Vokální akrobat Rockwell Blake

  1. 1
  2. 2

Když jsem v souvislosti s nedávným koncertem Cecilie Bartoli v Praze slyšela a četla všechna superlativa a pochvalné komentáře, kterými tuto výjimečnou umělkyni zahrnuli média, kritici i fanoušci, vyvolalo to ve mně vzpomínku na jinou osobnost operního světa, která se, podobně jako Bartoliová, těšila obrovským projevům obdivu kamkoliv zavítala. „Zázrak přírody“ či „vokální akrobat“ byly asi nejčastěji zmiňované příměry, kterými byl označován tenor Rockwell Blake. Jedna z vůdčích postav znovuvzkříšení repertoáru bel canta, která svou největší slávu zažívala na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, uváděla milovníky opery doslova v úžas svou ohromující hlasovou technikou, obdivuhodnou prací s dechem a vynikající expresivností, to vše v kombinaci s mimořádnou muzikálností, elegancí přednesu a schopností předávat radost z hudby.


Blakeovou doménou se stala interpretace děl Gioachina Rossiniho a mnohými, včetně Alfredo Krause, byl označován za nejlepšího rossiniovského tenora dvacátého století. Poprvé se s tvorbou tohoto skladatele seznámil v šestnácti letech a stala se z toho láska na celý život. “Rossini mě fascinuje více než jakýkoli jiný skladatel, protože nezapadá do žádné škatulky. Hudba, kterou vytvořil, je tak různorodá. Někdy si říkáte, jestli je to stále jedna a táž osoba.“ Na počátku všeho stála Almavivova árie z Il barbiere Ecco ridente in cielo“ v podání Luigiho Alvy. Ta Blakea natolik okouzlila, že jí zatoužil zazpívat minimálně stejně dobře jako on a pod vedením své učitelky zpěvu Renaty Carisio Booth se pustil do tvrdého studia techniky, jejíž perfektní zvládnutí je pro repertoár bel canta naprosto nezbytné. Doslova biblí se mu stala kniha světově proslulého hudebního pedagoga Manuela Garcii „Ecole de García: traité complet de l’art du chant par Manuel García fils” z roku 1842.



Blakeovo rozhodnutí zaměřit se na Rossiniho, resp. bel canto, obecně však nepramenilo jen z obliby této hudby, ale především z poznání schopností a možností vlastního hlasu. Přestože mu byly v začátcích kariéry nabízeny role v klasických operních kusech, odmítal je a tvrdošíjně šel za svým i s vědomím toho, že zpívat bel canto nebylo v porovnání se standardním operním repertoárem příliš výdělečnou činností. Později toto období a své rozhodnutí komentoval slovy, že by peníze za lístek sám na sebe v některé z Verdiho oper nedal.

Vítězství ve dvou po sobě jdoucích ročnících soutěže pro mladé začínající operní zpěváky, George London Award (1974 a 1975), mu vyneslo pozvání k opernímu debutu jako Lindoro v L´Italiana in Algeri (v Kennedyho centru ve Washingtonu). Kritici i diváci byli jeho výkonem doslova nadšeni a shodovali se, že Blake ztělesňuje to, na co svět od počátku renesance Rossiniho čeká. Rossini totiž psal přímo na míru výjimečným zpěvákům své doby, jakými byli Giovanni David, Andrea Nozzari nebo Manuel Garcia, otec výše zmíněného španělského pedagoga, a jeho opery tak obsahovaly náročné party plné koloratur a typicky rossiniovských fioratur, které však byly nad síly většiny tenorů, kteří přišli po nich. Právě tento důvod byl jedním z hlavních, proč se většina Rossiniho oper postupně vytrácela ze světových operních scén. Za pozornost stojí jistě i fakt, že ženské party nebyly o nic méně náročnější, avšak vždy se našly pěvkyně, které je byly schopné zazpívat. V repertoáru operních divadel se tak natrvalo usídlily jen Il barbiere di Siviglia a La Cenerentola, které ještě občas doplňovala L´Italiana in Algeri. Ale ani ony nebyly ve většině interpretovány tak, jak jejich autor zamýšlel.

Následovalo vítězství v soutěži Richard Tucker Award a na doporučení Beverly Sills i angažmá v Městské opeře v New Yorku a role v La Cenerentola a Le Comte Ory. Pozvánka do Metropolitní opery na sebe nenechala dlouho čekat. V MET se Blake uvedl roku 1981 znovu jako Lindoro po boku Marilyn Horne, nicméně tento debut potvrdil, že newyorští kritici nebudou Blakeovi nakloněni. Jejich názory se od jeho prvního vystoupení v New Yorku zásadně rozcházely s názorem diváků a do budoucna tomu v tomto městě nemělo být jinak. Kritika měla výhrady vůči Blakeovu hlasu, který označovala za bezbarvý, slabý, nehezký a přepínaný. Radila však mladému tenorovi, aby zapracoval na barvě a pak by snad recenze mohly být příznivější.

Zcela v kontrastu k prohlášením newyorských kritiků však byl výsledek setkání Blakea s Albertem Zeddou, uměleckým šéfem Rossiniho operního festivalu v Pesaru, a klavíristou Mauriziem Pollinim v roce 1981. Ti dva hledali rychle náhradu za nemocného tenora, který jim vypadl z obsazení chystané La donna del lago, a volba padla na Blakea, jež byl právě v Evropě „na zkušené“. Po zkoušce u klavíru byli oba Italové doslova nadšeni a okamžitě jej angažovali. Jako zázrakem se však nemocný tenor uzdravil a Blakeův debut v Pesaru tak byl odložen o dva roky. Setkání ho však utvrdilo v tom, že jde správnou cestou a že je třeba soustředit se především na techniku a sílu hlasu.

Hned v následujícím roce, kdy na prknech MET zpíval opět po boku Marilyn Horne Almavivu v Il barbiere di Siviglia, se však Blake přesvědčil o tom, že se nevyplácí doporučení newyorských kritiků ignorovat. „Pokud to mám říci jemně, nejednalo se zrovna o obsazení století,“ psal například Donald Henahan v New York Times. „Almaviva, Rockwell Blake, zpíval snesitelně jen když byl (orchestrem) lehce doprovázen jako například v písni Se il mio nome saper voi bramante. Jakmile byl nucen s orchestrem nebo sborem soupeřit, jeho slabý hlas dostal plechový nádech a změnil se v mečení.“ Ve stejném roce však přišlo z Evropy několik nabídek včetně pozvání na hostování v rámci Rossiniho festivalu a bylo rozhodnuto. Evropa se na téměř dvacet let stala Blakeovým druhým domovem a v USA vystupoval již jen velmi zřídka. Přestože za hlavní důvod svého odchodu na evropský kontinent označil nedostatek příležitostí zpívat bel canto, v jednom z rozhovorů z doby své největší slávy přiznal, že se na tomto rozhodnutí velkou měrou podepsaly i trvale demotivující recenze.

  1. 1
  2. 2

5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
5 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
VT Slajer

Vubec jsem netusil, jaky poklad se skryva 100km na jih od Montrealu! Do Plattsburgu jezdi lidi vetsinou pouze nakupovat… Ackoli RB ma teprve 60 let a posledni operu zpival udajne v roce 2005, mozna by mohl vypomoci v L'Opera de Montreal, kde to jde rok od roku z kopce! Peripetie jeho kariery mi trochu pripominaji, ze neco podobneho zazila i Cheryl Studer, ktera mj. zpivala Rossiniho a spoustu dalsich a operni kariery se jeste nechce vzdat ani ted, ackoli jeji hlas uz davno neni to co byval. Vyborne napsany prispevek, dekuji.

Anonymous

Další z vysoce kvalitních článků. U nás skoro neznámý legendární (a navíc ještě žijící) tenorista. Výborný nápad uveřejňovat takovéto články o legendách ve stínu marketingově podporovaných pěvců.
Navíc se mi líbí autorčin styl. Děkuji a čekám netrpělivě na pokračování. O kom bude?

JJ

Anonymous

Zajímavé, těším se na další díly.

Petra Vrbová

Velmi zajímavý článek. Zaujalo mě, že autorka píše, že jeho hlas označovali kritici za "slabý" nebo "plechový". Inu kritika bývá nespravedlivá a často pomýlená (však to tu paní Vlasta Reiterrerová dokládá ukázkami z historických kritik). Z uvedených ukázek naopak vyplývá, že má absolutně vyrovnaný a krásně znělý hlas, kterému narozdíl od podobně diosponovaných tenorů chybí takovéto zúžení hlasu v nejvyšších tónech, které působí skoro jako mečení (oplývá jím zejména nejslavnějšéí rossiniovský tenor současnosti J.D. Flórez). Z tohoto pohledu to byl krásný a mužně znějící hlas i ve váškách. Škoda, že už nezpívá a přestal relativně brzy.

Anonymous

Jistě, byl to velký pěvec. Ale takových dobrých tenorů, barytonů, basů i koloraturních sopránů je po světě mnoho. Jen mnozí z nich nepodléhají tlaku reklamy a nenechají sebou vláčet jako zvěř v zájmu reklamy nahrávacích impérii Decca a DG.