Od 15.října 2011 běží v Landestheater am Bismarckplatz v bavorském Řezně nová inscenace Lehárovy Veselé vdovy. A je to produkce zdařilá, která stojí společně s mimořádnými památkami tohoto centra světového dědictví Unesca za návštěvu.
Divadlo v Řezně bylo při sobotním představení 25. února 2012 úplně vyprodané. (Podobnou návštěvnost bych přál také českým scénám, třeba když jsem o týden později v Brně, také v sobotu, lístky na fantastické představení Madamy Butterfly sehnal zcela bez problémů.) Nadšení řezenského publika bylo veliké, stupňovalo se a od předehry přes nejznámější árie zpěváky doslova přeneslo až do triumfálního finále. 
V ansámblu přitom nikdo nevyčníval, všechny přední role byly obsazeny na stejně dobré úrovni. I tak bych ale měl zmínit alespoň Adama Kruzela v roli barona Zety, či Elviru Hasanagic jako jeho ženu Valencienne, či jediného německého sólistu Patricka Rohbecka jako hraběte Danila. Zpěváci měli plnou podporu také v režii Olafa Schmidta, která pro zápletky a humor rakouské operety z francouzského prostředí dokázala vyhmátnout to pravé. Co ovšem vybočovalo a dosáhlo mnohem víc, než pouhé – byť pozoruhodné – místní úrovně, byly výstupy baletu; ten určitě patří do první ligy německých tanečníků.
Filharmonický orchestr Řezna, který pod vedením svého hyperaktivního japonského šéfdirigenta Tetsura Bana dosahuje stále vyšší úrovně, troufá si i na ty největší oříšky, a jehož členové pravidelně koncertují v komorních cyklech, se v tomto případě vypořádal s handicapem redukovaného obsazení i s lahůdkami Lehárovy partitury bez výhrad, a to i přes to, že Veselou vdovu dirigující Arne Willimczik hráčům nebyl žádnou inspirací.
Když k Landestheateru přidáme ještě dóm, sousední kostel s českým a německým nápisem, to že se v něm roku 845 nechalo pokřtít třináct českých pánů s rodinami, když zajdeme do Východoněmecké galerie s exponáty českých a německých umělců, když navštívíme jedinečný Sudetoněmecký hudební institut (jehož ředitelem byl dlouhá léta doktor Wildmar Hader, autor opery Jan Hus, o kterou české operní scény dodnes neprojevily zájem), či když se podíváme do Historického muzea, kde pouta a vazby k českým zemím návštěvníka doprovázejí doslova na každém kroku, a konečně když si poslechneme nějakou mši od Orlanda di Lassa, kterou v Alte Kapelle uvádějí každé nedělní dopoledne o čtvrt na deset (ostatně existuje i Café Orlando di Lasso!), tak lze konstatovat, že kultura v této německé provincii je v dobrých rukách. A to, že Řezno se hlásí k Čechám a Čechům tak jako žádné jiné město v Německu – ať už se jedná o Mnichov, Norimberk, sebestředné Drážďany nevyjímaje, to by se mělo i v Česku zaznamenat.
Franz Lehár:
Die lustige Witwe
Dirigent: Arne Willimczik
Režie a choreografie: Olaf Schmidt
Scéna a kostýmy: Susanne Ellinghaus
Premiéra 15. října 2011 Theater am Bismarckplatz Regensburg
(psáno z reprízy 25.2.2012)
Baron Mirko Zeta – Adam Kruzel
Valencienne – Elvira Hasanagic
Graf Danilo – Patrick Rohbeck
Hanna Glawari – Theodora Varga
Camille de Rossilon – Cameron Becker
Vicomte Cascada – Michael Berner
St. Brioche – Christian Schossig
Bogdanowitsch – Tobias Hänschke
Sylvaine – Gertrud Judenmann
Kromow – Mikhail Kuldyaev
Olga – Elena Lin
Pritschitsch – Harald Mück
Praskowia – Andrea Mink
Njegus – Hansjörg Hack
Foto: Theater Regensburg
