Poděkování Luboši Ogounovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Ke dvojímu únorovému výročí významného českého tanečníka a choreografa 

Ve smršti informací nejrůznějšího druhu, jimiž nás denně zásobují média všeho druhu, se lehce ztratí drobná zpráva, jež nám připomene osobnost, která už mezi námi není, ale u níž a jejího odkazu by bylo žádoucí se alespoň na malou chvíli zastavit. Možná to byly právě skončené olympijské hry, jež zostřily mou pozornost na dvě data v minulých dnech. Dne 18. února by se dožil devadesáti let Luboš Ogoun (19. 2. 1924 – 14. 2. 2009) a čtyři dny předtím jsme si mohli připomenout páté výročí jeho nenadálého úmrtí.Proč právě olympijské hry? Inu proto, že Luboš Ogoun byl nejen vynikající český choreograf, ale také tělem a duší sportovec. I mnozí lidé, kteří mají k baletnímu umění vzdálený a někdy až vyhýbavý vztah, se s Lubošem Ogounem setkali v prvním celovečerním filmu další letošní významné jubilantky, režisérky Věry Chytilové O něčem jiném.

Když trochu zapátráme v paměti, jistě si připomeneme film, v němž na základě skutečného životního příběhu gymnastky Evy Bosákové režisérka Chytilová vytvořila sugestivní story o paralelních osudech dvou žen, v němž si Luboš Ogoun zahrál sám sebe coby trenéra úspěšné olympioničky.Luboš Ogoun byl skutečným sportovcem coubertinovského ražení a tato jeho vlastnost jej provázela po celý život. A jeho životní a umělecké osudy také jedinečně dokumentují veškerou komplikovanost a protiklady doby, v níž žili a tvořili příslušníci jeho generace. V jeho konkrétním případě šlo o tvůrce, jenž právě v onom čistém olympijském duchu zůstal po celý život věrný sám sobě a také na to celý život doplácel.

Jeho životní postoje ovlivnilo rodinné prostředí. Rodina pražského gymnaziálního profesora Ogouna se v době okupace zapojila do odboje a poskytla úkryt dvěma mužům. Synové Luboš (původním jménem Bohumil) a jeho bratr Milan, pozdější významný odborník v oboru ekologických technologií v topenářství, se s touto dvojicí spřátelili. 27. května Luboš odcházel z domova vykonat maturitní zkoušku na malostranské reálce a oba hosté opouštěli svůj dočasný domov s tím, že už se možná nevrátí. Vzájemně si popřáli úspěch, i když bratři Ogounové pochopitelně nevěděli, čím se jejich hosté vlastně zabývají. Luboš dal jednomu z nich svou čepici a aktovku. Ti dva mužové se jmenovali Jozef Gabčík a Jan Kubiš.

Doslova zázrakem se stalo, že Ogounovi jako jedni z mála z těch, kdo byli nějak do příprav atentátu zapojeni, přežili nacistické běsnění, které se potom rozpoutalo.

Po válce oba bratři dělili svůj zájem o studium a aktivní sportování, v němž dosahovali značných úspěchů. Luboš vystudoval Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy a věnoval se sportu, především sportovní gymnastice, ale souběžně s tím jej stále více přitahoval balet. Po tanečních začátcích pod vedením choreografa Roberta Brauna se stal členem baletního souboru Národního divadla. V roce 1946 se stal šéfem baletu Saša Machov, který výrazně nasměroval další cesty mladého adepta Terpsichóry. Kredo, jež kdysi Saša Machov vyjádřil v době svého působení v Burianově Déčku ve třicátých letech: „Každý pohybový projev, ať jednotlivce nebo skupiny, musí mít svou dramatickou funkčnost, chce-li dospět k svému uměleckému výrazu. … Pohybem lze vyjádřit vnitřní prožitky, které se někdy dají těžko vyjádřit slovem“, se stalo i jeho krédem. Na premiéře slavné Machovovy inscenace Romea a Julie tančil Ogoun, po boku Julie Zory Šemberové, Romea Jiřího Blažka a Merkucia Miroslava Kůry, Benvolia.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na