Glosa: Podkrkonošský symfonický orchestr – hudba s gustem

Repertoár sestavený výlučně z tvorby italských autorů představil ve čtvrtek 3. prosince publiku zcela zaplněného Sálu Pražské konzervatoře Podkrkonošský symfonický orchestr. Těleso, čítající více než sedmdesát hudebníků z řad amatérů i profesionálů všech věkových kategorií, působí primárně v Semilech a širším okolí a svým názvem i myšlenkou navazuje na Podkrkonošský symfonický orchestr Zdeňka Fibicha, který v tomto regionu působil v letech 1954 až 1990. Od roku 2007, kdy orchestr obnovil svou činnost, se na jeho dirigentském postu postupně vystřídali Martin Farský, Jiří Bachtík a Bedřich Kameník. Současný šéfdirigent orchestru Graziano Sanvito s orchestrem spolupracuje od roku 2012 a právě jemu byl pomyslně věnován již zmíněný italský program slavných operních předeher a árií devatenáctého století nesoucí podtitul Gusto di Italia, s nímž těleso zavítalo do Liberce či Chrudimi a pak vůbec poprvé také do Prahy.

Večer otevřela Rossiniho předehra k opeře Lazebník sevillský. Bohatě obsazený orchestr, který se jen tak tak vešel na jeviště, ji přednesl s potřebnou jistotou, kterou hráči neztráceli ani v technicky náročnějších místech. Pro ta zvolil Graziano Sanvito mírnější tempa, což však nebylo vůbec na škodu, protože předehra – ačkoliv se celkově nesla v trochu pomalejším duchu – tím neztratila „tah“ a dirigent měl díky tomu více prostoru pro práci s dynamikou.

Následovala taktéž Rossiniho Introdukce, téma a variace pro klarinet s doprovodem orchestru, kterou autor údajně zkomponoval v pouhých osmnácti letech. Sólový part zde bravurně přednesl člen orchestru a student teprve prvního ročníku Pražské konzervatoře Matěj Hřib. Již v úvodním Andante sostenuto skvěle vyzněl jeho krásně sonorní tón, jehož čistotu Hřib udržel i v četných výškách, a to nejen v pomalých částech, ale především v technicky velmi náročných pasážích. Ty vesměs všechny zahrál velmi přesně a čistě, bylo na něm znát velké soustředění, díky kterému však jeho hře místy – především v závěru – chyběla větší uvolněnost. Celkově však byl jeho výkon doslova excelentní a už teď je jasné, že tento mladý klarinetista má do budoucna hodně co nabídnout.

Program pokračoval árií Bella siccome un angelo (Je krásná jako anděl) z Donizettiho opery Don Pasquale. V ní se představil taktéž student Pražské konzervatoře, barytonista Josef Kurfiřt, který árii zazpíval čistým, ve výškách zpočátku mírně zastřeným hlasem. Jeho pěveckému i hereckému projevu je vlastní velká přirozenost, po celou dobu byl v kontaktu nejen s dirigentem, ale také s publikem, které jeho očividný komediální talent ocenilo také v druhé polovině programu, kde s velkou lehkostí odzpíval árii Belcora Come Paride vezzoso (Tak jako půvabný Paris) z Donizzetiho Nápoje lásky.

Třetím sólistou večera byl člen Opery Národního divadla Aleš Hendrych, který přednesl dramatickou Il lacerato spirito (Sklíčená duše) z Verdiho Simona Boccanegry. Jeho zajímavý, zvukově místy neobvykle „úzký“ bas je krásně zvučný a pevný a Hendrych jej v rámci árie skvěle uplatnil ve všech polohách. Již od prvních taktů se mu navíc podařilo navodit a především udržet v hudbě potřebné napětí, které soudě podle atmosféry v sále vycítilo také početné publikum.

První polovinu poté završil Verdiho slavný Triumfální pochod z opery Aida, v němž se blýskla čtveřice trubek.

Zbytek programu patřil již zmíněným operním předehrám. V Rossiniho předehře k opeře Straka zlodějka, která zazněla hned po přestávce, čišelo z hráčů i dirigenta obrovské nasazení, jež bylo znát také v Suppého předehře k operetě Lehká kavalerie a závěrečném Finále z Rossiniho Viléma Tella. Vyzdvihnout zde kromě žesťů musím hru smyčců, které si po celou dobu zněly velmi kompaktně a vyrovnaně.

Graziano Sanvito celý orchestr vedl jasnými a přesnými gesty, při doprovodu sólistů na každém z nich doslova visel očima a snažil se jim vyjít především po stránkách tempa co nejvíce vstříc. Co se týká dynamiky, podařilo se mu i přes velké obsazení orchestru povětšinou udržet (vzhledem k velikosti sálu) v místech s velkým forte únosnou zvukovou hladinu, celkově potom právě s dynamikou velmi pěkně pracoval. I přes občasné intonační i technické nejistoty, kterých přibývalo především v závěru, kdy na hráčích byla již znát únava, byl celkový dojem z večera velmi pozitivní, což svým dlouhým potleskem ve stoje potvrdilo také publikum. Jako přídavek zazněla hned dvakrát za sebou známá ústřední melodie z filmu Sedm statečných, jejímž autorem je Elmer Bernstein. Podkrkonošský symfonický orchestr tak přednesl celkově velmi vyrovnaný výkon, který možná místy postrádal potřebnou virtuozitu, avšak rozhodně nechyběl již zmíněný zápal pro věc, z něhož by si mohly vzít příklad i některá profesionální tělesa. Protože takto se dělá hudba s gustem.

Hodnocení autorky glosy: 70%

Gusto di Italia
Podkrkonošský symfonický orchestr
Dirigent: Graziano Sanvito
Josef Kurfiřt (baryton)
Aleš Hendrych (bas)
Matěj Hřib (klarinet)
3. prosince 2015 koncertní sál Pražské konzervatoře Praha

program:
Gioacchino Rossini:
– Lazebník sevillský – předehra
– Introdukce, téma a variace pro klarinet s doprovodem orchestru
Gaetano Donizetti:
– Don Pasquale – Bella siccome un angelo
– Nápoj lásky – Belcora Come Paride vezzoso
Giuseppe Verdi:
– Simon Boccanegra – Il lacerato spirito
– Aida – Triumfální pochod
Gioacchino Rossini: Straka zlodějka – předehra
Franz von Suppé: Lehká kavalerie – předehra
Gioacchino Rossini: Vilém Tell – finále

www.pso.ic.cz