Götzel našel v Ravelovi opojení, erotičnost i bizarnost

Program večera korespondoval s Götzelovou životní cestou

Jak sdělil Sascha Götzel v rozhovoru publikovaném v Opeře PLUS 9. června 2025, program vznikl konsenzuálně s dramaturgem orchestru Martinem Rudovským, nicméně jeho sestava má i pro něj osobní význam. Sibeliova Labuť z Tuonely je podle jeho slov spojena s počátky kariéry ve Finsku, kdy po studiu u Jormy Panuly zastával první pozici hudebního ředitele v Kupiu. U Letních nocí podtrhl svou „vášeň pro vokální hudbu“, která formuje jeho kariéru od začátku a Debussyho Moře či Ravelův Valse jsou v jeho sluchu studnicí barev a textur, „které vždy rád prozkoumával“. Ravelův Valse nahrál také s Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra, kde působil jedenáct let a orchestr technicky a umělecky pozvedl. S Ester Pavlů spolupracoval poprvé, nicméně, jak je jeho zvykem, pečlivě se připravil na spolupráci jak s pěvkyní, tak orchestrem, a to nejen poslechem nahrávek, ale i studiem jejich minulosti.

O+

Sasha Götzel je všestrannou osobností. Kromě umělecké činnosti se věnuje vzdělávání nejmladších (například jeho projekt Be prepared), advokacii oboru, v orchestru rozvíjí toleranci a sociální dovednosti. Vzácně spojuje racionalitu s emocionalitou, analytický přístup s intuicí. Má ojedinělý dar kultivovat a inspirovat prostředí, ve kterém se vyskytuje. Spolupráce se sólistou, zvláště pěvcem, je pro něj, podle vlastních slov, založena na vzájemné empatii.

Úvodní skladba finského autora Jeana Sibelia Labuť Tuonely, op. 22, č. 2 z roku 1893 je nejznámější ze čtyř legend o hrdinovi Lemminkäinenovi a je založena jako předcházející symfonie Kullervo na eposu Kalevala, který Sibelia přitahoval pro zhudebnění, podobně jako Wagnera například Píseň o Nibelunzích a Edda. Skladba byla vlastně zamýšlena jako předehra opery, ale v samostatné verzi má charakter melancholické symfonické básně, v níž sólo anglického rohu v citlivém provedení člena Pražských symfoniků a komorního a sólového hráče Jana Hoďánka bylo jemně podepřeno tlumenými smyčci, které se rozezpívají do klenuté melodie.

Tuonela je zemí Smrti, obklopená černou vodou, na které pluje osamělá labuť. Téma připomíná slavný Ostrov mrtvých Arnolda Böcklina, fascinaci smrtí, která byla typická pro prerafaelisty i secesi. Náladou připomíná také o něco mladší Ravelovu Pavanu za mrtvou infantku. Melancholickému kouzlu Sibeliovy nebo Ravelovy skladby lze podlehnout jako smyslové dróze.

Seděla jsem v první řadě na balkóně, kde je zvuk orchestru akusticky nejpříznivější, působí měkce, uceleně a zároveň i prokresleně. Volba skladby mimořádně stylově souzněla se secesním prostorem Smetanovy síně. V pečlivém provedení vynikla citlivě vedená melodie, dobrý souzvuk smyčců, který dodává melodii patřičnou gradaci i jemné ztišení do pianissim, měkkost zvuku i decentní vazbu se sólovým nástrojem. Z dostupných nahrávek pro přiblížení skladby je snad nejkouzelnější Nahrávka Berlínské filharmonie s Herbertem von Karajanem. Bohužel, není dostupná nahrávka Götzelova.

Cyklus Letních nocí (Les nuits d’été) Hectora Berlioze vznikl nejdříve ve verzi s klavírem pro tenor a mezzosoprán na text sbírky jeho přítele romantického básníka Théophila Gautiera Komedie o smrti (La Comédie de la mort) vydané v roce 1838. Básně byly zhudebněny i dalšími autory (například Georgem Bizetem, Gabrielem Fauré, Charlesem Gounodem a dalšími). Vzhledem k tomu, že program nebyl při repríze pro část publika (včetně mě) už k dispozici, nevím, jestli obsahoval texty a překlady francouzských básní, což určitě pomáhá, protože akustika nedovoluje dostatečnému porozumění textu.

Letní noci uhranuly barvou hlasu a emocionální náplní Ester Pavlů

První skladbou ze šesti je odlehčená Villanella z roku 1840. Přepracovaná orchestrální verze z roku 1856 byla věnována Louise Wolfové. Jedná se o dvouminutovou píseň ve dvoučtvrtečním taktu o mladých milencích, kteří si vychutnávají krásu přírody. Skladba je strofická s typickým spíše přiznávkovým doprovodem orchestru. Váha výrazu leží na hlasu, jeho zvukové kráse, detailech agogiky, lehkosti a sourodosti jeho zvuku, přesnosti intonace, v níž se střídají půl- a celé tóny.

Hned jak zazněl hlas Ester Pavlů, museli všichni dát za pravdu slovům dirigenta, která uvedl v rozhovoru, že je „hluboce ohromen bohatostí její hlasové barvy a emocionální upřímností“ a „vzácnou rovnováhou mezi technikou a expresivní zralostí.“ Při té příležitosti vzpomněl pedagogický vklad Heleny Kaupové, ale připomeňme třeba i Gabrielu Beňačkovou. Obě tyto sopranistky dokázaly předat nosnou techniku a herecký výraz, který dodává hlasu živost. Ester Pavlů má tak skvělé dispozice jak k operní, tak písňové interpretaci. A Berliozovy orchestrované Letní noci stojí mezi těmito žánry. Chvílemi jsou intimně lyrické, jindy operně dramatické, ve velkém výrazovém rozpětí s řadou stylových konotací. Každá z těchto písní je svébytná výrazem, instrumentací i orchestrací. Barva jejího hlasu zněla ve Smetanově síni úchvatně. Vynikly bohaté alikvoty i příjemné tremolo. Během posledních deseti let se její hlas neobyčejně rozvinul a v porovnání s dostupnými nahrávkami se mi výkon jevil jako nejzajímavější.

Druhá píseň Duch růže (Le Spectre de la rose) je v klavírní verzi pro mezzosoprán nebo tenor z roku 1840, orchestrální verze z roku 1856 je věnovaná mezzosopranistce Anne Bockholz-Falconiové. Báseň představuje zpěv zesnulé duše svému milému. Má naprosto odlišný ráz od první písně. Je pomalá a sladkobolná, melodie variuje. Obtížný je tónový rozsah i potřebné legato. Hlas Ester zní vyrovnaně ve všech polohách. Zajímavý je „vzlyk“ na konci fráze s opakováním hlásky. Orchestr k tomu kopíruje „vzdechy“, podporu sóly nástrojů, které vystoupí z barvy orchestrace.

Třetí píseň Na lagunách (Sur les lagunes) je ještě pochmurnější. Původně je pro mezzosoprán, nebo tenor z roku 1841. Orchestrální verze z roku 1856 je věnovaná barytonovi Hansovi Feodorovi von Milde. Je to lamento o ztrátě blízkého člověka. Každá část končí stejným motivem („jak trpký je můj úděl… bez lásky plout na moře“). Hlas sestupuje sekundami z forte do pianissima, kdy je na konci dva takty držený tón v pianissimu. Pro zpěvačku je to zřejmě nejnáročnější kus cyklu z hlediska rozsahu, přesnosti intonace i hlasové techniky a dechové kapacity. Orchestr podporuje krásnými crescendy a pevným sólem v žestích. Hlas se ztrácí do pianissima. Přednes evokuje emocionální styl barokní opery.

Čtvrtá píseň cyklu Odloučení (Absence) vznikla také v roce 1840, orchestrální úprava už 1843. Byla prováděna nejčastěji. V textu převládá bolest z odloučení. Píseň je ve vyšší poloze s třikrát se vracejícím čtrnáctitaktovým motivem, který je totožný, ale v odlišné dynamice, v poslední verzi má doslova vyhasnout. Poznamenala jsem k tomu během poslechu: „Krása!“ Nádherná pianissima ve vyšší poloze hlasu, dynamické vlny na jednom tónu!

Pátá píseň Na hřbitově (Au cimetière) zní odlehčeněji, i když pokračuje v melancholickém tónu. Dedikována je tenorovi Friedrichovi Casparimu. Opět jde o lamento s intimní atmosférou člověka, který nechce zapomenout. Ve skladbě jsou velké dynamické a agogické změny.

U šesté básně víme už od začátku z charakteru hudby, že se jedná o závěrečnou část. Neznámý ostrov (L’île inconnue) se vrací k pozitivnější náladě („Řekni, dívko krásná, kam bys ráda jela? … Veď mne, říká milá, na břeh, kde je věrnost spolu s láskou věčná…“). Orchestrální verze je věnovaná Rose von Milde. Berlioz v této písni krásně využívá výrazovou kapacitu změn durové a mollové tonality, agogiky, střídání plného zvuku se ztenčením do sól a komorního zvuku. Dirigent Götzel citlivým vedením orchestru potvrdil, že se velmi soustřeďuje na provázanost sólového hlasu se zvukem orchestru. Berlioz zase touto mistrnou instrumentací a orchestrací dokládá, že nebyl „jen“ skladatelem velkého zvuku, jak byl podezříván, ale že byl schopen velmi diferencovaného výrazu. Právem provedení před přestávkou získalo dlouhý potlesk, který, samozřejmě, patřil především výkonu Ester Pavlů.

Debussyho Moře doslova pohnulo dějinami hudebního stylu

Po pauze zazněl kus, který doslova pohnul dějinami hudebního stylu – Moře (La mer) Clauda Debussyho. Moře je druhé ze tří Debussyho skvělých orchestrálních děl. Skládá se ze tří skic (Tři symfonické skici pro orchestr). Orchestr nastoupil v předepsaném plném obsazení.

Ačkoli Debussy skladbu nekomponoval u moře (pouze později korigoval na pobřeží Lamanšského průlivu), měl ho ve sluchu, stejně jako Janáček zpěv ptáků nebo intonaci řeči. Navíc, i podle vlastních slov, se inspiroval obrazy. Jestliže Sascha Götzel v rozhovoru Debussyho zařadil k modernistům, tak mně více sedí zařazení k impresionismu, který je opřen o schopnosti přetavit kvalitu sluchového a vizuálního vnímání, jakési objektivizující fenomenologie do barev orchestru. Všechna ta překrývající se pásma, zvraty hybnosti, pozastavení, kdy se vlny rodí a utichají. Za sebe musím říct, že jsem Debussyho Moře poslouchala od dětství na nahrávce Herberta von Karajana s Berlínskými filharmoniky z roku 1964, která vyniká překrásně jemnými pianissimy a mohutnými crescendy. Je nevýhodou, pokud se vám jedna nahrávka vtiskne mnohokrát opakovaným poslechem, protože pak čekáte na ta jemná pianissima, nádechy a výdechy moře. Interpretace dirigenta Götzela byla spíše o kontinuitě, pro mě méně tajemná v tiché dynamice. Občas jsem zaslechla i menší preciznost v intonaci (například ve violoncellech), ale jednalo se o maličkosti.

Co mě na koncertě nejvíc fascinovalo, bylo provedení Valčíku (La Valse) Maurice Ravela. Říkala jsem si: „Inu, dirigent je Vídeňan!“ Kdo jiný by vystihl všechny odstíny symboliky a výrazu skladby. Skladatel se sice distancoval od symbolického výkladu skladby, která jako by odrážela konec jedné epochy, jednoho životního stylu i rozklad hodnot po první světové válce, nicméně dirigent to vše prostřednictvím orchestru ve skladbě našel. Opojení, erotičnost i bizarnost, nostalgii, Totentanz, škleb, rozklad i nadhled.

V mládí jsem skladbu vnímala tak, jak píše Ravel – jako energii tance, který má velmi zajímavou agogickou a gestickou proměnlivost. Teď však, jak uvedl v rozhovoru i sám dirigent, nazrála doba, kdy jsme vnímavější k proměně hodnot, nostalgičtější a obezřetnější vůči hodnotové nebo válečné destrukci. Toto byl vrchol, oceněný i orchestrem, který k dlouhému potlesku nadšeného publika přidal souhlasné dupání. Málokdy bývá program koncertu tak náladově a stylově vyladěný a vygradovaný, jako tento!

La valse & La mer
12. června 2025, 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům

Program
Jean Sibelius: Labuť z Tuonely
Hector Berlioz: Les nuits d’été (Letní noci)
Claude Debussy: La mer (Moře), tři orchestrální skici
Maurice Ravel: La valse (Valčík)

Účinkující
Ester Pavlů – mezzosoprán
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Sasha Götzel – dirigent