Glosa: Dvě Sylfidy za cenu jedné

Přijďte si pro dvě vstupenky, zaplatíte jen jednu. Lákalo pražské Národní divadlo na tři zatím poslední reprízy Bournonvillových choreografií – tedy baletu La Sylphide (hudba Loevenskjold) a k němu připojeného 3.dějství baletu Napoli (hudba Helstedt – Paulli – Lumbye).

Jenže: I přes zmíněné lákání bylo při všech třech představeních (sobota odpoledne a večer, neděle odpoledne) poloprázdno. A to i přesto, že jde o inscenaci poměrně novou, s premiérou před pouhými dvěma lety a s doposud minimálním počtem repríz. Že recenze baletního dvojtitulu La Sylphide – Napoli byly po jeho premiéře v Národním vesměs více než příznivé. Že úroveň představení byla v mezích pražských zvyklostí.- Poloprázdno bylo proč tedy? Klesá snad obliba klasického baletu u nás a poptávka po něm?

Odpověď pochopitelně není jednoduchá a jednoznačná. K dopátrání pravdy je spíš třeba klást si otázky, hledat odpovědi na ně. A v neposlední řadě i přemýšlet o souvislostech.

Tady některé z oněch otázek jsou:

Co by mělo návštěvníky na dvojtitul La Sylphide – Napoli „táhnout“, nalákat? Slavný dánský choreograf August Bournonville (vrstevník Hanse Christiana Andersena), kterého u nás ale (bohužel) skoro nikdo nezná? Nebo něco jiného?

Začínají snad být čeští návštěvníci přesyceni baletní klasikou? Anebo jsou jen konzervativní a chtějí stále dokola Labutí jezero?

Je takzvané klasiky v repertoáru baletu Národního divadla dostatek nebo naopak nadbytek? Je odpovídajícím způsobem zastoupena? Když z dvanácti inscenací na repertoáru v této sezoně (La Sylphide-Napoli, Othello, Romeo a Julie, Labutí jezero, Louskáček, Causa Carmen, Faust, Extrém, Zlatovláska, Brel-Vysockij-Kryl, Baletománie a CoumlAGE) tvoří klasika jen zlomek?

Jaké je hodnocení dramaturgie baletu ND z dlouhodobějšího pohledu? Její koncepce a vyváženosti? Toho, jak přináší příležitosti pro růst souboru, ale i řekněme pro „úroveň“ diváků?

Do jaké míry ovlivňuje současná dramaturgická profilace baletního souboru naší první scény poptávku diváků? Má to, co se hraje, nějaký, byť třeba postupný vliv na to, co návštěvníci žádají? Na co budou chtít přijít příště?

Jaká je úroveň, respektive kvalita interpretace klasiky baletním souborem Národního divadla? Má soubor vůbec na to interpretovat velké klasické tituly na odpovídající úrovni? Jsou zvolené dramaturgické a režijní úpravy pražských klasických titulů šťastné? A co hodnocení choreografie, nejednou také rozdílné oproti původním originálům?

Má balet Národního divadla dobrou propagaci? Není tak trochu mezi ostatními soubory Zlaté kapličky „Popelkou“?

Jak balet Národního divadla obstojí vedle srovnatelných zahraničních souborů? Ať už ve složení repertoáru, tak i co se úrovně týče?

Otázky věru ne jednoduché. Spíš naopak. Ale zdaleka nejen ty, a myslim, že nejen mně, při poloprázdném hledišti Národního o posledním víkendu napadaly.

foto z inscenace La Sylphide-Napoli: archiv ND Praha