy jsou pro něho vždy odstíněné určitou deformací, která jednak onu krásu zvýrazní, jednak nám způsobí bolest, která náš prožitek prohloubí. Tanečník a choreograf Michal Záhora je momenty krásy fascinován rovněž, jak o tom vypovídalo zejména jeho někdejší společné představení s tanečnicí a choreografkou Lenkou Bartůňkovou Orbis Pictus, v němž sled takových momentů z dějin výtvarného umění tvořil páteř tanečního díla. I u něho měla krása za lomítkem nostalgii.

V nedávných dnech Jan Komárek uskutečnil v kvazi-sakrálním prostoru žižkovského Atria taneční a hudební koncert, jehož hvězdami byli tanečník Michal Záhora a cellista Petr Šporcl. Ten provedl promiskuitní, ale melancholickou náladou spřízněný hudební materiál – skládal se z Bachova Preludia C dur, Sonáty pro violoncello György Ligetiho a děl českých skladatelů Ondřeje Štochla (Tetralog) a Petra Hejného (Metal sonáta). Cellista byl exponován přímo na jevišti – v performativním prostoru intimní scény Atria, uvedl publikum do nálady, zhodnotil vjem z architektury prostoru, připravil na taneční výstup. Vlastně ne taneční! Hororový, záhrobní.

Netečný perfekcionismus muzikanta se dostal do prudkého střetu se šíleností tance, od kterého se cellista na komorní scéně nachází na dosah. Hudebník nicméně zůstává v reálném světě, jako by „nevnímal“ tanečníka, nevnímal, co jeho hudba vyvolává k životu za příběh, což zesiluje pocit, že to, co se na scéně děje, musí být náš znepokojivý blud. My diváci se silou magie pohybu a vizuálního vjemu samovolně ocitneme na straně šílenství. Na straně dramatu.

Vysoký štíhlý tanečník Michal Záhora v bohatě řasených a dlouhých ženských šatech z černého organtýnu, i tvář zahalenu černou rouškou, vniká znepokojivě do zatím nezproblematizovaného prostoru. Je přímo manifestem dekadence. (Záhrobní kostým je dílem návrhářky Zuzany Kubíčkové.) Děsí i vyvolává soucit. O tom, že jde o oživlou mrtvolu, nějak vůbec nepochybujeme. Nahá mužská chodidla a velké dlaně té probuzené mrtvé navozují dojem čehosi staropanenského, jakési „opožděné Giselle“, Giselle, která zemřela sice jako panna, ale ne dojemně včas. Celý taneční výstup stojí na ustavičném střetu mužského a ženského prvku v těle interpreta. Jeho výška, jeho chodidla a dlaně nás stále upozorňují, že pod záplavou černého organtýnu je hranatý muž; jeho technika, zejména jeho velké – quasi ženské rozsahy – matou a vlastně přispívají k děsu. Jako by se tato vdova, tato „Černá paní“ pokoušela nejen splynout se zdmi Atria, ale jako by se pokoušela s těmito zdmi přímo milostně sloučit v jakémsi neohrabaném opožděném sexu Giselle, která nezemřela včas.

Jak stylizovaná pomalost, tak záhrobnost výstupu snadno evokuje vzpomínku na butó; to se týká jak celkového obrazu, tak pro butó typické záhrobnosti; pohybově ovšem Michal Záhora čerpá z jiného slovníku. Co tento výstup s butó společného má, je estetika, v níž jdou krása a bolest ruku v ruce.

Celé představení je křehce a vybraně stylizovaný tvar se silnou atmosférou; pouze v závěru si autor inscenace nedokázal odpustit vložit do inscenace malé filmové promítání, připomínající rodinné video. Je to zřejmě silnější než on… S touto výjimkou Jan Komárek opět potvrdil, že je do svých vnitřních obrazů zahleděným umělcem, který se naprosto, naprosto nestará o to, aby „zapadl“.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

 

Koncert pro NI
Námět, choreografie, účinkuje: Michal Záhora
Režie, scénář, hudební koláž, video, světla: Jan Komárek
Petr Šporcl (violoncello)
Kostýmy: Zuzana Kubíčková
Zvuk: Eliška Bejčková
Premiéra 21. března 2018 Atrium Žižkov Praha

program:
Johann Sebastian Bach: Suita č. 3 C dur – Prelude
György Ligeti: Sonata for Cello solo
Ondřej Štochl: Tetralog
Petr Hejný: Metal sonáta

www.atriumzizkov.cz