Gratulační koncert pro Petra Kotíka představil devět světových premiér

Have No Fear, Kotík Is Here. Tak zněl podtitul gratulačního koncertu k osmdesátinám skladatele Petra Kotíka, který v multifunkčním sále Centra současného umění DOX+ ve čtvrtek 28. dubna uspořádali za společného úsilí Ostravské centrum nové hudby (OCNH) a od něj odvozený mezinárodní komorní orchestr pro interpretaci nové hudby Ostravská banda. Jednalo se, pokud to tak lze říci, o reprízu koncertu, který o dva dny dříve zazněl pro Ostravskou bandu v poněkud více domácím prostředí, v ostravské galerii pro současné umění PLATO. Ostravskou bandu a sólisty v případě pražského koncertu řídili dirigenti Petr Kotík, Jiří Rožeň a Daniel Skála.

Koncept koncertu nebyl v tomto případě, jak už to u většiny gratulačních koncertů bývá, prezentován jako reprezentativní průřez dílem jubilanta, nýbrž jako přehlídka světových premiér skladeb jemu věnovaných. Hudba samotného Petra Kotíka pak celý koncert uzavřela a jeho vyznění vygradovala brilantní rovněž premiérou skladby pro predominantně sólový klavír s názvem Two in One (2018–2022), jež byla originální ukázkou v reálném čase současně znějící, a přesto symbiotické koexistence dvou hudebních entit, a to sice skladeb Piano Piano z let 2018–2022 a Strings and Lines: Impartial Movement z roku 2021.

Dalšími autory, jejichž hudba na koncertě zazněla, jsou Kotíkovi američtí kolegové Phill Niblock a Christian Wolff, rakouský skladatel Bernhard Lang a minulí frekventanti letních kurzů při Ostravských dnech nové hudby Anna Heflin a Daniel Skála. Koncert byl rozdělen do tří bloků s dvěma přestávkami. Zaznělo celkem devět skladeb a jejich duraty se pohybovaly v intervalovém rozpětí sedmi až patnácti minut. Myšlenkově byly spjaty s tvůrčí filosofií Petra Kotíka, každá i tak akcentovala jiný aspekt souhrnu vyjadřovacích prostředků současné hudby. Jakkoli tak celek koncertu mohl působit monotematicky, v žádném případě pak nevyzníval monotónně. Pojďme si nyní v krátkosti přiblížit každou kompozici několika slovy. 

První dvě skladby, Niblockův Petr’s Charm a Cíglerův Rattlesnake No. 1, nabídly intenzivní vhled do principu mikrointervalové kompozice. Obě lze charakterizovat větou, kterou v komentáři k charakteristice své kompozice použil Petr Cígler. Tato věta je zároveň názvem jiné Cíglerovy kompozice, z jejichž fragmentů Cíglerův Rattlesnake No. 1 vychází – z opery Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu. A právě táhlý a zvlněný pohyb „předmětu“ posluchač opravdu jako predominantní rys obou kompozic měl možnost slyšet. V podstatné části trvání obou kompozic jsme měli možnost zaznamenat jakýsi vzestupný pohyb mikrointervalového klastru, jež sloužil jako pozadí pro další dění. Rozdíl byl v tom, že toto dění se v případě Niblockovy skladby omezilo na stručnou a až minimální pulzaci violoncell a kontrabasu v druhé třetině skladby, zatímco Cígler nabídl mnohem dynamičtější obraz, jemuž vévodilo expresivní až exaltované houslové sólo v podání Hany Kotkové.

Po sobě následující skladby Anny Heflin Such and Such is Such and Such, Anny Sokolović Holub-Ježek-Kočka a Daniela Skály Petram našly svůj průsečík v jakémsi výrazovém eklekticismu a v užití principu hudební koláže. Ve skladbě Anny Heflin byly slyšet folklorní názvuky, komické efekty glissand pozounu a fagotu i typicky minimalistické vstupy klavíru. Svou skladbu navíc obohatila o další multimediální aspekt, když na pozadí pódia promítla úryvky textu Kotíkovy přednášky z Ostravských dnů 2009, které využila jako zdroj velmi různorodých hudebních a konceptuálních nápadů. Skladba Holub-Ježek-Kočka Any Sokolović jako by vzdáleně využívala principu barokního concerta grossa, když postavila trio sólistů (Daan Vandewalle na klavír, Hana Kotková na housle a Daniel Skála na cimbál) do hudebně příkrého kontrastu s celkem Ostravské bandy. Skladbu Daniela Skály pak nejvíce charakterizovala zatím nejintenzivnější práce s extended techniques hry na hudební nástroje a nehudebními zvuky v kombinace s rytmy připomínajícími typickou pulzaci brazilské samby.

Nejblíže „tradici“ se blížily skladby Christiana Wolffa Small World a Petra Bakly Two Instances. Jednalo se také (společně se závěrečnou skladbou Petra Kotíka, o které lze však také uvažovat jako o zvláštní variantě skladby sólové) o jediné dvě komorní kompozice. V případě Christiana Wolffa šlo o sextet houslí, violy, hoboje, trubky a pozounu, v případě Petra Bakly o duo violoncella a klavíru. Christian Wolff uvedl posluchače koncertu do – troufám si říci – dnes už familiárního světa atonálního kontrapunktu bez známek seriální organizace, ve kterém na sebe nástroje reagovaly až konverzačně. Vyskytl se zde i náznak dominantní melodické linie s doprovodem vzdáleně připomínajícím homofonní harmonii.

Práce s elektronikou měla na koncertě zastoupení ve skladbě Bernharda Langa Game 12. Ta idée fixe mikrointervalově „rozladěného“ orchestru posunula na úroveň melancholie srovnatelné s transcendentálně povznášejícím výrazem Adagia Samuela Barbera. Langova skladba působila jako jediná až duchovním dojmem. Amplifikace hrající zpět ozvěny jednotlivostí orchestrálního dění v kombinaci se sporadickým pointilismem klavíru, bicích a vibrafonu ideálně připravila půdu pro stylovou čistotu skladby Petra Kotíka, která celý koncert uzavřela.