Víte vy, co to je Plzeň? Před 100 lety se narodil šéf opery Karel Vašata

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Poslední letošní zářijovou sobotu, tedy 26. září uplyne sto let od narození dlouholetého dirigenta a později i šéfa opery Divadla J. K. Tyla v Plzni doktora Karla Vašaty (1915–1989).Karel VašataOperní divadla ansámblového typu poválečné doby vedly dirigentské osobnosti. Byla to dlouholetá tradice podle vzoru Národního divadla v Praze, kde se zapsala hluboko do historie éra Kovařovicova, Ostrčilova, Talichova. Až mnohem později se dostávali do šéfovských postů režiséři. České krajské scény se tímto mustrem Prahy řídily.

Karel Vašata, o čtyři roky mladší bratr slavnějšího Rudolfa Vašaty, vystudoval reálné gymnázium v Kladně a absolvoval právnická studia na Karlově univerzitě v Praze. Jak bylo tehdy častým zvykem, hudbu studoval soukromě. Nejprve hru na harfu u Václava Kličky, poté dirigování u Pavla Dědečka (jeho přehledná učebnice dirigování je pro svou praktičnost vyhledávána dodnes). Navíc vyrostl v muzikantské rodině, kde byl hudební praxí obklopen od dětství. Dirigentskou praxí prošel v kladenské operetě let 1932–1940, v letech 1945–1947 vedl dokonce jako šéfdirigent symfonický orchestr Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze. Zásadní význam pro jeho dirigentskou dráhu mělo angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni ředitelem divadla Zdeňkem Hofbauerem v roce 1948.Divadlo J. K. TylaHofbauer po odchodu legendárního Antonína Bartáka do penze pověřil vedením opery triumvirát František Belfín – Karel Vašata – Karel Berman, a to od září 1948. Takže částečně šéfovskou pozici získal Karel Vašata již na počátku své plzeňské kariéry. Trvala jen tři roky, do roku 1951, kdy se šéfem opery stává František Belfín. Po Belfínově odchodu do Prahy následovala v letech 1955–1967 velká éra Bohumíra Lišky. V této epoše je v Plzni Karel Vašata uznávaným provozním dirigentem především italského, ale také hojně hraného českého repertoáru. Ovšem bez takzvaných šéfovských titulů typu Libuše, Dalibora, Dimitrije či Janáčkových děl, které si přiděluje obvykle šéf opery sám sobě. O dílech novinkových, tehdy z mnoha stran preferovaných (například Svazem českých skladatelů a koncertních umělců), ani nemluvě. Přesto mu byl v roce 1966 poskytnut velmi zajímavý úkol – Händelův Tamerlano, první provedení světového barokního díla v Plzni. Nebo Musorgského Boris Godunov. Co bylo od dnešní doby jiné organizace divadel zásadně odlišné, ba nejodlišnější, byl fakt, že krom obvyklých pěti premiér ročně udržovalo divadlo v kmenovém repertoáru až pětadvacet operních titulů mimo abonmá! Vždy pružně schopných obnovení pro atraktivní volná sobotní představení. To znamenalo, že sólisté, sbor, orchestr a dirigenti museli být schopni rychle obnovit uchovávaný titul, čili museli znát moc dobře široký repertoár. To je oproti dnešku dost nesrovnatelné.

Po odchodu Bohumíra Lišky do Prahy v roce 1966 (rozloučil se nastudováním novinky Ilji Hurníka Dáma a lupiči) nastal v opeře boj o post šéfa. Zájem měl jednak Karel Vašata, který cítil nárok na šéfovské místo po mnoha letech „provozního“ kapelníka. Ale zájem o Plzeň měl také renomovaný šéf opery z Ústí nad Labem – František Vajnar. Jako konkurzní úkol musel nastudovat v Plzni na jaře 1967 Gounodovu operu Faust a Markétka. Divadlo se zájmově rozdělilo na skupinky, chtějící buď Vajnara, nebo Vašatu. Miskou na vahách byl klub sólistů opery, který pragmaticky dal hlas Karlu Vašatovi. To ale ve finále rozhodlo. Sólisté se obávali, že by František Vajnar přivedl do Plzně své oblíbené pěvce z Ústí, což v jiných složkách souboru tolik nehrozilo. Ze souboje vyšel vítězně Karel Vašata. Se svými klady a zápory, které má ostatně kdokoliv, leč o nichž se vědělo.

Vašatův slogan šéfa opery zněl: „Je třeba vrátit do hlediště publikum, které Liška svými experimenty s modernami vyhnal…“ Byla to polopravda, neboť právě za Lišky vrcholila éra volných sobot s populárními tituly a obvykle lákavými hosty. Pamatuji volné opery o sobotách typu Carmen, Rusalky, Bohémy, Toscy, Rigoletta, Aidy, Traviaty, Jakobína, ale také Hubičky, která byla tehdy převelice populární.Giuseppe Verdi: Aida - Věra Vlčková (Aida) , Karel Vašata – dirigent, Oldřich Spisar (Radames), Jiří Fiedler – režie - DJKT Plzeň 1958 (foto ze zkoušky)Čili fungovala zde ekonomická kompenzace za ony Tkalce, Verchoviny, Madony či Svítání nad vodami o budování přehrady, které zely v týdnu často prázdnotou. Je fakt, že to byly občas i „přesilovky“…

Pravda, Vašatova éra započala velkými tituly světové opery. V roce 1969 zařadil ba i Wagnerova Tannhäusera! Dílo dokázal provést s interními silami divadla. Podtrhuji třikrát. Měl k dispozici mimořádný hrdinný tenor Jaroslava Hlubka a oborově úžasně univerzálního Zdeňka Jankovského. Hlubek dostal po Tannhäuseru dokonce nabídku z Bayreuthu na operu Víly a Rienzi, což ale odmítl s poukazem na neznalost němčiny. Inu, jiná doba, jiný mrav! Tannhäuser se hrál v Plzni samozřejmě v českém překladu, tak jako v Praze tehdy Krombholcova Valkýra (1972).

Jak to bývá, co jako provozní pracovník kritizuji, v pozici šéfa zapomenu. Šéfové mají „své“ tituly, oni mohou volit dramaturgii. Ejhle, soudobá tvorba se brzy v repertoáru objevila, ovšem tentokrát pod Vašatovou taktovkou. Že je hlediště prázdné? To ano, ale blýsknu se před elitou vlivu, takovým Svazem českých skladatelů a koncertních umělců, před skladateli, kteří tolik chtějí být uvedeni a mají svůj nesporný vliv. Tak se v roce 1974 objevila třeba světová premiéra zajímavého Henzeho Mladého lorda, za přítomnosti německého avantgardisty na premiéře, v režii šéfa činohry Otto Ševčíka. Přínosnou Burianovu Maryšu určil Vašata k nastudování nově angažovanému dirigentovi z Prahy – Josefu Chaloupkovi. Dramaturgie byla obohacena neuváděnými klasickými tituly minulosti. Donizettiho tragická opera Lucrezia Borgia měla roku 1973 v režii Bohumila Zoula ohromný úspěch. Pro obtížnou hlavní roli měl Vašata Martu Cihelníkovou a Věru Vlčkovou, Gennara zpívali výborně Zdeněk Jankovský a Jiří Pavlíček. Obdobně zde nemohu nevzpomenout premiéru Korsakovovy Pskoviťanky (1972) nebo československou premiéru gruzínské opery Zakharia Paliashviliho Daisi (1975), kde vynikla sopranistka Helena Buldrová, o níž jsem psal zde.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat