Barbara Fritolli se rozhodně stala hlavní hvězdou zatím posledního operního večera o druhém červnovém úterku v Palace Cinemas, kdy v rámci mezinárodního projektu Opera in Cinema byl zařazen záznam Pucciniho Triptychu z milánské La Scaly. Fritolli coby Suor Angelica přitom pomyslnou cenu večera vyhrála s přehledem. Možná i proto, zbylé dvě aktovky za moc nestály. Ale pěkně popořádku.
Prvotní Pucciniho záměr zkomponovat tři aktovky pro jediný večer dělí od newyorské původní premiéry Triptychu v prosinci 1918 plných osmnáct let. Bezpochyby i to je jeden z důvodů, proč i přes naprostou rozdílnost jednotlivých částí této operní trilogie – pochmurného psychologického dramatu o žárlivosti (Il tabarro), naopak skoro nedramatického jímavého příběhu ženy ukrývající se před svým svědomím v klášteře (Suor Angelica) a konečně groteskně burleskní komedie s ostře nabroušeným satirickým ostřím (Gianni Schicchi) – tvoří Il trittico obdivuhodně kompozičně vyvážený a mistrovsky skloubený celek, kde jednotlivé části do sebe zapadají skoro až s fascinující dokonalostí antické tragédie.
Bohužel, režie i výtvarné pojetí milánské inscenace, zaznamenané před dvěma lety, jakoby byly dílem tří různých týmů lidí, kteří se navíc spolu snad ani předem nedomluvili. A co víc, ve svém snažení neměli příliš šťastnou ruku. Přitom ve skutečnosti je pod celým večerem podepsán člověk jediný – italský nejen operní režisér Luca Ronconi. Snad nejvíc se mu dle mého soudu nedařilo v úvodním Plášti, kde vedle přinejmenším v záběrech kamer nevkusně rušivé scény s podivným obrovským modrým flekem na horizontu neupoutaly ani pěvecké výkony protagonistů, kteří byli již pár pátků za svými nejlepšími dny (především Michel Juana Ponse s často chraplavým tónem), či kteří byli nevhodně obsazeni (Paoletta Marrocu jako Giorgetta). Nezbylo než vzpomínat na ne tak dávné skvělé představení Triptychu v provedení newyorské Metropolitní opery a (vedle dalších sólistů) výtečnou Mariu Guleghinu právě v Plášti. Pravda, již v úvodu zmíněná Barbara Frittoli (fascinující výkon!) a neméně skvostná Mariana Lipovšek (Principessa) úvodní nevalný dojem přece jen společně se svými bez výjimky výtečnými kolegyněmi do značné míry při Sestře Angelice napravily. Akceptovat šlo i scénografii, položenou obří sochu bohorodičky, která tvořila jakési molo, přes které sestry klopýtaly. A Schicchi? Jindy bravurně jiskřivé vyvrcholení jakoby se teď jen z povinnosti vleklo, a to i přes špičkové pěvecké obsazení (především Leo Nucci a Nino Machaidze), kde ovšem zpěváci jakoby by byli odkázáni často jen sami na sebe, spolehající na osvědčené grimasy a pózy (především Leo Nucci). A zase – vzpomeňme jen na Schicchiho z MET. Prostě nebe a dudy. Riccardo Chailly dělal, co mohl, avšak ani sebelíp hrající orchestr by tento večer zachránit nedokázal.
Při odchodu z kina jsem si vzpomněl na vášnivé debaty, které se nejen v italském tisku před časem právě v souvislosti s více než rok trvající přípravou tohoto Triptychu vedly. Stál ten bezmála milion euro za to? Myslím, že ne.
