Snad už od nepaměti New York byl a je považován za město neuvěřitelných kontrastů, od té nejnuznější bídy až po jen těžko představitelnou opulenci, za místo, kde se denně snoubí naděje se smutkem a kde se odehrávají neustálé mocenské souboje a skandály nejtěžšího kalibru, jimiž žijí světová média. Není to tak dávno, kdy teď už bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu přes den vysvětloval celému světu, jak si musí utáhnout kvůli hospodářské krizi opasky, a přitom hned tentýž večer v klidu povoloval svůj opasek, aby se zmocnil něčeho, na co vůbec neměl nárok. A narazil – doufejme jen, že spravedlnosti bude učiněno zadost stejně rychle.
New York před více než sto lety představoval naději na lepší život pro desetitisíce evropských emigrantů, kteří tam utíkali od hladu a s touhou najít lepší život. Co mnohé z nich čekalo, když úspěšně prošli imigrační kontrolou na Ellis Island a rozhodli se ve městě zůstat? Těžká práce a bydlení v tzv. tenements, tedy v něčem na způsob činžáku toho nejhoršího kalibru. Střední vrstva, tak jak ji chápeme dnes, tam tehdy prakticky neexistovala, vedle sebe žili prostě jen chudí a bohatí. Ti sice přijížděli první třídou v luxusních zámořských lodích, ale ani oni často nebyli – relativně vzato – bez problémů.
Jedním z nich byl i Gustav Mahler, který v New Yorku prožil poslední tři roky svého života, a který se na krátkou dobu stal nejslavnějším hudebníkem ve městě. Nejdříve jako dirigent Metropolitní opery a potom New York Philharmonic zde poznamenal hudební život do takové míry, že je to dodnes v živé paměti a že na Mahlera se docela často mezi hudebníky vzpomíná.Mahler byl jedním z prvních, v New Yorku nesmírně vážených dirigentů, po něm pak následoval zejména Arturo Toscanini, Leonard Bernstein a konečně dnes James Levine, jehož zdravotní stav teď dělá všem starosti.
Gustav Mahler získal post dirigenta v Met v roce 1907, jeho debut pak přišel na Nový rok 1908 s Wagnerovým Tristanem a Isoldou. Do New Yorku Mahler přijel už jako uznávaný skladatel a dirigent, jako někdo, kdo skoro autokraticky od všech vyžaduje naprosto perfektní výkon, což v Met té doby zdaleka ne vždy platilo. Dirigenti tohoto domu se navíc tehdy většinou specializovali jen na určitou oblast hudby, třeba na Mozarta či Wagnera. Mahler ale ovládal vše a totéž očekával od hudebníků i zpěváků. Někteří skeptici předvídali až katastrofu, ale ta nepřišla. Hned Wagnerův Tristan pod vedením Mahlera se dočkal obrovského úspěchu, stejně jako později Mozartův Don Giovanni, kterého ke všeobecnému údivu zkoušel před představením patnáctkrát, či Beethovenův Fidelio a také Smetanova Prodaná nevěsta s Emou Destinnovou, s premiérou v únoru 1909. Posledním představením,které Gustav Mahler v New Yorku dirigoval, byla Čajkovského Piková dáma 21.března 1910, shodou okolností také s Emou Destinovou jako Lízou.
Po všech těch intrikách, jimiž Mahler prošel ve Vídni, mu život v New Yorku připadal docela klidný. Zúčastňoval se tamějšího společenského života a získal mnoho nových přátel. Ustláno na růžích ale rozhodně neměl. Už pár měsíců před příjezdem do New Yorku náhle zemřela jeho čtyřletá dcera Maria. On sám trpěl nevyléčitelnou srdeční chorobou, další těžkosti přišly, když se jeho žena zapletla do milostné aféry s architektem Walterem Gropiusem. Přesto přeze všechno Mahler pokračoval v práci dirigenta i v komponování, v srpnu 1910 dokonce navštívil Sigmunda Freuda, aby se s ním poradil, co s nevěrnou manželkou dál.
V dubnu roku 1911 odjel Mahler z New Yorku a měsíc nato – právě před sto lety – Gustav Mahler zemřel ve Vídni. I v New York Philharmonic zní jeho odkaz dodnes – přeorganizoval orchestr, získal nové hudebníky a jeho jméno celkově velmi zviditelnil. Leonard Bernstein, který stál v čele tohoto tohoto orchestru v letech 1958 – 1969, se s dílem a osobností Gustava Mahlera natolik identifikoval, že byl pohřben s partiturou Mahlerovy Páté.
Gustav Mahler, narozený v Čechách, se sám za Čecha nepovažoval. Nicméně místo jeho narození dává Česku bezpochyby nejen právo si Mahlera do určité míry přivlastnit, ale i povinnost připomínat nejen jeho odkaz, ale i životní cestu dalším generacím. A to se vlastně týká i Mahlerovy newyorské epizody.
