Glosa: Kultura jako trafika aneb Oči pro pláč

Radost a úleva prakticky celé kulturní veřejnosti nad ztrátou nekompetentního ministra nevydrží pravděpodobně příliš dlouho. Přesto, že Jiří Besser se ze hry (a jsem přesvědčen, že co se působení v politice týče, jenom dočasně) vybodoval vlastním přičiněním, a že alespoň na malou chvíli svitla naděje, že se Starostové a nezávislí poučili a že ministerská křesla přestanou brát jako dobrou trafiku pro své komunální politiky a odrazový můstek k jejich dalšímu působení ve „velké“ politice celostátní, po dnešní prezentaci kandidátky na tento post, poslankyně Hanákové v médiích, to vypadá zásadně jinak.

Alena Hanáková (dlouholetá vychovatelka ve školní družině, pak učitelka a posledních osm let místostarostka a starostka Vizovic) jako oficiální kandidátka žádnému z novinářů podle všeho nikdy ani nenaznačila, že by nad nominací snad váhala (jediné, co jsem zaregistroval, byla její zmínka o tom, že se musí zamyslet nad tím, zda „to“ zvládne zdravotně). Přitom na přímé otázky, jakou má k dotyčnému ministerskému postu kvalifikaci, odpovídala pokaždé vyhýbavě. Snad jediné konkrétní vyjádření bylo nedávno to, v němž svůj blízký vztah ke kultuře doložila argumentem, že dřív hrála amatérské divadlo a také malovala kulisy. Dokonce to vypadalo, že sama opravdu věří tomu, že právě toto jí pro ministerskou funkci jasně kvalifikuje.

Můj názor na Alenu Hanákovou se znovu vyhranil dnes, kdy byla poprvé médii (mimo jiné i Českým rozhlasem) zevrubněji dotazována na své plány a kompetence. Její odpovědi byly zarážející: velice obecné, strohé, obsahující jen nekonkrétní teze či lépe řečeno fráze o tom, že by chtěla zachovat kuturu i v období krize, podporovat regionální kulturu a dotáhnout do konce Besserem připravené restituce církevního majetku. Třeba na otázky novináře, zda vůbec ví, co vedení ministerstva obnáší, nedokázala odpovědět vůbec.

A tak právě proto jsem nabyl onoho přesvědčení, že radost z Besserova odchodu nevydrží lidem v kultuře i těm, kdo k ní mají aspoň trochu pozitivní vztah, příliš dlouho. Bytostně jsem po dnešku přesvědčen o tom, že paní Hanáková nejenže nemá ani potuchy, o čem vedení dotyčného ministerstva je, čím vším se tato instituce má zabývat, jaké jsou její kompetence, co všechno je třeba napravovat a v neposlední řadě i co je úkolem člověka, který stane v jejím čele. Stejně tak je teď už více než zřejmé, že Alena Hanáková ani nemá jakoukoliv svoji vizi toho, čeho by chtěla ve vedení rezortu dosáhnout. Což je po Besserově rezignaci přinejmenším tragikomické.
Starostové a nezávislí tak svoji šanci promarnili. Šanci získat Iva Mathého. Mohli mít v čele rezortu nestraníka, který je uznávaným odborníkem s nemalým povědomím o kultuře a s dlouholetými manažerskými zkušenostmi, praktika stojícího v čele významné instituce vychovávající novou generaci umělců, kterého navíc silně a nečekaně spontánně podpořila nejenom kulturní veřejnost. Zcela však na druhé straně chápu, že takováto osobnost nepřijímá nominace stylem „o nás bez nás“, že ani neprahne po politické kariéře v podobě državy jednoho byrokracií prorostlého a zkostnatělého ministerstva. Nota bene servírovanou stylem, kterého si nešlo nevšimnout: Počkáme, až se vrátí ze sjezdovky a pak mu brnkneme a řekneme, že jsme ho nominovali. I když nic netuší, tak do toho určitě půjde, po ministerstvu přece touží každý.

Netouží. Ke škodě umělců i všech obyčejných lidí, kterým kultura není lhostejná. Mathé do toho nešel a ukázal se jako člověk, který má o kultuře a jejím směřování jasné představy a který bezpochyby ví, co by chtěl změnit a jaká je přitom realita a rozvržení sil. A tak nám všem nejspíš zbude paní Hanáková a zase jen oči pro pláč.