Charakter programu mne inspiroval k tomu vytvořit dnes také žánrovou fúzi. Ke svému pohledu na Gould-Bergovy variace jako taneční inscenaci jsem přizvala hudebního teoretika Kryštofa Spirita, aby mne podpořil tam, kde mé kompetence končí. Recenzi tedy doplňuje jeho glosa ohledně interpretace hudební. Tvůrci píší, že je inscenace „inspirovaná legendou, že slavné Bachovy Goldbergovy variace vznikly původně jako lék na nespavost, se snaží udělat vše pro to, aby diváci u představení neusnuli“. Shodli jsme se, že diváka rozhodně neuspí a repríza stojí za návštěvu.
Od expresionismu ke grotesce
Prázdnému prostoru s drapérií vedenou od stropu do pravého zadního rohu, vévodí pianino, k němuž usedá klavíristka. Tanečnice přichází v roli seriózní obracečky not a celá první polovina představení vykresluje její čím dál chabější vůli odolat kouzlu hudby a nechat tělem prostoupit pohyb, který jako by se rodil samovolně z dialogu s melodiemi Goldbergových variací. Eliška Benešová nejprve sedí vedle koncertní umělkyně bez hnutí, mnohem více pohybu je v projevu Radky Hanákové, která se pro interpretaci inspirovala osobností kanadského klavírního virtuóza Glenna Goulda, který byl znám atypickým držením těla nebo notováním si melodie během hry. A tak se i ona nechává unášet proudem hudby jako ve svém vlastním vesmíru, zatímco se světlo zužuje do jediného bodového reflektoru a pak se rozptyluje měkce v baldachýnu. S druhou variací přechází více světla na nervózně napjatou dívčí postavu. Ženy se střetnou pohledem a s výrazem údivu si povšimnou také obecenstva. Tanečnice odkládá sako a klavíristka přísně odmítá další asistenci, noty jsou její výhradní teritorium.
Performerka tak nemá čím zaměstnat tělo toužící po pohybu, mimovolně se posouvá s židlí a synchronizuje svoje pohyby s klavíristkou. Hudba se jí neodolatelně zmocňuje, nemůže zůstat v klidu, stoupá napětí, ruce a nohy by chtěly hrát s sebou, i když nesmějí, ruce vystřelí do vzduchu a tělo ztratí rovnováhu. Klavíristka nabízí pomocnou ruku. Prsty performerky tančí do rytmu další variace, ruka tančí po páteři vzpřimujícího se těla. Dvě postavy, hudba i notový papír se synchronizují ve společném pohybovém koncertu. Eliška Benešová pracuje vtipně s izolacemi, jež propůjčují třeba nezávislou vůli nohám. V jistém smyslu pracuje však s principy „tradiční“ moderny, kdy sólové tanečnice vystupovaly s hudebním doprovodem a nechávaly své tělo volně reagovat na hudbu v duchu tehdejšího expresionismu. Tak i tělo současné tanečnice reaguje vlnou na melodii, rozmáchlejšími gesty na dynamiku. Malé kroky na místě vystřídá rozvášněnost, měkké pohyby v kolenou, rotace. Pak se zklidní a odejde za nástroj, aby znovu zareagovala na proud not dynamickou variací.
Světelná diagonála vizuálně rozbije prostor, tanečnice do ní přes vnitřní odpor sklouzává, paže se vrhají ke světlu, ale kroky neodolatelně táhnou zpět k hudbě, střetly se antagonistické síly. V pohybovém materiálu se objevují spirály a rotace, tělo klesá v únavě k zemi, aby znovu nabralo dynamiku v pravděpodobně improvizovaných pasážích. Ve střídání pohybů s velkým rozsahem a okamžiků únavy, kdy se tělo opírá dlaní o zem či o sloup, je obsaženo skoro zoufalství tanečního moru, neodolatelná touha po pohybu naráží na limity. Performerka obchází pomalu klavír, postává, naslouchá, pozoruje, zabaluje pohyb do sebe, nebo naopak opakuje rychle prvky, v nichž jsou znát ozvuky akademické techniky, ale rozvolněné, bez nároku na formu. Protože pohyb je veden dynamicky jako posedlost, i když si nemyslím, že by to přímo znamenalo referenci na historické taneční epidemie (jak se teď čas od času v současném tanci objevují). Ovládaná hudbou více než vůlí, žena nakonec končí s rukou tápající směrem ke klavíru v pádu z vyčerpání.
Na druhou část performance se klavíristka převléká do blyštivých okázalých šatů a performerka naopak do pyžama, čemuž přibližuje nejprve i civilní projev. Druhá poloha dialogu s hudbou je tak vzdorná. Tanečnice se snaží na zemi usnout s tváří v polštáři, který se ale stává rekvizitou umožňující hladký pohyb po podlaze, takový floor work ve spánku. Nebylo to poprvé, co mi ten večer připomněla animovanou postavu (ostatně kolik z nás zná od dětství Uherskou rapsodii jen díky Tomovi a Jerrymu, že?). Rozpouštění energie a měkkost těla vystřídá pak opět dynamičtější fáze, kdy tanečnice působí trochu jako náměsíčná dirigentka. Polštář jako funkční rekvizita dál plní svou úlohu, tělo pozvolna znovu propadá mimovolným reakcím na neodolatelnou hudbu, paže jsou v napětí, nohy samy tančí, mysl spí a tělo je nekontrolovatelné. K tomu se přidružují další vtipné akce s polštářem a také židlí, kterou si vypůjčila od klavíru a jež jaksi získala vlastní život. Zatímco tedy první část inscenace byla spíše volnou taneční inspirací v expresionistickém duchu, druhá polovina se mění v pohybovou grotesku s názornou prací s rekvizitami. V pohybovém materiálu se vedle opakované aluze na klasickou techniku objevuje pantomima nebo postury z historického tance. Absurdita se přelévá do dalších pohybových motivů.
„Eliško, jak se cítíš?“ přeruší náhle rozvernou atmosféru klavíristka a začnou si s tanečnicí povídat. Zhasíná reflektor a performerka bere do ruky malý světelný zdroj. Paprsky sledují virtuózku, její záda a flitry na šatech, vzniká stínohra, tanečnice svítí zboku ze šál, prozkoumává baldachýn a celý prostor malé scény, v němž stále ještě zní hudba, na niž záře reaguje. Nakonec stane znovu u klavíristky. Hlavní světlo se rozzáří na okamžik jako slunce, utichá poslední skladba a závěr jako by byl uctivým obřadem – protože hudba je přeci jenom vážná věc, že? Celku nelze upřít dramaturgický oblouk vedený zkušenou rukou režiséra. Pod rozjařeným pláštěm se skrývá obdiv k hudbě. Z jednoho osobního sóla, které je vyznáním hudbě, se postupně stává komedie i plnohodnotný koncert.
(Lucie Kocourková)
Šťastné propojení klavíru a tance nechá zapomenout na odvěký spor
Tvůrci si vytyčili cíl velmi smělý: propojit barokní hudbu a současný tanec. Cíl smělý, ale v dnešní zkratkovité době vlastně naprosto žádoucí, neřkuli potřebný. Jistě by mnoho konzervativních lidí mohlo namítnout, že propojení barokní klávesové hudby s moderním tancem není dobrý nápad, ale krásné představení jistě nikoho z publika nenechalo na pochybách, že takové spojení může fungovat naprosto spolehlivě. Z mého pohledu dokonce funguje ještě lépe, než by fungovalo s hudbou romantickou a pozdější, která už většinou pracuje s předem danými emocemi. Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha žádný prvoplánový emoční návod nedávají, a zůstává tak prostor pro fantazii.
Slovní hříčka v názvu představení: „Gould-bergovy variace“ dávala také tušit, že představení bude mít více rovin. Název inscenace odkazuje nejen k Bachovým variacím, ale také ke Glennu Gouldovi, dnes už legendárnímu kanadskému klavíristovi, který se stal jedním z nejvýraznějších interpretů Bachova díla ve dvacátém století. Jeho osobitý přístup k interpretaci, výrazná individualita a nekonvenční vztah ke koncertnímu provozu se staly výrazným inspiračním zdrojem. Vedle pocty skladateli – autorovi díla, diváci zažili i poctu slavnému interpretovi. Klavíristka Radka Hanáková svými vzrušenými pohyby a neustálým pobrukováním tuto osobnost evokovala. Vše bylo promyšlené, jemné a decentní, tak akorát, aby nevznikla jednoduchá nápodoba nebo naopak karikatura. Tanečnice Eliška Benešová pak vytvořila jakési klavíristčino alter ego. Nejprve se projevovalo velmi jemně až nenápadně, ale s přibývajícími variacemi jeho síla narůstala. Je až s podivem, jak dvě 40minutové části večera uběhly rychle. Takovou moc mělo velice šťastné propojení klavíru a tance.
Pochopitelně se však nemohu vyhnout otázce ohledně volby nástroje. Hrát Bacha na cembalo nebo na klavír? Toť téměř životní otázka, která rozděluje posluchače už desítky let na dva nesmiřitelné tábory. I když v posledních letech se ostré hrany obou stran poněkud obrušují. Možná proto, že se oba světy navzájem inspirují. Ačkoliv já osobně bych v případě jakékoliv Bachovy hudby téměř jistě stál na straně cembala, musím se upřímně přiznat, že v tomto případě se otázka volby nástroje stala druhořadou. Spojení hudby a tance dalo na malicherný spor zapomenout. Jistě, pokud by se hrálo na cembalo, už by to nebyla pocta Glennu Gouldovi. Ale i bez tohoto faktu, pokud bych měl volbu nástroje ohodnotit čistě subjektivně, musím uznat, že hrát na klavír bylo dobré rozhodnutí. Se současným tancem si klavír zkrátka rozumí velmi dobře.
Ovšem konkrétní nástroj – pianino, kterým disponuje divadlo Inspirace, bohužel úplně ideálním nástrojem nebyl. Kvalitnější nástroj v podobě koncertního křídla by celému představí slušel více. Na závěr pak úplná drobnost. Z mého pohledu by pro ještě intenzivnější zážitek bylo možná lepší, kdyby diváci mohli jeviště s interpretkami doslova obklopit ze všech stran, mohli by pak s nimi prožívat každý jejich pohyb ještě intenzivněji. Představení bylo v každém případě úžasným kulturním zážitkem, který ve všech přítomných zanechal hluboký dojem.
(Kryštof Spirit)
Eliška Benešová, Radka Hanáková a Art Babayants: Gould-bergovy variace
29. září 2026, 19:30 hodina
Divadlo Inspirace, Praha
Realizační tým
Režie a dramaturgie: Art Babayants
Hudba: Johann Sebastian Bach
Hudební interpretace: Radka Hanáková
Choreografie a taneční interpretace: Eliška Benešová
Pohybová spolupráce: Cécile Da Costa
Světelný design: Art Babayants, Martin Bitala
Scénografie: Martina Koblic Walterová, Josef Koblic
Technická realizace: Martin Bitala
Produkce a propagace projektu: 23 Poems Collective z. s.
Koprodukce: Toronto Laboratory Theatre
