Při našem putování po významných světových operních divadlech nelze zapomenout na Rusko. Opera se v Rusku asi poprvé oficiálně představila širšímu publiku ve velkém sále Zimního paláce v roce 1735. Šlo o překlad italské opery Francesca Araji Síla lásky a nenávisti. Překlad libreta pro carský dvůr zprostředkoval známý mecenáš umění Tret’jak.
Carský dvůr v Petrohradě byl samozřejmě lákadlem pro italské hudebníky. Proto tady místo dvorního kapelníka zastávali takoví klasikové italské rané operní tvorby, jako byl Galuppi, Paisiello či Cimarosa. Opera v Petrohradě dlouho zůstávala výsadním uměním dvora a šlechty – daleko déle, než v západních zemích Evropy. Do roku 1750 se opery hrály v již zmíněném velkém sále Zimního paláce nebo v dřevěném divadle, postaveném na Něvském prospektu. Postupně vznikla městská správa takzvaných imperátorských divadel, která měla pod palcem všechna tehdejší petrohradská divadla (rostla jako houby po dešti): Malé divadlo v Ermitáži, Velké divadlo (hrálo německou operu), Mariinské (hrála se domácí ruská tvorba), Alexandrinské (ruská činohra), Kamenoostrovské (letní scéna pro lehčí hudební frašky).
V roce 1783 dal carský dvůr postavit tzv. Velké divadlo. Po časech, kdy toto divadlo hostilo představení Glinkova Ruslana a Ludmily a další národní klasiku, se tu postupně ustavoval soubor prezentující šlechtě výhradně italský repertoár. Následkem toho se ruská operní tvorba se načas přestěhovala do Moskvy (i s částí původního souboru Velkého divadla). Po zhruba dvaceti letech se ale do Petrohradu ruská operní tvorba opět vrátila a naproti Velkému divadlu, které stále ovládala italská díla, se v tzv. Těatr Cirk začaly hrát ruské opery. V roce 1859 budova divadla Cirk shořela. Po necelém jednom roce, zásluhou architekta Alberta Katerinoviče Kavose (syna skladatele italského původu, který se v Rusku usadil – Catterina Cavose), bylo na místě vyhořelého Těatr Cirk otevřeno divadlo nesoucí název Mariinské.
Budova prošla mnoha rekonstrukcemi. V roce 1894 byly dřevěné nosné konstrukce nahrazeny ocelovými, rozšířena boční křídla a přestavěno hlavní průčelí, které získalo monumentálnější podobu. V letech 1969-70 prošlo divadlo další zásadní rekonstrukcí. Půdorys byl protažen a budova získala tvar, který nese dodnes. Hlediště má kapacitu 1760 míst. Perlami interiéru jsou carská lóže a nádherná malovaná opona.
Od roku 1988 nepřetržitě je uměleckým šéfem Valerij Gergiev. Nelze nezmínit to, že kromě opery má v tomto divadle nezastupitelné místo věhlasná ruská klasická baletní škola. Právě zde spatřily světlo světa doposud respektované klasické baletní choreografie (Perrault, Petipa, Ivanov). Věhlas baletních představení v současnosti možná předčí operní slávu divadla. V každém případě se při návštěvě tohoto divadla připravte na klasické výpravné operní i baletní inscenace. I přesto, že na repertoáru je celá světová operní a baletní klasika, výraznější zastoupení zde mají ruští skladatelé. Není bez zajímavosti, že v tomto divadle začínala asi největší operní superstar současnosti Anna Netrebko. Ke koupi na DVD je záznam Ruslana a Ludmily, ve kterém jako mladinká, s ještě ne zcela usazeným rejstříkem, ztvárňuje Ludmilu.
Návrh budovy Nového Mariinského divadla