Pokud začnu od tohoto tvůrčího tandemu, musím říci, že oba dva pánové si vzájemně moc nesedli. Chybný byl můj kalkul o ideální spolupráci dvou umělců, kteří odešli do exilu. Bylo to také dáno tím, že Jiří Kout partituru Růžového kavalíra mistrně ovládal (koneckonců ji také dirigoval v Met), zatímco Juraj byl vlastně operní začátečník, který myslím ani neznal noty. Vykompenzoval to tím, že se celého Růžového kavalíra naučil zpaměti.
Pod tíhou Koutovy dominance Herz trpěl a sténal. A Kout ho vskutku nešetřil, jeho ostré špílce mířily na Juraje každou chvíli.
Vzpomínám si, jak na první hlavní zkoušce zastavil v prvním jednání orchestr a zpěváky v místě, kdy vedle Maršálky, Oktaviána a Ochse, nalézajících se již na scéně, přicházejí další postavy – italský zpěvák, učenec, kadeřník, notář, atd. – a kromě nich též prodavač psů, jenž přichází ukázat Maršálce své přírůstky v kleci. Už si nevzpomínám, proč Juraj umístil do klece místo psů ptáky.
Kout (na celé divadlo): A to je jako co, pane režisére?
Herz: To jsou ptáci, pane dirigente.
Kout: Tam mají být ovšem psíci a ne ptáci. Proč jste tam dal ptáky?
Herz: To je na dlouhé vyprávění, pane dirigente.
Kout (k orchestru): Tak oni tam mají být psíci a on tam dá ptáky. Já fakt nevím, na co myslí. (řev smíchu z orchestřiště)
Největší ránu pro Juraje Herze však znamenala první zkouška orchestru s jevištěm po jeho klavírní generální zkoušce s klavírem, jelikož všichni zpěváci zapomněli na režijní aranž a na forbíně zoufale pozorovali dirigenta Kouta, aby se „chytli“. Juraj tiše úpěl kdesi vzadu v parteru. Já jsem ho utěšoval, že až proběhne pár zkoušek orchestru s jevištěm, zpěváci se umravní a vrátí se jistojistě do narežírovaných pozic.
Herz: Já už na to nemám prostě nervy. Když dělám film, tak to, co natočím, mám v krabicích na pásech a nikdo mi to už vzít nemůže. Ale tady je to každý den jinak. Já jsem sice dělal spousty činoherních představení, ale tam je to úplně něco jiného – žádná partitura, žádný dirigent, jenom herci, žádný sbor, žádný orchestr.
Srstka: Juraji, to dobře dopadne, neboj se, tak je to u opery vždycky.
Herz: Už v životě operu dělat nebudu, ani toho Borise Godunova, kterého jsi mi nabízel.
Měl jsem pravdu, ostatně jako vždycky, že. Premiéra dopadla výborně, režie zajímavá až jímavá, hudební nastudování famózní, inscenace se dočkala spousty ocenění. Ale Juraj svůj slib, jenž si uložil sám sobě, splnil a již nikdy operu nerežíroval.
Tak promiň, Juraji, že ve vzpomínce na Tebe nepoužívám ohromných slov, která teď znějí na Tvou adresu ze všech stran. Vzpomínám na Tebe.
