Sto padesát let divadla v Plzni (3)

Opera a balet od roku 1945 do roku 1970
V květnových dnech pětačtyřicátého roku, když Patton osvobodil Plzeň, došlo v plzeňském divadle ke zvláštní události. Do divadla se dostavil elegantní muž v uniformě kapitána US Army a prohlásil, že by si rád v divadle zadirigoval. Protože důstojníkům vítězných armád se obvykle neodporuje, vzali ho vážně a ukázalo se, že se nezmýlili. Tím mužem byl jistý Walter Ducloux.

Ducloux pocházel ze švýcarského Lucernu, vystudoval filologii a hudbu, které se rozhodl věnovat. Když do Lucernu přijel hostovat Arturo Toscanini, zaujal ho mladý adept dirigování Ducloux natolik, že ho vzal s sebou do USA. Tam se z něj stal velmi dobrý dirigent a americký občan. Ve štábu generála Pattona fungoval jako tlumočník a staral se o kulturní život velení. Ducloux se ukázal jako bystrý a pohotový dirigent. Odešel spolu s americkými vojáky, ale zakrátko se vrátil. V Čechách se mu zalíbilo, a rozhodl se, že zde zůstane. Nastudoval a dirigoval řadu představení, hostoval v Praze, Liberci či v Brně. Tam si ho všiml Ota Zítek, který se – po krátkém zdejším působení Emila Františka Buriana – vrátil do Brna, do města svých velkých úspěchů, jako ředitel. A když mu Duclouxe doporučil i Ivo Váňa Psota, jenž jej znal ze svého amerického působení, nabídl mu hostování. Inscenace Mozartovy Figarovy svatby dopadla dobře a Ducloux měl být s platností od 1. dubna 1948 angažován jako hlavní dirigent Janáčkovy opery.

Ale vraťme se do Plzně. Pro sezonu 1945/1946 byl jako šéf opery získán profesor Pavel Dědeček, pedagog, který stál u začátku kariéry mnohých špičkových českých dirigentů dvou generací (jen namátkou Kubelík, Ančerl, Smetáček, Košler).

V Plzni Pavel Dědeček nastudoval řadu výborných inscenací z české tvorby (Smetanovy opery Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Tajemství a Libuše, Foersterova Jessika). Jako dirigent se v Plzni představil i jeho mladý žák, jenž měl před absolutoriem a Dědeček ho vzal do Plzně jako korepetitora, dirigent Václav Nosek. A už tenkrát to byl takový Nosek, jakého jsme poznali později. Nastudoval a dirigoval do té doby v Plzni neprovedenou Pergolesiho frašku La serva padrona a Ariadnu na Naxu Jana Antonína Bendy, kterou sám také režíroval. Vedle něj pokračoval ve své záslužné činnosti Antonín Barták, ke kterému se přidal Walter Ducloux. V souboru se začali prosazovat sólisté, kteří se brzy stali oporami souboru (Anna Kasalová, Helena Lexová, Blanka Vecková, Jitka Jůzková, Věra Vlčková, Josef Hořický, Oldřich Černoch, Antonín Zlesák).

Tento delší úvod považuji za dosti důležitý, protože charakterizuje atmosféru, která tehdy panovala, a všeobecný optimismus při očekávání věcí příštích, v Plzni ještě umocněný specifickým osudem města v roce 1945.

Pavel Dědeček Plzeň po roce opustil. Dochází i k výměně ředitele. Stanislav Langer nastupuje do ředitelské funkce v Ostravě, a v Plzni se ředitelem stává herec Jarmil Škrdlant. Antonín Barták se naplno věnoval své záslužné činnosti a šéfovským povinnostem. Je velmi zajímavé přečíst si článek v Divadelním almanachu Městských divadel v Plzni 1946–1947, v němž profesor Antonín Špelda A. Bartáka zpovídá. Antonín Barták měl velkolepé plány, jenže – i když se mnohé po osvobození zlepšilo (orchestr, který samozřejmě hrál i v operetách, měl více než padesát členů, sbor jich měl pětatřicet) – soubor opery se stále musel potýkat s nejrůznějšími problémy provozního a ekonomického charakteru. O dvě z nejúspěšnějších premiér sezony 1946/1947 se zasloužil Walter Ducloux. Byla to inscenace Weinbergerova Švandy dudáka a především vynikající Beethovenův Fidelio v režii Alfréda Radoka.

V roce 1947 přichází do divadla nový dirigent, šestadvacetiletý František Belfín. Výborně na sebe upozornil už svým nastudováním Dalibora v září 1947. Po Novém roce slavil další úspěch Walter Ducloux, když přenesl do Plzně svou a Wasserbauerovu brněnskou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby. V té chvíli je Walter Ducloux už jednou nohou v Brně. Nakonec W. Ducloux z Plzně sice odešel, ale nikoli do Brna. Podal nám vysvětlení, proč k tomu nedošlo – ovšem až po čtyřiačtyřiceti letech, když jsme mohli Waltera Duclouxe znovu v Plzni přivítat. Dirigoval tam dvě úspěšná představení Verdiho Maškarního plesu. Vytáhl z kapsy zažloutlý list, na němž stálo, že je s platností od 1. dubna 1948 angažován jako dirigent do Janáčkovy opery. Podepsán Ota Zítek, ředitel. Doplnil to slovy: „… ale v únoru se hrála v Praze jiná opera, a tak jsem z Československa, které jsem si zamiloval, odešel a už jsem nevěřil, že se tam ještě někdy podívám.“

Ta „opera“, o níž Walter Ducloux hovořil, přinesla jednu důležitou změnu, jejíž skutečný smysl většina těch, koho se dotýkala, v dané chvíli nepochopila do všech důsledků. Vyčištěné Národní shromáždění přijalo dne 20. března 1948 první poúnorový zákon. Byl jím zákon 32/1948 Sb., obecně známý jako Divadelní zákon. Divadla byla zestátněna a jejich řízení a činnost byly podrobeny ideologickému dohledu, což byl základní smysl zákona. Při jeho přijetí se ale v maximální míře použilo oblíbené metody „cukru a biče“, takže zákon byl přijat vesměs s jásotem, protože divadlům poskytoval do té doby nevídané podmínky pro jejich činnost (samozřejmě při splnění podmínky naprosté loajality). Jeho nadšené přijetí způsobilo, že provozní podmínky pro činnost divadel a ekonomické zabezpečení jejich pracovníků se skutečně zvedly do nebývalé výše.