Glosa: Legenda Paul Badura-Skoda v Praze
Na posledním koncertě cyklu Světová klavírní tvorba a Velikonočního festivalu Praha (pořádá FOK) vystoupila v sobotu 30. dubna skutečná legenda klavíru: Paul Badura-Skoda, vídeňský rodák, který letos na podzim oslaví neuvěřitelných 84 let. Poprvé vystoupil na velkém koncertě v sezóně 1947/1948 (vyhrál tenkrát Rakouskou státní soutěž) a následujícího roku upoutal pozornost Herberta von Karajana a Wilhelma Furtwänglera, jež ho přizvali ke spolupráci se svými orchestry. Během velmi krátké doby se stal známým po celém světě a další ocenění na sebe nenechala dlouho čekat. Za svou dlouhou kariéru koncertoval prakticky ve všech významných sálech, spolupracoval s nejslavnějšími orchestry a dirigenty a nahrál přes 200 desek. Se svou manželkou Evou se podílel na kritické edici několika Mozartových klavírních koncertů a byl jedním z prvních, kdo se začal věnovat historicky poučené interpretaci: kromě moderního klavíru hrál díla starých mistrů na kladívkový klavír a studoval jejich díla z autografů.
Když se otevřely dveře vedoucí na pódium Dvořákovy síně Rudolfina, energicky vstoupil starý pán dosti malé postavy. Jeho věk bych mu nehádal, ale energii, se kterou se pustil do Mozartovy Fantazie c moll také ne. Skladbu, o které by člověk ani neřekl, že ji složil právě Mozart, provedl s vervou, zvýraznil dynamické rozdíly a jistou rozevlátost kompozice. Podobně temperamentně pojal i Beethovenovu Polonézu C dur. S jeho sebejistým projevem klavíristy kontrastovalo neokázalé vystupování při příchodech a odchodech, ale i při samotné hře. Badura-Skoda rozhodně nepatří k pianistům, kteří hrají „celým tělem“. První polovinu večera uzavřela Sonáta č. 31, taktéž od Beethovena, po jejím skončení již publikum volalo bravo.
Jméno švýcarského skladatele Franka Martina se na programech koncertů u nás příliš mnoho neobjevuje, proto jsem byl zvědavý na jeho Fantazii na flamencové rytmy. Paul Badura-Skoda tuto skladbu hraje často, neboť si ji v roce 1973 u skladatele objednal a byla mu dedikována. Osobně mne skladba nezaujala, flamencové rytmy jsem sotva postřehl, nicméně je třeba říci, že ji klavírista zahrál s vysokým nasazením, velice naléhavě, až extrovertně. Bylo skoro neuvěřitelné, že za pár minut se z Bösendorfera ozývaly úplně jiné zvuky. Začátek Schubertovy Sonáty B Dur, D960, byl totiž neuvěřitelně jemný, změna kvality zvuku byla fascinující. Také druhá věta se nesla ve znamení hebkosti, kterou vystřídalo živé, ale delikátně zahrané Scherzo. Energická čtvrtá věta vyvrcholila triumfálním závěrem, po kterém se rozlehl sálem hlasitý a dlouhý potlesk.
Dodávám, že Dvořákova síň nebyla zdaleka plná, dvě třetiny míst na balkóně zůstalo prázdných stejně jako asi čtvrtina v přízemí, což je u umělce takového jména zvláštní.
Paul Badura-Skoda – klavír
Dvořákova síň Rudolfina v Praze, 30. dubna 2011
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Fantazie c moll, KV 475
Ludwig van Beethoven: Polonéza C dur, op. 89
Ludwig van Beethocen: Sonáta č. 31 As dur, op. 110
Frank Martin: Fantaisie sur des rythmes flamenco
Franz Schubert: Sonáta B dur, D960
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
