Goethe, Beethoven a Devátá

Pouhé jedno setkání bylo dopřáno Ludwigu van Beethovenovi (1770-1827) s německým básníkem Johannem Wolfgangem von Goethem (1749-1832). Oba umělci se osobně poznali v Teplicích v létě roku 1812.


Přes jejich rozdílný společenský postoj se klenula umělecká výjimečnost obou mistrů. Roku 1810 dokončil Beethoven kompozici hudby ke Goethově truchloře Egmont a o čtyři roky později se inspiroval Goethovými básněmi Klid moře a Šťastná plavba, které vyšly v Musen-Almanach für das Jahr 1796. V létě roku 1815 tak vznikla kantáta Klid moře a šťastná plavba pro sbor a orchestr op. 112. V této době byl Beethoven již prakticky hluchý. Premiéra díla se uskutečnila za autorova řízení ve Vídni 25. prosince 1815 ku příležitosti benefičního koncertu pro Vídeňský občanský nemocniční fond.

Dva roky po premiéře kantáty op. 112 začal Beethovenův dlouhý tvůrčí proces na Deváté symfonii d moll op. 125. Svými symfoniemi dovršil dosavadní vývoj tohoto hudebního druhu a před další skladatelské generace postavil úkol, který souvisel s požadavkem originality, která se posléze stala estetickou normou pro hudbu 19. století.

Beethoven do klasické formy symfonie vložil individuální rysy, které byly pro každou ze symfonií specifické, svébytné a neopakovatelné. Beethovenův symfonismus vyvrcholil zařazením vokální složky v Deváté symfonii a dochovaných skicách Desáté.
I když je práce na „Deváté“ připisována letům 1817-1824, nejintenzivněji se dílu autor věnoval po dokončení Missy solemnis, čili v roce 1823. Na podzim tohoto roku měl už hotové tři věty a část finále. Rozhodnutí vložit Schillerovu Ódu na radost do čtvrté věty napadlo autora až při tvůrčím procesu, i když báseň mu byla již dříve známá a měl ji spojenou s apoteózou radosti a svobody.

Čtyřvěté dílo zachovává hlavní osu sonátového cyklu. Poměrně rozsáhlá úvodní věta vychází z elementárního motivu kvinty a kvarty. Tento motiv se dále transformuje a rozrůstá, až vykrystalizuje v téma. Pozoruhodná je na celé symfonii motivická a tématická propojenost. Elementy jednotlivých motivů a témat se prolínají všemi čtyřmi větami. Hudba scherza je dravá a založená zejména na neutuchajícím pohybu, který bývá někdy přirovnáván k „Perpetuum mobile“. Neustálý pohyb se zklidní až v triu-střední části, aby se posléze hudba vrátila do neutuchajícího běhu.

Adagio třetí věty je jednou z nejhlubších Beethovenových volných vět. Variační zpracování dvou témata je přerušeno orchestrálním tutti, které v dynamice fortissimo představuje třetí téma. Věta se posléze vrací k tichým sugestivním tónům.

Čtvrtá věta – finále je jednoznačně hudebním i ideovým završením díla. Po vehementním úvodů dechových nástrojů se objevují reminiscence na introdukci allegra, téma scherza či motiv adagia. Hudební tok plynule přechází do durové melodie Ódy na radost, která se rozrůstá dynamicky i instrumentačně do velkého orchestrálního pléna. Po návratu úvodu čtvrté věty se hudební tok přeruší a nastupuje sólový baryton, který zahájí kantátu. Následuje nástup dalších sólových hlasů a jako poslední se připojuje sbor.

Beethovena „Devátá“ je monumentálním obrazem radosti, svobody, sbratření lidí a spravedlnosti. Její premiéra proběhla 7. května 1824 za skladatelovy přítomnosti a setkala se s velkým úspěchem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments