Hrací plochu na začátku představení zakrývala opona světlé barvy umožňující prosvítání obrysů lidských těl díky specifickému nasvícení. Nečíst anotaci, nebylo by téměř nic zvláštního na tom pozorovat jako stínohru akrobatické figury různé, i vyšší náročnosti. Artisté působili ve výdržích – v zastavených pozicích jako vyobrazení na starověkých keramických nádobách, amforách. Při nástupech a během odchodů se zas jejich tvary plošně rozpíjely, čímž vznikal dojem obrazného vlévání se a vypařování, vkreslení se do skicáku či poté blednutí akvarelu.
Sestavu účinkujících významně a významotvorně doplňoval choreograf, a to v roli štychaře – doprovázejícího světla. Když se totiž performeři poprvé napřímo objevili na jevišti, aniž by je zahalovala transparentní plachta, dopřávala jim určitý odstup potemnělejší světelná nálada. Hra s kuželem z reflektoru, svým způsobem až rozverná ve způsobech vyhýbání se přímému osvitu, naznačovala důležité téma – zakrývat, upozaďovat a schovávat se či dopřát (si) být viděni? Se vkusným nadhledem rozpracovaná situace dala jasně pocítit prolamování ledů vůči společenským předsudkům, které pomyslně určují věkovou hranici přiměřenosti, kdy se jako akrobat odvážit předstoupit před sál platících. Tým oslňoval souhrou mezi sebou, lehkostí v situačních předělech, ale také samotnými fyzickými výkony. I u mladších kolegů, byť je vhodné se vystříhat přímočarého srovnávání z hlediska věku, by sál hlasitě aplaudoval při pozici štíra (krokodýla) s oporou na jedné ruce opřenou o hlavu kolegy, anebo při variacích zvedaček, náskocích jeden na druhého, stoji na rukách v dlaních partnera atp. Obohacujícím bylo být svědkem nejen jejich artistické excelence bez příměsi sebestředného dokazování si vysokých kvalit, především pak způsobů provádění triků a pohybových sekvencí s úpravami prostoru.
Jednotlivé choreografické části rozvíjely principy od úvodního, jednoduše čitelného prvku ke složitějším vazbám. Vytrvalost korunovanou úsměvy, a hlavně klidem udržovalo dobře navolené tempo jednotlivých partů. Konkrétně se například rozvíjela chůze po prostoru, která nesloužila pouze k účelovému přesunu, ale také ke scénografickým proměnám. Artisté v rámci vypointování akcí strhávali šály (divadelní závěsy), s nimiž symbolicky padaly valy předpojatostí, ať již k věku cirkusáků, či obecně ke stáří a perspektivám jeho vnímání. Silně citelná kolegialita podtrhovala respekt k dokonale ovládnutému řemeslu. Míru obdivu a ani tušený risk tak nesrážel neustálý strach o vystupující, jenž se u některých cirkusových produkcí technicky neošetřeným projevem a nejspíš i zbrklostí hnanou ctižádostí probouzí. Termíny jako ageing, fyzické limity, zdravé mentální nastavení se během představení Glorious Bodies otáčely v kurzu od toho, co už kvůli bolesti a jiných důvodů nelze dělat, po směru, co ještě dokážu a mohu rozvíjet, jak vytěžit nabyté dovednosti a poznatky a jak mít z toho radost, že vůbec mohu!
Cirkusové představení Glorious Bodies bylo jedním z celkově nejsilnějších divadelních zážitků sezóny. Čtyři muži a dvě ženy ve skvěle promyšlené inscenaci pohybem vyprávěli o stárnutí, ne však v úlekovém patosu z rozkrývání tabu o cílové rovince života, ale s nadhledem, humorem a noblesou. Z jeviště prostupovala naděje a skupinová harmonie, hluboce zakořeněné zkušenosti, a především naprostá autentická přítomnost. Belgický choreograf Piet Van Dycke s velkou empatií vytvořil ohromné scénické dílo, trefně i citlivě nabourávající předsudky o stárnoucí generaci.
Glorious Bodies
Koncept, choreografie: Piet Van Dycke
Obsazení: Winfried Deuling, Astrid Schöne, Det Rijven, Thorsten Bohle, Paul Griffioen, Johannes Fischer
Hudba: Kris Auwers
Dramaturgie: Marie Peeters
Instalace: Arjan Kruidhof
Produkce: Circumstances vzw
Koproducenti: PLAN, Festival Circolo, DansBrabant, Cirklabo, Circuswerkplaats Dommelhof, PERPLX, Perpodium
Za podpory: Vlámská vláda, Grensverleggers/deBuren, Sabam for Culture, Flanders State of the Art
Speciální poděkování: Miramiro, Destelheide, Wybren Wouda
Psáno z české premiéry dne 29. 5. 2025, Jatka 78.
