Přední světový odborník na českou hudbu Michael Beckerman, profesor hudební vědy na jedné z newyorských univerzit, oslavil tuto středu v zámoří své šedesáté narozeniny.
Bezpočet knih, studií a analýz Michaela Beckermana, týkajících se zejména Dvořáka, Janáčka, Haase, Martinů a Ježka, nelze snad ani vyjmenovat. Vedle vysoké erudice a odbornosti Beckermanových prací může čtenář ocenit také jejich nezaměnitelnou osobní a humoristickou notu a v neposlední řadě i literární kvalitu.
I přes občasný nesouhlas (například s autorovou teorií, že Antonín Dvořák se chtěl stát jakýmsi českým Wagnerem) lze Beckmermana číst znovu a znovu. A stále znovu žastnout, jak se někdo, kdo není rodilým Čechem, mohl dopracovat k takovým hlubokým znalostem české kultury, tak dokonale do ní proniknout a vyhmátnout z ní to podstatné.
Že ovšem právě v malých českých poměrech neměl Beckerman vždy na růžích ustláno, je jasné. Třeba za komunistů pro něj nebyl život v tehdejší ČSSR jednoduchý, když byli spolu s Hillelem J.Kievale – nynějším předním expertem z Univerzity ve St.Louis ve státě Missouri na dějiny českých Židů – jedinými Američany, kteří v tehdejším socialistickém Československu studovali.
Později, když byla v devadesátých letech zveřejněna bez autorova souhlasu a v katastrofálním překladu jeho pražská přednáška o Dvořákovi, snesla se na Beckermana lavina invektiv na úrovni poúnorových ataků. Ptal jsem se tehdy, kdo z Beckermanových kritiků se vůbec namáhal, aby si jej přečetl v originále? Kde byli tito kritici a apologeti svátosti Dvořáka a Martinů v době, kdy Dvořák byl označován na škůdce české hudby a Martinů na indexu? Kdy Haas byl tabu a opera Z mrtvého domu zakázána? Či v dnešní době, kdy se – po kolikáté vlastně? – přehlíží Smetana?
Nesvědčilo právě o kompetentnosti vedení Národního muzea, když na návrh, aby profesor Beckerman byl jmenován vedoucím Českého muzea hudby,reagovalo otázkou, kdo prý to je.
V posledních letech se Beckerman pokouší o adaptaci a realizaci děl Jaroslava Ježka v newyorském prostředí. Hledání deníku Josefa Jana.Kovaříka, Dvořákova adláta v Praze, v New Yorku a ve Spillvilleu, v archivu New York Philharmonic Orchestra – to je další detektivka, o které určitě bude brzy pstát. Či o dirigentovi Josefu Stránském, který se z Humpolce dopracoval až k pultu jmenovaného předního amerického orchestru.
Kdo měl to štěstí a byl pozván do překrásného bytu Beckermanů poblíž Washingtonova náměstí – tedy nepříliš daleko onoho domu s číslem 39 ½, kde žili Voskovec a Werich, tak ten se ocitnul uprostřed „věčně řinčícího Manhattanu“ (citát Jiřího Voskovce) doslova na jakémsi českém, upřesňuji jihočeském ostrově. Vzpomínka Mikea na jeho druhého otce, jak s oblibou označoval píseckého rodáka Jarmila Burghausera, se kterým hrál čtyřručně na klavír a se kterým společně vařili podle starých jihočeských receptů, jakoby se promítla do jeho estetického cítění.
Co udělal profesor Beckerman pro české hudebníky v USA, to nemůže být snad ani dostatečně doceněno. Na workshop o smyčcovém triu Gideona Kleina pozval brněnské Gideon Trio, tři výteční hudebníci s ním execírovali různé možnosti interpretace závěrečné věty, tématu Ta kněždubská věž, ta je vysoká, plus následující variace. Na kongresu čechoamerické Společnosti pro vědu a umění (SVU) slyšel v Českých Budějovicích sopranistku Martu Vávrovou a okamžitě ji pozval do New Yorku, kde vystoupila na New York University, School of Music s přehlídkou českých písní od Adama Michny z Otradovic po současníky. Anebo: Janáčka Ivy Bittové moderoval v Carnegie Hall…
Těšíme se na další objevy a překvapení, které pro nás Mike z nevyčerpatelné studnice české hudby chystá a přejeme Ad multos annos!
