Grange Park Opera: Káťa Kabanová na šikmé ploše
Domovskou scénou této operní společnosti ve West Horsley (37 km od Londýna) je malá budova Theatre in the Woods, s kapacitou 700 míst, která byl vybudována podle vzoru milánské La Scaly. Je to první nová operní scéna ve Velké Británii, která byla postavena v 21. století a od britské vlády nikdy neobdržela žádné dotace.
Byla založena v roce 1997, v roce 2016 pak byla přemístěna na panství ve West Horsley u Surrey Hills, které zdědil Bamber Gascoigne (1935–2022), oblíbený anglický televizní moderátor, po své tetě, vévodkyni z Roxburghe.
Zakladatelka Grange Park Opery, osmašedesátiletá energická Wasfi Kani, se narodila v londýnském East Endu. Wasfi působila jako houslistka v National Youth Orchestra a ve studiu hudby pokračovala na Oxfordu. Po deseti letech ve finančnictví založila vlastní společnost a v roce 1993 se začala hudbě věnovat na plný úvazek. Pracovala mimo jiné jako výkonná ředitelka Garsington Opera a během svého pětiletého působení více než zčtyřnásobila obrat.
Od založení v roce 1997 uvedla Grange Park Opera přes 80 inscenací, které zhlédlo více než 300 000 diváků. Kani se věnuje i podpoře kariéry mladých pěvců a vytvořila komunitu příznivců a donátorů, která jí pomohla získat více než 22 milionů liber na podporu této scény.
Během krátké doby od svého vzniku se Grange Opera stala jednou z hlavních letních operních atrakcí v Evropě. Diváci sem mohou přijet vlastním autem, ale do Horsley je i pravidelné vlakové spojení z londýnských nádraží Waterloo, Vauxhall a Clapham Junction (45 minut). Scéna také nabízí (za poplatek) 47 historických vozů, které mohou diváky odvézt z Londýna nebo z nádraží Horsley a zpět – kdo si přeje, může na představení přijet třeba v předválečném Rolls Royce. Diváci obvykle přicházejí dříve, aby se mohli projít – se sklenkou šampaňského v ruce – historickými zahradami obehnanými zdí.
Inscenaci režíroval pětasedmdesátiletý Američan David Alden, plodný divadelní a filmový režisér, známý svými postmoderními operními inscenacemi, které mají většinou značně politický náboj. Na rozdíl od svého dvojčete Christophera Aldena, rovněž známého divadelního režiséra, David byl během své kariéry aktivnější v Evropě. Dlouho spolupracoval s Bavorskou státní operou (získal její Prize for Individual Artistic Achievement). K dalším scénám, na nichž působil, patří English National Opera, San Francisco Opera, Metropolitan Opera v New Yorku a berlínská Deutsche Oper.
Orchestr Gascoigne Orchestra, pojmenovaný podle Bambera Gascoigna a jeho ženy Christiny, řídil sedmdesátiletý zkušený anglický dirigent Stephen Barlow (spolupracoval se zahraničními scénami jako Wexford Festival v Irsku, Stuttgartská opera, Reis Opera v Nizozemsku a rovněž se scénami v Austrálii a Číně). Tento orchestr má na repertoáru více než 80 oper. Členové orchestru vystupovali úspěšně po 25 let na scéně Garsington Opera, v Grange Park Opera debutoval orchestr v sezoně 2021.
Grange Park Opera uvedla za posledních 15 let čtyři české opery – Janáčkovy Výlety pana Broučka, Její pastorkyňu, a dvakrát Rusalku (2008 a 2011), Káťa tam tedy byla pátou českou operou a třetí Janáčkovou. Slovanský repertoár (včetně ruského) je na této scéně početnější než například francouzský. Tak jako Garsington Opera angažuje Grange Opera špičkové interprety.
Současná režisérská pojetí
Káťa Kabanová, jejíž příběh se odehrává v dusné atmosféře ruského maloměsta za parného léta, nemůže, díky svému vysloveně ruskému tématu, být lehkomyslně podrobena libovolným režijním pojetím.
Nicméně v roce 2011 uvedla Wiener Staatsoper tuto operu v režii Francouze Andrého Engela (scénograf Nicky Rieti), v níž byl příběh lásky, vzpoury a hlubokého pocitu viny, který vede až k hrdinčině smrti, přenesený do ruské emigrantské kolonie v newyorské čtvrti Bronx. Zápletka byla sice funkční, avšak toto řešení bylo spíš módní a neodpovídalo Janáčkově hudebnímu zpracování ruské látky (inscenace byla obnovena v roce 2017).
V roce 2019 uchvátila kritiku i publikum v Královské Opeře Covent Garden Káťa přemístěná do padesátých let minulého století. Po hudební stránce skvělou inscenaci režíroval Brit Richard Jones, dirigoval Edward Gardner.
Zajímavým aspektem inscenace byl stylizovaný, někdy téměř taneční pohyb interpretů. Choreografka australského původu Sarah Fahie, která spolupracovala s Jonesem v mnoha jeho předchozích inscenacích, často sladila pohyby jednotlivých postav s Janáčkovými rytmickými frázemi. U těch zpěváků, kteří měli určitou přirozenou eleganci nebo graciéznost, to fungovalo velmi dobře – například scéna, ve které Káťa a Varvara zápasily s hravostí o klíč k vrátkům do zahrady, byla kouzelná. V podání interpretů s menší kulturou pohybu však nebyla stylizace vždy úspěšná. Navíc Richard Jones bohužel zapomněl, že v SSSR by v padesátých letech 20. století zámožní kupci jako Kabanovi prostě neexistovali.
Snad nejzajímavější Káťa, kterou jsem kdy viděla (navíc v ní pracovala jako jazyková poradkyně) byla uvedena v milánské La Scale v roce 2006, v režii Roberta Carsena (dirigoval John Eliot Gardiner). O deset let později byla tato nezapomenutelná inscenace uvedena i v Brně. Původně byla určena pro Vlámskou operu, ale později byla převzata dalšími předními evropskými scénami (kromě La Scaly ji uvedly i scény Teatro Real v Madridu, Opéra National du Rhin ve Štrasburku a další). Carsenovo nevšední, poetické pojetí a vynikající scénografie Patricka Kinmontha, v níž je hlavním prvkem vodní plocha po celém jevišti, (scéna byla doplněna jen minimem nábytku a rekvizit) představily vodní živel jako symbol Kátina životního osudu.
Káťa v Grange Park
Od samotného začátku inscenace v Grange Park Opera, kdy si učitel Kudrjáš čte na otevřené šikmé scéně, byla scénografie (zkušená návrhářka Hannah Postlethwaite) velmi působivá – a to i přes pro pěvce nekomfortní užití šikmých ploch, o kterých se zmíním ještě později. Přehledný, otevřený prostor, úsporné rekvizity, stínohra tvořená vynalézavým osvětlením nábytku a postav na jevišti (light design Tim Mitchell, který má za sebou víc než 50 inscenací v Británii a USA), umístění ikony na bílé stěně v pozadí a později krucifixu zavěšeného nad scénou, výborně nastínily pozadí příběhu.
V druhé části prvního dějství byly tři nejdůležitější protagonistky příběhu rozmístěny na jevišti tak, že si mohli diváci snadno domyslet a pochopit jejich jednotlivé postoje a vztahy. Kabanicha peskovala Káťu do té míry, že Varvara nakonec nezadržela výkřik, který dokonale vyjádřil její nesouhlas a frustraci. Tento výkřik patří k aspektům režie, které jsem zatím v žádné jiné inscenaci této opery nezaznamenala.
Tak jako v mnoha jiných inscenacích byl i zde vztah průbojné Varvary (anglická mezzosopranistka Katie Bray s pěknou barvou hlasu) s jejím milencem Kudrjášem (velmi dobrý anglický tenorista Benjamin Hullett) zpodobněn jako přirozený a instinktivní. Byl to závan svěžího větříku v dusné atmosféře maloměsta a protipól vztahu Borise (novozélandský tenorista Thomas Atkins) a Káti (ukrajinsko-welšská sopranistka Natalya Romaniw), kteří si k sobě opatrně razili cestu z protilehlých stran jeviště, jakoby po šikmé straně jakéhosi útesu. Režie dbala na pečlivé rozmístění jednotlivých postav na scéně i v dalších dějstvích.
Ve třetím dějství se barevná škála výpravy skládala z velké části z různých odstínů tmavě modré, v souladu s atmosférou nadcházející bouře. V průběhu inscenace viděli diváci Volhu pouze v náznacích, například jako zvlněnou plochu v pozadí, nicméně na rozdíl od jiných, méně šťastných řešení (například inscenace Calixta Bieita v pražském Národním divadle), zde naštěstí vodní živel nebyl zanedbán. Ze scénografického řešení však nikde nevyplývala atmosféra parné letní noci.
Kostýmy (Gabrielle Dalton) podtrhly charakterizaci jednotlivých postav – například ve vstupní scéně byla Káťa oblečena do fádního hnědého kostýmu, ale v milostné scéně s Borisem měla na sobě jasně červené sexy šaty (zpočátku částečně zakryté tmavě rudým zapnutým kabátem), její lodičky na vysokém podpatku byly rovněž jasně červené. Kostým Varvary poukazoval na módu dospívajících dívek, Borisův kostým na městského elegána.
David Alden má patrně šikmé scény v oblibě – ve své inscenaci Její Pastorkyně v dnes již nefungující londýnské English National Opera některé scény vyřešil rovněž takto. Účinkovat v představení na šikmách je však pro zpěváky velmi obtížné, jak mi někteří z nich již několikrát potvrdili – a o to víc pro tanečníky. Zpěváci musí pečlivě promýšlet, jak se na takových plochách pohybovat, jak nasazovat v různých polohách hlas, jak komunikovat s ostatními zpěváky. Mnozí se po podobných inscenacích potýkají s bolestmi zad, někteří dokonce skončili s vážnými problémy zad.
Režijní rozmary a prohřešky
V této jinak velmi dobré inscenaci byla nicméně těžko odůvodnitelná některá režijní řešení, o nichž je třeba se zmínit.
Hned v úvodní scéně v prvním dějství viděli diváci vpravo na jevišti dveře, nad nimiž byl nápis: “Východ” (v češtině). Jaký to mělo mít význam? V inscenaci nebyla žádná narážka, ať už v příběhu nebo ve výpravě, na nějakou souvislost s českým prostředím – všechno, včetně kostýmů služebných, mělo viditelně ruský nádech. Když už chtěla scénografka mít nad dveřmi nějaký nápis, mohl být spíše v ruštině. Při rozhovoru s Kudrjášem okrajuje služebná Glaša brambory. Měla to snad být narážka na úvodní scénu v Pastorkyni, během níž Jenůfa pomáhá Stařence Buryjovce vykrajovat očka z brambor? V libretu Káti však není nikde uvedeno, co vlastně Glaša v dotyčné scéně dělá.
Pravoslavná ikona na bílé zdi v pozadí byla v prvním dějství zcela na místě, Káťa se však před ní nekřižovala po pravoslavném způsobu, čili zprava, nýbrž jako katolička zleva. Později se ikona (ve chvíli, kdy Káťa žádala Tichona o přísahu) na stěně poněkud posunula a visela našikmo. Možná to nebyl záměr, ale působilo to sugestivně – v dalším dějství Káťa ikonu narovnala.
V druhém dějství tančil Kudrjáš cosi, co více podobalo pravému verbuňku z moravského Slovácka (s typickým poplácáváním po vnější straně stehen a na podešvích), než jakémukoli ruskému tanci. I když většina britských diváků asi těžko rozezná rozdíl mezi ruskými a moravskými tanci, v inscenaci zasazené do ruského prostředí nedává tento prvek smysl.
Na začátku třetího dějství bylo na jevišti mnoho hluku a ve scéně v kostele působil sbor s deštníky příliš nepřirozeně a strojeně. Scéna s Dikojem, v níž chtěl vytrhnout Fekluše šedou kočku, kterou předtím nosila v náruči jako dítě, byla v jinak vkusné inscenaci jediná, která působila kýčovitě. Na druhé straně milostné scény, ač dost explicitní, nepřekročily práh vkusu.
Jediným problémem – pokud se to vůbec dá považovat za problém – byl pro mne fakt, že hlasy většiny představitelů (ač po technické stránce velmi dobré) byly příliš hřmotné pro toto dost malé divadlo. Nejmarkantnější to bylo u Romaniw. Když jsem v roce 2022 recenzovala inscenaci Rusalky na scéně Garsington Opera, v níž zpívala tato zpěvačka hlavní roli, poznamenala jsem, že její hlas je skutečně obrovský – a už tehdy to byl vysokodramatický soprán.
Během posledních dvou let její hlas ještě zesílil. Romaniw nedávno vystoupila mimo jiné v Covent Garden (jako Tosca), ve Staatsoper Hamburg, Frankfurt Oper a v berlínské Deutsche Oper. Na Rusalku byla barva jejího hlasu před dvěma lety na můj vkus trochu tmavá, v Kátě však ne. Kdykoli zpívala v Rusalce pasáže v nižší dynamické poloze, objevilo se tehdy v jejím hlase zvláštní vibrato, které bylo možná způsobeno vzhledem k ne zcela dostačující opoře v pianu či pianissimu, ve forte či fortissimu byla opora v pořádku. Kromě mne si toho však tehdy všimli jen dva britští recenzenti. V letošní Kátě vynikla barva jejího hlasu naopak v pianu a mezzoforte, a silné vibrato se objevilo ve forte.
Její průrazný soprán se vznášel nad orchestrem bez problémů a po herecké stránce zvládla roli perfektně. Nicméně její hlas se hodí pro větší scénu, například s kapacitou 3000 diváků, ne 700 jako Grange Park. Podle mého názoru by tato zpěvačka mohla být výborná Alžběta de Valois, Desdemona nebo Lady Macbeth – je to pravý verdiovský soprán. Jako Káťa byla pravděpodobně angažována před několika lety a vývoj hlasu se většinou nedá předvídat. Dodávám, že jde čistě o subjektivní pohled na věc – jakkoliv recenzent musí uplatnit svou schopnost pozorovat a porovnat výkon s jinými interpretacemi, kritika je vždy subjektivním posouzením výkonu zpěváka.
Jak Tichon, tak Dikoj rovněž disponovali také velkými hlasy – zatímco Tichon ztvárnil postavu dobře, robustní Clive Bayley představil Dikoje jako hromotluka dominujícího jevišti v každé scéně a zdůraznil masochistickou povahu tohoto starce o něco víc, než diváci obvykle vídají. Navíc jsem měla dojem, že hrubiánství postavy poněkud přeháněl. Boris Thomase Atkinse vypadal přitažlivě a dobře vyjádřil zásadní slabost a nerozhodnost této postavy. Varvara Katie Bray byla jedinou představitelkou, jejíž hlas byl podle mého názoru skutečně vhodný pro divadlo s kapacitou 700 diváků. Kabanichu, pravděpodobně nejhorší postavu tchyně v dějinách opery, ztvárnila známá dlouholetá interpretka janáčkovských rolí Susan Bullock – britská sopranistka se neobávala zdůraznit sadistickou stránku vztahu této postavy s Dikojem.
Pod taktovkou zkušeného sedmdesátiletého britského dirigenta Stephena Barlowa (v Grange Park Opeře již dirigoval 15 inscenací) zvládla Gascoigne Orchestra partituru velmi dobře. Od předehry, v níž posluchače okamžitě zaujme známý motiv vzestupné čisté kvarty (osm úderů v tympánech), přes folkloristicky zabarvené výstupy Varvary a Kudrjáše k vypjatým pasážím v áriích Káti a Borise a sado-masochistickým konverzacím Dikoje s Kabanichou, až k tragickému závěru bylo vše patřičně odstíněno.
Dirigent zdůraznil lyriku partitury, ale podle mého názoru byla tempa občas trochu pomalejší, než jsem zvyklá a uvítala bych i ostřejší “sčasovky” (u Janáčka bývá tento pojem užíván v užším významu pro zvlášť výrazné a specificky významné rytmické motivy v jeho skladbách).
Přes určité výhrady, o nichž jsem se zmínila, šlo o zdařilou inscenaci. Úsporný, šťastně řešený jevištní návrh, pěkné, slušivé a barevně vhodně rozlišené kostýmy, přední interpreti s dobrou pohybovou kulturou a dobrý orchestr pod taktovkou dirigenta, který Janáčkovi zřejmě rozumí – to vše vedlo k velmi dobrému výsledku. Diváci na premiéře odměnili umělce ovacemi vestoje a recenzenti v předních britských periodikách přijali inscenaci s nadšením.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová
16. června 2024, 17:15 hodin
Grange Park Opera, West Horsley, Spojené království
Dirigent: Stephen Barlow
Režisér: David Alden
Scénografie: Hannah Postlethwaite
Kostýmy: Gabrielle Dalton
Účinkující:
Marfa Ignatěvna Kabanová (Kabanicha) – Susan Bullock
Tichon Ivanyč Kabanov, její syn – Adrian Thompson
Káťa, Tichonova manželka – Natalya Romaniw
Varvara, schovanka – Katie Bray
Savël Prokofjevic Dikoj, obchodník – Clive Bayley
Boris Grigorjevič, Dikého synovec – Thomas Atkins
Váňa Kudrjaš, učitel – Benjamin Hulett
Kuligin, přítel Váni Kudrjaše – Jonathan Kennedy
Glaša, služebná – Jennifer Statham
Fekluša, služebná – Béatrice Dupuy
Žena – Alison Dunne
Rybář – Benjie del Rosario
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
