Glosa: Jak se umírá (ve) Státní opeře

Název dnešní glosy jsem zvolil schválně poněkud provokativně, ačkoliv k situaci samotné Státní opery se vyjadřovat nechci. Činíme tu tak téměř neustále, ale – pomiňme ty, co v ní pracují – kdo ji skutečně navštěvujeme? Mé předplatné se za několik let scvrklo na tři, neustále měněné, premiéry za sezónu (z toho jednu baletní). V loňské sezóně jsem navštívil všechna představení Tristana a Isoldy (o kladné zážitky ze všech jsem se zde podělil) a také jednu reprízu Dona Quichotta, která mne velmi zklamala. A tak jsem se rozhodl podívat na jedno z nejdojemnějších umírání v historii opery – Pucciniho Bohému.

Ondřej Havelka dílo inscenoval v realistických kulisách a kostýmech (scéna Martin Černý, kostýmy Jana Zbořilová) s několika ozvláštněními. Mansarda se tak – celkem bez většího efektu – změnila ve sklepení, malované figuríny hostů kavárny Momus upomínají – tentokrát nápaditě – na plátna (post)impresionistů, stejně jako obloha nad rozestavěnou Eiffelovkou. Od premiéry inscenace uplynuly již více než dva roky a řekl bych, že ji postihlo, co se časem u „tradičních“ operních inscenací stává. Jestliže režiséři a režisérky s inovativnějšími přístupy mají na účinkující specifické požadavky, které jednou naučeny jen tak nevymizí, „klasika“ si – zvláště po letech, kdy do rolí vstupují nové a nové osoby – vystačí s „klasickými výrazovými prostředky“. Takže Musetta se neustále natřásá, vlní a vnucuje Marcellovi, Mimi se dýchavičně chytá, čeho může, tu si nový klobouček nasadí tak, jednou tak (a vůbec si nevšimne, že opačně), umělci se předhání ve vyhrávání své mizérie… Ale pořád sledujeme dílo, se kterým by byli autoři, jimiž se diskutující našeho portálu tak často zaklínají, jistě spokojeni. Stejně tak jako publikum 40. představení.

Orchestr Státní opery pod řízením Jiřího Štrunce hrál velmi dobře, ve scéně druhého obrazu zdařile vytvořili jiskrnou atmosféru Paříže, vyhráli si i s dojemnými částmi partitury. Několik momentů bylo skutečně úchvatných. Z pánského osazenstva byl jednoznačně nejlepší Martin Bárta v roli malíře Marcella s dobře ovládaným, vyrovnaným hlasem. To rozhodně neplatilo pro Rodolfa Tomáše Černého, který se od počátku potýkal s problémy zejména ve výškách. Vyšší poloha jeho partu zněla celou dobu slabě a nejistě, slavnou árii Che gelida manina zvládl nadoraz (kromě kritického „speranza“, podobně mu vůbec nevyšel závěr následujícího duetu s Mimi, kdy si vypomohl falzetem). Svým vpravdě profundním basem zapůsobil Lukáš Hynek Krämer (Colline), Oldřich Kříž zpíval v ohlášené indispozici, která ovšem byla patrná pouze z toho, že se zpěvák slyšitelně „šetřil“ a občas ho překryl orchestr. Zdařilý byl i výkon Jurije Kruglova v roličce Benoita, navíc nepřehrával tolik, jak je v této roli zvykem.

Po dlouhé době jsem měl zase možnost slyšet jako Mimi Helenu Kaupovou, dříve přední sólistku Národního divadla, o jejíž Mařence Josef Herman ještě před několika lety napsal, že je u nás nejlepší. Nezapomenutelná byla v ND její Jenůfa, Rusalka, stejně jako skvělá Mozartova Dona Anna či Hraběnka. Její nádherný nástup bohužel nemilosrdně zcela shodil hlasitý reprodukovaný kašel. Naštěstí šlo o jediné použití tohoto zbytečného efektu. Kaupové hlas neztratil nic ze svého lesku ve vyšší poloze, snad je trochu zastřenější. Jen výjimečně se objeví ostřejší tón. Celkově její pěvecký projev charakterizuje dojemná vroucnost, ten herecký pak melancholie a ponor do postavy. Díky jí a jejím duetům s Marcellem a Rodolfem se třetí obraz stal vrcholem večera. Jana Sibera jako Musetta podala standardní výkon, v jejím hlase jsem tentokrát postrádal „šmrnc“, kterým naopak mohla více šetřit při hereckých akcích.

Hlediště bylo zaplněné asi ze dvou třetin, představení se setkalo s úspěchem, největší aplaus si vysloužila Helena Kaupová a poněkud překvapivě Tomáš Černý. Neříkám to rád, ale v zahraničních operních domech by ho čekalo jiné přijetí. Spontánním potleskem publikum odměnilo i vtipné hrátky se stíny a laškování hlavního páru před oponou při proměně mezi prvním a druhým obrazem.

 

Takže: Jak se umírá (ve) Státní opeře? Rozhodně ne špatně.

 

 

Giacomo Puccini
La Bohème
Dirigent: Jiří Štrunc
Hudební nastudování: Ondrej Lenárd
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Jana Zbořilová
Choreografie: Jana Hanušová
Sbormistr: Tvrtko Karlovič , Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Premiéra 23. října 2008
Psáno z reprízy 11. ledna 2011

Mimi: Helena Kaupová
Musetta: Jana Sibera
Rodolfo: Tomáš Černý
Marcello: Martin Bárta
Schaunard: Oldřich Kříž
Colline: Lukáš Hynek-Krämer
Benoit: Jurij Kruglov
Parpignol: Jiří Hruška
Alcindoro: Dalibor Janota

www.opera.cz